ECLI:CZ:US:2004:4.US.307.04
sp. zn. IV. ÚS 307/04
Usnesení
IV. ÚS 307/04
Ústavní soud rozhodl dne 16. září 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudkyň JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické o návrhu obchodní společnosti A. spol. s r.o., zastoupené JUDr. J. T. advokátem na zrušení bodu 22., článku II. přechodných ustanovení zákona č. 438/2003 Sb., kterým se mění zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 7. 9. 2004 se navrhovatelka domáhá zrušení shora uvedeného ustanovení zákona č. 438/2003 Sb., kterým bylo stanoveno, že pro účely odepisování a uplatnění nájemného u osobních automobilů, v zákoně konkrétně rozlišených (kategorií, druhem a dnem právního úkonu poplatníka), se použije zákon č. 586/1992 Sb. ve znění platném do 31. 12. 2003. Navrhovatelka tvrdí, že tímto ustanovením zákonodárce fakticky vytvořil tři časová období a způsoby odpisování osobních automobilů určité kategorie, přičemž u automobilů evidovaných či najatých od 18. 12. 2003 do 31. 12. 2003 stanovil postup podle nové právní úpravy účinné od 1. 1. 2004, čímž dochází k retroaktivitě. Přestože zákaz pravé zpětné účinnosti právních předpisů je podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod výslovně zakázán pouze pro oblast trestního práva, navrhovatelka má za to, že jej lze ve smyslu čl. 1 Ústavy ČR dovodit i pro další právní odvětví, a v návaznosti na to tvrdí, že přijetím shora citovaného ustanovení došlo k porušení základní zásady právního státu, a to principu právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Shora citované ustanovení se navrhovatelky dotýká a ona se jím cítí být postižena ve svých právech. Domnívá se, že toto ustanovení se jistě dotýká i jiných subjektů, z čehož vyvozuje, že její stížnost svým významem přesahuje její vlastní zájmy. Protože zákon nezná jiný procesní prostředek k ochraně práv než ústavní stížnost, má za to, že je splněna podmínka přípustnosti ústavní stížnosti, stejně jako zachována lhůta k podání ústavní stížnosti podle ustanovení §72 odst. 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť se o zásahu orgánu veřejné moci dověděla až dne 9. 7. 2004 při diskuzi o problémech účetnictví. Ze všech výše uvedených důvodů proto navrhuje, aby Ústavní soud v záhlaví citované ustanovení zákona č. 438/2003 Sb. zrušil pro rozpor s čl. 1 Ústavy ČR.
Předtím než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání věci, zkoumá, zda jsou splněny formální náležitosti ústavní stížnosti či návrhu a dány podmínky řízení. V projednávané věci Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka sice označila svoje podání jako "ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu", avšak petit formulovala jako návrh na zrušení ustanovení právního předpisu. Žádné jiné stížnostní žádání nepředložila a nelze je vyvodit ani z obsahu jejího podání.
Podle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis.
Podle ustanovení 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je k podání ústavní stížnosti oprávněna fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Navrhovatelčino podání, jak ze shora uvedeného vyplývá, nesměřuje proti konkrétnímu pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci vydanému v řízení, jehož byla navrhovatelka účastníkem, ani proti opatření nebo jinému zásahu orgánu veřejné moci. Navrhovatelka sice ve svém návrhu uvádí, kdy a jak se o existenci předmětné novely a jejích přechodných ustanoveních dověděla, a z její argumentace vyplývá, že napadené ustanovení bodu 22. považuje za jiný zásah orgánu veřejné moci, tento její závěr však není správný. Ústavní soud odkazuje na svoji dosavadní rozhodovací praxi, ve které se vyjádřil k obsahové náplni tohoto pojmu (srov. např. III.ÚS 62/95, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, nález č. 78), a rovněž vyložil, že za zásah orgánu veřejné moci, jímž je porušeno základní právo fyzické či právnické osoby, nelze považovat legislativní činnost (viz I.ÚS 92/94, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 2, usnesení č. 15). Ústavní soud tedy v projednávané věci posoudil navrhovatelčino podání jako návrh na zahájení řízení podle hlavy druhé, oddílu prvního zákona o Ústavním soudu (řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů).
Podle ustanovení §64 odst. 1 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy jsou oprávněni podat prezident republiky, skupina nejméně 41 poslanců nebo skupina nejméně 17 senátorů, senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti a vláda za podmínek uvedených v §118. Toto právo také náleží tomu, kdo podal ústavní stížnost, za podmínek uvedených v §74 tohoto zákona, nebo ten, kdo podal návrh na obnovu řízení, za podmínek uvedených v §119 odst. 4 tohoto zákona.
Vzhledem k tomu, že navrhovatelka ústavní stížnost, jíž by brojila proti pravomocnému rozhodnutí či jinému zásahu orgánu veřejné moci, nepodala, není v jejím případě splněna podmínka pro věcný přezkum napadených ustanovení zákona č. 438/2003 Sb. dle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu; přezkum podle ustanovení §119 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je v projednávané věci nepřípadný, neboť jde o přezkum v souvislosti s podáním návrhu na obnovu řízení podle hlavy druhé, oddílu osmého zákona o Ústavním soudu (řízení o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu).
Z důvodu absence aktivní legitimace navrhovatelky k řízení o zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení nezbylo Ústavnímu soudu než podaný návrh odmítnout podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 16. září 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu