ECLI:CZ:US:2004:4.US.309.04
sp. zn. IV. ÚS 309/04
Usnesení
IV. ÚS 309/04
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci ústavní stížnosti H. Š. dříve B., zastoupené JUDr. D. K., advokátkou proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2004, čj. 26 Co 190/2004-256 a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 23. 2. 2004, čj. P 24/2002-228, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 31. 8. 2004 a doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 9. 2004 se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudků obecných soudů tak, jak jsou shora uvedeny. V ústavní stížnosti stěžovatelka vytkla soudům prvého i druhého stupně nedostatečná skutková zjištění, nesprávné zhodnocení skutkových zjištění, nesprávné hodnocení důkazů a v důsledku toho nesprávné právní posouzení věci. Stěžovatelka stručně zrekapitulovala průběh řízení, jež bylo zahájeno u Okresního soudu v Rakovníku jejím návrhem na změnu úpravy výchovy a výživy nezletilého M., přičemž připomenula i svoji procesní aktivitu v průběhu prvotního řízení o výchově a výživě tohoto jejího syna. Opakovaně vytkla soudům, že neprovedly dokazování v jí naznačeném směru, čímž měly jí odejmout možnost prokázat, že její návrh byl důvodný; stěžovatelka vyložila své právní názory na problematiku změny výchovného prostředí nezletilého M. a vyjádřila přesvědčení, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv. Ústavně právní argumentaci omezila stěžovatelka výlučně na citaci domněle porušených ustanovení Ústavy, Listiny základních práv a svobod, Úmluvy o právech dítěte a Evropské úmluvy o výkonu práv dětí.
Ústavní soud vyžádal příslušný spis vedený u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. P 24/02 a vyjádření účastníka řízení - Okresního soudu v Rakovníku.
Předsedkyně tohoto soudu, jež v řízení rozhodovala jako samosoudkyně, ve svém vyjádření stručně zopakovala průběh více řízení týkajících se nezletilého M. B., tak, jak je zadokumentován ve spise uvedeného soudu vedeném pod sp. zn. P 24/2002, setrvala na argumentech, jež obsahovalo odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně i Krajského soudu v Praze, vyslovila nesouhlas s názorem stěžovatelky o porušení zaručených práv matky a navrhla, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Ústavní soud především konstatuje, že podaná ústavní stížnost nevykazuje formálních vad, byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde o ústavní stížnost přípustnou.
K obsahu ústavní stížnosti samotné může však Ústavní soud na podkladě skutečností zjistitelných a zjištěných z vyžádaného spisu konstatovat bez jakýchkoliv pochybností, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a to z důvodu dále vyložených.
Ze spisu je patrno, že řízení ukončené stěžovanými rozsudky bylo zahájeno k návrhu matky nezletilého M. B. a H. B. (posléze provdané Š. tedy stěžovatelky), jenž byl podán u Okresního soudu v Rakovníku dne 25.9.2003. V návrhu matka připomenula, že předcházejícím rozsudkem téhož soudu čj. P 24/2002-79 ze dne 10. 10. 2002 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze čj. 26 Co 196/2003-120 ze dne 30. 6. 2003 byl nezletilý M. svěřen do výchovy otce (M. B.) a jí stanovena vyživovací povinnost k nezletilému ve výši 400,- Kč měsíčně; z důvodu v návrhu popsaných požadovala stěžovatelka - stručně vyjádřeno - změnu těchto rozsudků tak, že nezletilý bude svěřen do její výchovy při stanovení otcovy alimentační povinnosti ve výši 2 000,- Kč měsíčně; k návrhu připojila znalecký posudek z oboru psychologie a grafologický rozbor písma. O podaném návrhu jednal Okresní soud v Rakovníku za účasti matky, její právní zástupkyně, otce, jeho právního zástupce a kolizního opatrovníka dne 18. 2. 2004; k vyhlášení rozsudku bylo jednání odročeno na 23. 2. 2004. Písemné vyhotovení vyhlášeného (a nyní ústavní stížností napadeného) rozsudku soudu prvého stupně bylo stěžovatelčině advokátce doručeno dne 10. 3. 2004; stěžovatelka napadla rozsudek prvého stupně včasným odvoláním, k němuž posléze před odvolacím jednáním připojila listinné důkazy, především další odborný psychologický posudek soudního znalce PhDr. J. K. Odvolací soud projednal podaný opravný prostředek při jednání dne 9. 6. 2004 za účasti obou rodičů a jejich právních zástupců při akceptaci omluvy kolizního opatrovníka, jenž se k odvolání písemně vyjádřil. Odvolací soud rozsudek nalézacího soudu potvrdil rozsudkem, rovněž ústavní stížností napadeným.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka ne zcela přesně označila vedlejší účastníky řízení před Ústavním soudem; těmi jsou nepochybně M. B., jak je správně v ústavní stížnosti uvedeno, a dále nezletilý M. B., nikoliv však město Rakovník. To však je pochybení, k němuž při přezkumu ústavnosti naříkaných rozhodnutí není nezbytné přihlížet, neboť na posouzení věci vliv nemá.
Ústavní soud dále konstatuje, že některé z výtek stěžovatelkou Ústavnímu soudu předložených ve světle skutečností ze spisu patrných nelze v žádném případě považovat za výtky oprávněné. Platí to především o opakovaných (avšak lichých) námitkách, že prý soudy neakceptovaly důkazy stěžovatelkou přednesené. Stěžovatelka v rozporu se spisem tvrdí, že jí předložený znalecký posudek (ve skutečnosti znalecké posudky dva, prvý ze dne 14. 9. 2003 založený na č.l. 138-146 spisu, druhý datem neoznačený, založený na č.l. 245-249 spisu) byl jako důkaz odmítnut; Ústavní soud poznamenává, že pokud by soudy znalecký posudek stěžovatelkou předložený nehodlaly k důkazu provést, musely by takovýto svůj postup řádným způsobem odůvodnit, neboť není sice povinností každý navržený důkaz realizovat, je však povinností soudu odmítnutí nabídnutých důkazů přesvědčivě ospravedlnit; v dané věci ovšem soud prvého stupně při jednání stěžovatelkou předložený posudek k důkazu přečetl, a s tímto se v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku též vypořádal; totéž platí o postupu odvolacího soudu, neboť i on druhým znaleckým posudkem dokazování provedl, a též se s tímto dalším posudkem při hodnocení provedených důkazů řádně zabýval.
Stěžovatelka dále vytýká soudům, že tyto nevyhověly jejímu návrhu na provedení výslechu znalce, či provedení dalšího znaleckého posudku. Zkrácena na svých právech se cítí i tím, že soud neprovedl pohovor s nezletilým za účelem zjištění jeho názoru. K těmto tvrzením stěžovatelky uvádí Ústavní soud, že stěžovatelka v řízení před soudem prvého stupně v naznačeném směru žádné návrhy nepřednesla, a dokonce ani v písemném vyhotovení svého odvolání se těchto důkazů nedomáhala. Teprve podáním ze dne 4. 5. 2004 (č.l. 250) navrhla stěžovatelka výslech zpracovatele jí předložených znaleckých posudků PhDr. J. K., avšak při jednání u odvolacího soudu po provedení důkazů čtením znaleckého posudku výslovně bylo protokolováno, že žádná ze stran (tedy ani stěžovatelka) nemá další důkazní návrhy. Z uvedeného plyne, že i v tomto směru jsou výhrady matky k postupu obecných soudů nepodložené. Výtka, že v řízení byla poškozena práva nezletilého syna stěžovatelky na vyjádření jeho názoru rovněž neobstojí; především jde o novotu uplatněnou až před Ústavním soudem (výslech nezletilého v řízení před obecnými soudy navrhován nebyl); navíc výslech osmiletého dítěte před soudem zdaleka nemusí být naplněním jeho ústavních práv; obecným soudům přísluší rozhodovat, zda v tom či onom konkrétním případě, s nímž jsou tyto soudy podstatně lépe seznámeny než soud Ústavní, zvážily, zda naopak výslech malého dítěte nepřinese tomuto dítěti spíše ztrátu jeho práv než jejich naplnění; obecně platí, že je povinností soudů, aby nepřipustily vznik procesní situace, v níž by se dítě stalo či mohlo stát zbraní v rukou rodičů neschopných (ať z jedné či z obou stran) uspořádat své vztahy k dítěti bez zásahu soudní moci.
Ústavní soud v souladu se svou ustálenou a všeobecně dostupnou judikaturou připomíná, že jeho úkolem v žádném případě není vstupovat do soustavy obecných soudů tak, jako kdyby byl těmto soudům nadřízen. Ústavní soud není další běžnou přezkumnou instancí v rámci hierarchie soudů obecných, jeho úkolem není přehodnocovat zákonnost postupu těchto soudů ani přehodnocovat hodnocení důkazů těmito soudy provedené, ledaže by postupy soudů porušily kautely ústavnosti. Stěžovatelce se dle názoru Ústavního soudu dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž jí ani jeden z rozhodujících soudů neupřel žádné ústavně zaručené právo. Důkazy stěžovatelkou předložené soudy provedly, a to že se neztotožnily s právními závěry, které považuje stěžovatelka za správné, nemůže v žádném případě znamenat porušení práva na spravedlivý proces, jímž je, obecně řečeno, především takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručena rovnost zbraní, což v posuzovaném případě zabezpečeno soudy obou stupňů dle přesvědčení Ústavního soudu nepochybně bylo. Naplněním práva na fair proces přirozeně není a nemůže být to, že rozhodující soudy přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí soudy k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje. V úsilí o nalézání spravedlnosti musí ovšem soudy v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. Ve stěžovatelčině věci byly rozsudky nalézacího a odvolacího soudu odůvodněny způsobem, který v žádném případě nevybočuje z mezí ústavnosti, z čehož se podává, že důvod k zásahu Ústavního soudu dán není, a to zvláště když ani řízení, jež vydání těchto rozsudků předcházelo, vady ústavnosti nevykazuje.
Ústavní stížnost jest tedy, dle názoru Ústavního soudu, v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatelky se závěry obecných soudů. Tvrzení navrhovatelky, že její právo na spravedlivý proces je od prvopočátku cíleně poškozováno odmítáním jí navržených důkazů shledává Ústavní soud, jak již shora vysvětleno, za odporující skutečnému průběhu řízení.
V posuzovaném případě je patrno, že mezi rodiči nezletilého M. B. již po řadu let dochází ke konfliktům, které vyústily nejen v rozvod jejich manželství, ale i k celé řadě sporů týkajících se výchovného prostředí jejich syna. V zájmu nezletilého zajisté by bylo, pokud by jeho, byť i rozvedení rodiče, dokázali upravit vztahy k nezletilému vzájemnou dohodou. Není-.li však tato dohoda možná, nezbývá, než aby o výchovném prostředí dítěte autoritativně rozhodovaly soudy; že v důsledku toho může být matka nezletilého subjektivně s těmito jejich rozhodnutími nesrozuměna, nedává jí ovšem právo na to, aby je nerespektovala (jak se i v průběhu těchto řízení stalo, takže ve věci muselo být přikročeno i k výkonu rozhodnutí), nebo aby to zakládalo opodstatněnost její domněnky o potřebnosti zásahu Ústavního soudu.
Na základě výše uvedených zjištění nezbývá Ústavnímu soudu než uzavřít, že stěžovatelčin návrh je zjevně neopodstatněný, takže jako takový musel být odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. S přihlédnutím k tomuto závěru nebylo třeba vyžadovat ani vyjádření dalšího účastníka řízení ani vedlejších účastníků, jakož i ustanovovat nezletilému vedlejšímu účastníkovi opatrovníka.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 1. října 2004
JUDr. Miloslav Výborný, v.r.
předseda senátu