ECLI:CZ:US:2004:4.US.317.04
sp. zn. IV. ÚS 317/04
Usnesení
IV. ÚS 317/04
Ústavní soud rozhodl dne 13. prosince 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudkyň JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. F. zastoupeného JUDr. G. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 6. 2004, čj. 5 Co 888/2004-458, a rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 8. 8. 1995, čj. 2 C 338/95-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozsudků obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto o výši výživného na jeho nezletilého syna Jana (nar. 1992). Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že mu Krajský soud v Českých Budějovicích neumožnil předložit všechny důkazy a osobně se účastnit soudního jednání, neboť v době jednání soudu byl v pracovní neschopnosti, což soudu sdělil prostřednictvím své manželky, jeho omluvu a žádost o odročení jednání dne 2. 6. 2004 doručovala soudu i jeho asistentka. Krajský soud však tuto skutečnost nevzal v potaz a ve věci v jeho nepřítomnosti jednal. Při svém rozhodování se pak opíral pouze o vyjádření matky nezletilého, jeho majetkovými poměry a možnostmi se nezabýval, v důsledku čehož byl neúplně zjištěn skutkový stav věci a porušena rovnost účastníků řízení. S tvrzením o porušení §18, §132 a §153 občanského soudního řádu a čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") stěžovatel žádá, aby Ústavní soud nálezem napadené rozsudky obecných soudů zrušil.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 20. 10. 2004, podepsaném předsedkyní senátu 5 Co, odkázal na právní závěry plynoucí z odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že se se všemi námitkami stěžovatele, týkajícími se jeho schopností, možností a majetkových poměrů, vypořádal. Stanovené výživné dle jeho názoru odpovídá požadavkům stanovených zákonem o rodině a vystihuje rozsah změny v poměrech účastníků. Krajský soud v Českých Budějovicích nesouhlasí s tím, že jeho rozsudek odporuje čl. 36 odst. 1 Listiny či byl projevem nesprávného výkladu práva, a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Okresní soud ve Strakonicích ve vyjádření ze dne 29. 9. 2004, podepsaném příslušnou samosoudkyní, poukázal na to, že soudní řízení bylo provázeno problémy v doručování stěžovateli. Stěžovatel se zúčastnil ústního jednání dne 6. 3. 2003, kdy byl podobně vyslýchán ke svým osobním a majetkovým poměrů a předložil některé listinné důkazy. S předvoláním k jednání na další termín dne 29. 5. 2003 obdržel podrobnou specifikaci listinných důkazů, které měl soudu předložit, dalších jednání se však již nezúčastnil a požadované listinné důkazy ve stanovené lhůtě soudu nezaslal. Okresní soud ve Strakonicích pak rozhodl ve věci samé tak, že změnil původní rozsudek o stanovení vyživovací povinnosti otce v tom smyslu, že výživné pro nezletilého syna s účinností od 1. 1. 2003 zvýšil na částku 4 200,- Kč měsíčně a s účinností od 1. 2. 2003 na částku 3 200,- Kč měsíčně. V podrobnostech okresní soud odkázal na písemné vyhotovení rozsudku ze dne 25. 6. 2003, čj. 8 P 176/98-393. Ke stěžovatelovým námitkám uvedl, že rovnost účastníků řízení nikterak neporušil, neboť stěžovatel měl dostatečný časový prostor, aby na výzvy soudu k předložení požadovaných listinných důkazů odpovídajícím způsobem reagoval, byla mu dána možnost kdykoliv se řádně zúčastnit nařízených ústních jednání a navrhovat důkazy k prokázání svých tvrzení. Také Okresní soud ve Strakonicích navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu ve Strakonicích, sp. zn. 2 C 338/95, Ústavní soud ověřil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 8. 8. 1995, čj. 2 C 338/95-21, bylo rozvedeno manželství stěžovatele a I. F., nezletilý J. svěřen do výchovy matky a stěžovateli uloženo přispívat na výživu nezletilého J. částkou 1 200,- Kč měsíčně, počínaje dnem právní moci výroku o rozvodu manželství. Rozsudek byl doručen právnímu zástupci stěžovatele, JUDr. J. Š. dne 11. 10. 1995 a nabyl právní moci dne 28. 10. 1995 (č.l. 21).
Ústavní soud si rovněž vyžádal spis Okresního soudu ve Strakonicích, sp. zn. P 176/95, ze kterého zjistil, že k návrhu matky nezletilého na zvýšení výživného z února 2002 Okresní soud ve Strakonicích po provedeném dokazování rozhodl rozsudkem ze dne 25. 6. 2003, čj. 8 P 176/95-393, kterým změnil rozvodový rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 8. 8. 1995, čj. 2 C 338/95-21, ve výroku o vyživovací povinnosti otce tak, že počínaje dnem 1. 9. 2001 zvýšil výživné na částku 4 200,- Kč měsíčně a počínaje dnem 1. 2. 2003 na částku 3 200,- Kč měsíčně. Okresní soud rozhodl i o splátkách nedoplatku na výživném vzniklém zpětným zvýšením výživného za dobu od 1. 9. 2001 do 25. 6. 2003 ve výši 59 200,- Kč. Z odůvodnění rozsudku (i ze soudního spisu) je zřejmé, že okresní soud provedl dokazování výslechem obou rodičů nezletilého a obsahem listin předložených matkou, stěžovatelem a obstaraných soudem z vlastní iniciativy. Při rozhodování ve věci postupoval podle ustanovení §85a odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, které mu umožnilo vzít za základ pro stanovení výše vyživovací povinnosti patnáctinásobek částky životního minima pro rozhodné období, neboť stěžovatel nedoložil všechny listiny, které po něm soud požadoval, a to ani ve lhůtě opětovně prodlužované.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích doplnil dokazování a poté odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil. Rozhodl, že rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 8. 8. 1995, čj. 2 C 338/95-21, se ve výroku o výživném mění tak, že otci se počínaje dnem 1. 9. 2001 zvyšuje výživné na nezletilého J. z částky 1 200,- Kč měsíčně na částku 4 200,- měsíčně a počínaje dnem 1. 2. 2003 se výživné stanoví částkou 2 700,- Kč měsíčně. Krajský soud rovněž rozhodl, že stěžovatel je povinen splácet nedoplatek na výživném vzniklý jeho zvýšením za dobu od 1. 9. 2001 do 2. 6. 2004 v celkové částce 73 200,- Kč ve splátkách po 3 000,- Kč měsíčně společně s běžným výživným. Odvolací soud potvrdil správnost závěrů soudu prvního stupně o změně poměrů odůvodňujících změnu původní výše výživného, když tuto změnu spatřoval především ve vyšším věku nezletilého dítěte a s tím spojených vyšších potřeb. Na rozdíl od soudu prvního stupně však nepovažoval za možné postupovat podle ustanovení §85a zákona rodině, neboť měl doloženo, že stěžovatel byl v roce 2002 v zaměstnaneckém poměru. Po vyhodnocení provedených důkazů a po přihlédnutí k odůvodněným potřebám nezletilého, schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům stěžovatele rozhodl, jak shora uvedeno.
Předtím než Ústavní soud přistoupí k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí, ověřuje formální náležitosti ústavní stížnosti a zkoumá podmínky její přípustnosti. Stěžovatel napadl ústavní stížností dva rozsudky, které spolu sice souvisí co do podstaty upravované materie (výživné pro nezletilé dítě), avšak co do schopnosti zasáhnout či porušit základní práva nebo svobody, jde o dvě samostatná na sobě nezávislá rozhodnutí.
Rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 8. 8. 1995, čj. 2 C 338/95-21, je rozsudkem o rozvodu manželství stěžovatele a I. F. a o úpravě poměrů rodičů k jejich nezletilému dítěti. Přestože stěžovatel navrhuje tento rozsudek zrušit, z odůvodnění ústavní stížnosti nelze vysledovat žádnou námitku, která by se vztahovala k výroku o rozvodu manželství, k výroku o svěření nezletilého dítěte do výchovy matce, či k výroku, kterým byla stanovena tehdejší povinnost otce přispívat na výživu nezletilého dítěte částkou 1 200,- Kč měsíčně. Podle obsahu ústavní stížnosti lze mít s jistotou za to, že stěžovatel hodlal vyvolat ústavní přezkum rozhodnutí vydaných v řízení o zvýšení výživného, tj. prvostupňového rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 25. 6. 2003, čj. 8 P 176/95-393, byť v petitu ústavní stížnosti neoznačeného, a druhostupňového rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 6. 2004, čj. 5 Co 888/2004-458. Ústavní soud se však cítí být vázán petitem ústavní stížnosti, a proto vztáhl přezkoumání formálních náležitostí a podmínek přípustnosti i na tu část ústavní stížnosti, která směřovala proti rozsudku sp. zn. 2 C 338/95.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní soud zjistil, že rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 8. 8. 1995, čj. 2 C 338/95-21, byl stěžovateli doručen dne 11. 10. 1995, aniž by byl napaden odvoláním. Byla-li tedy ústavní stížnost podána až dne 13. 9. 2004, stalo se tak po lhůtě stanovené zákonem a Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost směřující proti tomuto rozsudku odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. V této souvislosti Ústavní soud navíc dodává, že ve vztahu k výroku tohoto rozsudku o rozvodu manželství šlo navíc o ústavní stížnost nepřípustnou. Nepřípustnost v takovém případě nevyplývá ze zvláštních ustanovení zákona o Ústavním soudu, ale materiálně z předpisů vyšší právní síly, tj. přímo z ústavního pořádku České republiky. Respektování právní jistoty jako jednoho z atributů právního státu (čl. 1 Ústavy ČR) musí mít v případě posuzování ústavní stížnosti směřující proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí o rozvodu manželství nejvyšší prioritu, neboť případná kasace rozhodnutí o rozvodu manželství by znamenala zásah do principu právní jistoty do té míry a s takovými možnými důsledky, že by v podstatě šlo o popření základního atributu právního státu (srov. usnesení sp. zn. II.ÚS 465/02 ze dne 8. 7. 2002, www.judikatura.cz).
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 6. 2004, čj. 5 Co 888/2004-458, je rozsudkem, kterým byl změněn (ve smyslu ustanovení části čtvrté hlavy první občanského soudního řádu) rozsudek soudu prvního stupně (Okresního soudu ve Strakonicích) ze dne 25. 6. 2003, čj. 8 P 176/95-393, stěžovateli byl doručen dne 13. 7. 2004 a téhož dne nabyl právní moci. Posledním dnem šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti byla sobota 11. 9. 2004. Připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den (§57 odst. 2 věta druhá o.s.ř.), v projednávané věci tedy pondělí 13. 9. 2004. Ústavní stížnost napadající předmětný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích tak byla podána včas, oprávněným navrhovatelem a je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal opravný prostředek, když proti rozsudku soudu prvního stupně čj. 8 P 176/95-393 podal odvolání. Mimořádný opravný prostředek je v dané věci zákonem vyloučen [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost v tomto rozsahu je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel tvrdí porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Ústavní soud však takové porušení neshledal. Z připojeného soudního spisu vyplynulo, že stěžovatel se sice neúčastnil všech nařízeních jednání okresního soudu, neboť několikrát změnil svoji adresu pro doručování poštovních zásilek, a i poté, co se soudu podařilo jej obeslat, svoji nepřítomnost několikrát omluvil. Stěžovatel byl vyslechnut na základě dožádání Obvodním soudem pro Prahu 10 dne 4. 10. 2002 a osobně se účastnil jednání Okresního soudu ve Strakonicích dne 6. 3. 2003, kde vypovídal k věci a byla mu poskytnuta možnost vyjádřit se k dosavadnímu průběhu řízení, provedeným důkazům a předložit důkazy vlastní. Odvolací soud vzal v úvahu listiny, které stěžovatel přiložil k odvolání, a na jednání dne 2. 6. 2004 je provedl jako součást dokazování. Tohoto jednání se stěžovatel nezúčastnil, přestože byl dne 17. 5. 2004 řádně obeslán a vyrozuměn. Jeho faxová omluva byla neúčinná, neboť byla odeslána a krajskému soudu doručena až v odpoledních hodinách (č.l. 456a), kdy ve věci bylo již rozhodnuto. Nahlížeje na soudní řízení před soudy obou instancí jako na ucelený proces Ústavní soud vzal za prokázané, že stěžovatel měl možnost vystupovat v řízení osobně a byla mu dána příležitost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Skutečnost, že svého práva plně nevyužil, souvisela s jeho přístupem k věci a jeho procesním postupem, kterou však obecný soud nikterak neovlivnil. Neopodstatněným je i tvrzení stěžovatele, že mu nebylo umožněno předložit obecným soudům důkazy k prokázání svých tvrzení. Ze soudního spisu je zřejmý opak, neboť odvolací soud doplnil dokazování listinami předloženými stěžovatelem společně s jeho odvoláním proti rozsudku soudu prvního stupně. Obsah těchto listin a jejich důkazní hodnota je popsána v odůvodnění rozsudku napadeného ústavní stížností.
S ohledem na shora popsaná zjištění a závěry z nich učiněné, jeví se neopodstatněným i stěžovatelovo tvrzení o porušení rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Rovné postavení účastníků řízení ve své podstatě znamená, že obě procesní strany musí mít možnost předložit svou věc nezávislému soudu za podmínek, které neznevýhodňují výrazným způsobem jednu z nich vůči druhé. Takové pochybení Ústavní soud v postupu soudu v průběhu řízení nezjistil. Okresní soud ve Strakonicích vyvinul přiměřenou iniciativu ke zjištění stěžovatelova pobytu, předvolával ho k ústním jednáním, akceptoval jeho včas zaslané omluvy z jednání, vyzval ho k předložení konkrétních dokladů nutných pro rozhodnutí ve věci a poučil ho o následcích nesplnění této povinnosti či součinnosti. Krajský soud v Českých Budějovicích vyhověl stěžovatelově žádosti o prominutí lhůty k podání odvolání, odvolání projednal, doplnil dokazování listinami, které stěžovatel předložil, a poté rozhodl v nepřítomnosti účastníka řízení, což příslušné ustanovení občanského soudního řádu umožňuje.
Stěžovatel rovněž tvrdil porušení svého práva na soudní ochranu zaručeného v 36 odst. 1 Listiny a poukazoval na neúplně zjištěný skutkový stav věci způsobený tím, že mu bylo znemožněno předložit všechny důkazy, které zamýšlel. Toto pochybení pak dle jeho názoru ve svých důsledcích vedlo k vadnému hodnocení důkazů, nesprávnému právnímu posouzení a určení výše výživného. V souvislosti s touto námitkou je třeba připomenout, že procesní postup soudu, jakož i otázky spojené s prováděním a hodnocením důkazů a následně i rozhodováním ve věci, je projevem výkonu soudní moci vykonávané nezávislými soudy. Ústavní soud nepatří do soustavy obecných soudců, neboť není vrcholem jejich soustavy, a proto si také nemůže atrahovat právo přezkumu zákonnosti či správnosti soudních rozhodnutí. Úkolem Ústavního soudu je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavních kautel a k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod (srov. nález sp. zn. II.ÚS 45/94, publ. in Sbírka nálezů a usnesení sv. 3, č. 5). Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování, Ústavní soud opakovaně formuluje ve své rozhodovací činnosti tak, že pouze v případě, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je možné považovat takové rozhodnutí za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny. Z judikatury Ústavního soudu pak lze identifikovat, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu. Jsou to jednak případy důkazů neprávem opomenutých, případy důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, jakož i případy svévolného hodnocení důkazů provedených bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. V projednávaném případě Ústavní soud pochybení mající charakter extrémního excesu obecného soudu neshledal. Krajský soud v Českých Budějovicích dospěl k závěru o změně poměrů, která odůvodnila změnu původního rozhodnutí o výši výživného; co se týče určení vyšší částky výživného, je zřejmé, že soud hodnotil důkazy, které mu předložili rodiče nezletilého, či si je opatřil z vlastní iniciativy, a při posuzování schopností, možností a majetkových poměrů stěžovatele je doplnil vlastními úvahami.
Ze všech výše uvedených důvodů tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 6. 2004, čj. 5 Co 888/2004-458, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 25. 6. 2003, čj. 8 P 176/95-393, mimo ústní jednání odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její neopodstatněnost. S přihlédnutí k tomuto závěru nebylo třeba vyžadovat vyjádření vedlejší účastníce řízení, jakož i ustanovovat nezletilému vedlejšímu účastníkovi opatrovníka.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu