ECLI:CZ:US:2004:4.US.303.04
sp. zn. IV. ÚS 303/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Jiřího Muchy a JUDr. Michaely Židlické, ve věci návrhu Ing. A. Z. na zrušení nařízení vlády č. 140/2004 Sb., kterým se stanoví zaměstnancům ve veřejných službách a správě výše dalšího platu v prvním pololetí roku 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, jež bylo formálně označeno jako >ústavní stížnost proti rozhodnutí Vlády České republiky, Nábřeží Edvarda Beneše 4, 118 01 Praha 1 o nesplnění veřejného příslibu obsaženém v Programovém prohlášení Vlády ČR z roku 2002 část 6.3. Vzdělávání, kde je uvedeno: "Vláda se zavazuje zvýšit platy pedagogických pracovníků na úroveň relativně srovnatelnou se zeměmi Evropské unie..."< domáhala se navrhovatelka, aby Ústavní soud zrušil shora uvedené nařízení vlády.
Podle navrhovatelky (pedagogické pracovnice) rozhodla vláda výše citovaným nařízením o odnětí části platu jako nárokové složky, ohrozila tím stávající výdělkovou úroveň pedagogických pracovníků, čímž bylo ze strany státu zasaženo do základního práva zakotveného v čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž přijaté nařízení mělo dle navrhovatelky - stručně shrnuto - odnětím části platu zaměstnanců porušit i ústavně zaručené základní právo vyplývající z čl. 4 odst. 4 Listiny.
Navrhovatelka dále v podané ústavní stížnosti dovozuje, že vláda svým rozhodnutím zveřejnit ve vládním programovém prohlášení závazek směřující ke zvýšení platu pedagogických pracovníků svobodně projevila formou veřejného příslibu podle §851 o.z. svou vůli směřující k odstranění nespravedlivě nízkého ohodnocení pedagogických pracovníků. Stěžovatelka trvá na splnění veřejného příslibu vyjadřujíc přesvědčení, že vláda jej zřejmě splnit nehodlá.
Podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy rozhoduje Ústavní soud o zrušení jiných právních předpisů než zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo zákonem. Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž je Ústavní soud vázán podle čl. 88 odst. 2 Ústavy, blížeji v ustanovení §64 odst. 2 rozvádí, v souladu s ústavním zmocněním zakotveným v čl. 88 odst. 1 Ústavy, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zrušení jiného právního předpisu (jeho jednotlivého ustanovení).
V dané věci je navrhovatelka fyzickou osobou, tedy subjektem, který je aktivně legitimován k podání návrhu na zrušení jiného právního předpisu toliko dle litery d) ustanovení §64 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, tedy pouze za předpokladu, že by podala spolu s návrhem na zrušení právního předpisu ústavní stížnost za podmínek uvedených v §74 zákona o Ústavním soudu.
Dle posléze citovaného ustanovení může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jeho jednotlivých ustanovení jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popř. se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. To znamená, že jednotlivec (fyzická či právnická osoba) může podat návrh na zrušení právního předpisu pouze je-li naplněna podmínka předcházejícího individuálního zásahu do jeho základního práva, jenž byl zapříčiněn aplikací protiústavního (popř. protizákonného) právního předpisu.
Stěžovatelka se explicitně dovolává potřeby užití §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, což však je požadavek nepřípadný, neboť uvedené ustanovení upravuje toliko výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti ve vztahu k jiným prostředkům zákonem poskytovaných k ochraně práva, nemá však dopad na povinné splnění podmínky individualizace zásahu co samotného pojmového znaku předmětu ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně práv jednotlivce.
Stabilní a všeobecně dostupné judikatuře Ústavního soudu (srovnej např. usnesení I. ÚS 92/94, Sb. nálezů a usnes. ÚS, sv. 2, str. 234) odpovídá, že za zásah orgánu veřejné moci, jímž je porušeno základní právo občana, nelze považovat legislativní činnost, z čehož plyne, že procesním prostředkem přímo proti právní normě je pouze návrh podaný v souladu s ust. §64 zákona o Ústavním soudu, kteroužto normu nelze obcházet již vzhledem k její naprosté jednoznačnosti ani pomocí §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Petit ústavní stížnosti podané podle §72 odst. 1 písm. a) musí navrhovat zrušení napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci případně konkrétní zakazovací či přikazovací návrh výroku Ústavního soudu, jímž by byl napraven tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci porušující základní právo nebo svobodu zaručenou ústavními pořádky.
Návrhový požadavek předložené ústavní stížností však požaduje výlučně zrušení nařízení vlády. I když navrhovatelka v jeho odůvodnění tvrdí, že její ústavně zaručená práva byla porušena, jde o návrh meritorně Ústavním soudem neprojednatelný, neboť ve skutečnosti se nejedná vzdor jeho označení o ústavní stížnost, nýbrž o návrh na zrušení právního předpisu, k jehož podání však stěžovatelka oprávněna není, neboť tento návrh nebyl spojen s žádnou ústavní stížností, jejímž předmětem by byly skutečnosti nastalé v důsledku aplikace právního předpisu, jehož zrušení je navrhováno. V důsledku vyloženého je třeba považovat předložený návrh za návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou. Proto nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zrušení vpředu uvedeného nařízení vlády odmítnout podle §43 odst. 2 písm. b) z důvodu uvedeného v ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Skutečnost, že návrh byl podán osobou zjevně neoprávněnou vedla Ústavní soud k závěru, že nepovažoval za nezbytné vyzývat stěžovatelku k odstranění vady návrhu spočívající v absenci obligatorního zastoupení stěžovatelky advokátem.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2004
JUDr. Miloslav Výborný, v.r.
předseda senátu