ECLI:CZ:US:2004:4.US.331.04
sp. zn. IV. ÚS 331/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. listopadu 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného Mgr. A. V. advokátkou, proti jinému zásahu Městského soudu v Praze, spočívajícím v nepostoupení návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu v zákonné lhůtě, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2004, č. j. UL 2/2004-236, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a co do ostatních náležitostí v souladu se zákonem o Ústavnímu soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a)] se stěžovatel domáhá konstatování porušení práva na přiměřenou délku postupem Městského soudu v Praze a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že před Městským soudem v Praze probíhá pod sp. zn. 31 C 331/93 řízení, jehož předmětem je ochrana osobnosti stěžovatele a dalšího účastníka řízení, T. H. Dne 2. 4. 2004 vydal Městský soud v Praze usnesení č. j. 31 C 331/93-239, kterým odmítl jako opožděné odvolání stěžovatele a dalšího účastníka řízení proti rozsudku ze dne 19. 12. 2004, č. j. 31 C 331/93-222.
Městský soud v Praze však toto usnesení doručoval tak, že bylo v počtu jednoho kusu doručeno na adresu stěžovatele a zároveň sídla zástupkyně T. H., přičemž na obálce byli jako adresáti vyznačeni "M. Š., N. o. k.", takže podle stěžovatele nebylo jasné, kdo takto z dvou odlišných subjektů má zásilku převzít. Na této adrese nakonec zásilku převzal další účastník řízení T. H.. Občanský soudní řád přitom podle stěžovatele nepřipouští, aby písemnosti s doručenkou, adresované více příjemcům byly doručovány ve společné obálce.
Stěžovatel několikrát žádal soud, aby mu řádně doručil citované usnesení, proti němuž následně podal odvolání. Vzhledem k tomu, že na tyto žádosti soud nereagoval a usnesení stěžovateli nedoručil, podal stěžovatel předsedovi soudu stížnost na průtahy v řízení vznikající nedoručením rozhodnutí. Protože stížnost nebyla vyřízena v příslušné lhůtě, podal stěžovatel návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu spočívajícího v doručení usnesení ze dne 2. 4. 2004. Tento návrh však nebyl předložen Vrchnímu soudu k rozhodnutí a byl Městským soudem odložen ad acta. Teprve po stížnosti byl návrh postoupen k rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze, který o něm rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením.
Tímto usnesením byl návrh stěžovatele zamítnut s odůvodněním, že otázka, zda bylo předmětné usnesení doručeno v souladu se zákonem (což má podle vrchního soudu význam pro běh lhůty k podání odvolání), přísluší posoudit soudu pouze v řízení o opravném prostředku.
Stěžovatel s tímto názorem nesouhlasí a domnívá se, že neodeslání stejnopisu usnesení představuje průtahy v řízení, přičemž stejnopis rozhodnutí nebyl stěžovateli dodnes doručen. Pokud nedošlo k řádnému doručení rozhodnutí některému z účastníků řízení, brání tato překážka podle stěžovatele tomu, aby odvolací soud mohl odvolání projednat a o něm rozhodnout, a vyvstává tak obvykle nutnost vrátit spis soudu prvního stupně s pokynem k odstranění této vady, s čímž je nutně spjat vznikl dalších průtahů v řízení.
Výklad jednoduchého práva zastávaný Vrchním soudem v Praze se tak podle stěžovatele dostal do extrémního rozporu se skutkovými zjištěními, které mohl a měl tento soud učinit. Napadené usnesení je tak podle stěžovatele v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jehož obsahem je právo na soudní ochranu, jakož i do rozporu s čl. 90 Ústavy ČR. V rozporu s tímto článkem Ústavy ČR a s čl. 38 odst. 2 Listiny je pak podle stěžovatele i postup Městského soudu v Praze, který návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu došlý 22. 7. 2004 nepostoupil Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, nýbrž jej bez dalšího opatření založil do spisu, a předložil vrchnímu soudu až 31. 8. 2004, tj. po uplynutí zákonné lhůty.
Stěžovatel se proto domnívá, že postupem Městského soudu v Praze po podání návrhu na určení lhůty pro provedení procesního úkonu ve věci sp. zn. 31 C 331/93 a napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze, kterým byl návrh zamítnut, bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR. Stěžovatel výslovně navrhl, aby Ústavní soud usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil.
Po posouzení argumentů předložených stěžovatelem v ústavní stížnosti a zhodnocení obsahu napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je v části, jíž stěžovatel brojí proti napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze zjevně neopodstatněná, a ve zbývající části, v níž napadá postup Městského soudu v Praze po doručení návrhu stěžovatele na určení lhůty, jako nepřípustná.
Ústavní soud již mnohokráte ve svých rozhodnutích zdůraznil, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je mimo jiné kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva.
Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, za jakých podmínek lze uvažovat o tom, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy měla za následek porušení základních práv a svobod. Nikoliv každé porušení norem jednoduchého práva při jejich aplikaci či interpretaci způsobuje rovněž porušení základního práva jednotlivce. Teprve porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), může být způsobilé zasáhnout do základního práva a svobody jednotlivce.
V projednávané věci Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadeného usnesení zjistil, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 4. 2004, č. j. 31 C 331/93-239, odmítl odvolání stěžovatele a dalšího žalobce proti rozsudku jako podané opožděně. Toto usnesení bylo doručeno způsobem, který stěžovatel zpochybňuje, přičemž zřejmě oba žalobci napadli toto usnesení odvoláním, o němž rozhodl v rámci autoremedury Městský soud v Praze tak, že toto usnesení zrušil (usnesení ze dne 23. 6. 2004). Toto usnesení opět napadli žalobci odvoláním, v němž se domáhali doručení původního usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2004.
Vedle toho podal stěžovatel návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu spočívajícím v doručení předmětného usnesení také jemu. O tomto návrhu rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením napadeným ústavní stížností.
Ústavní soud má zato, že usnesením Vrchního soudu v Praze nebylo nikterak porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces, jak stěžovatel tvrdí v ústavní stížnosti. Vrchní soud v Praze v tomto usnesení přesvědčivým způsobem zdůvodnil výklad jednoduchého práva, z něhož vyplývá, že pokud jde o doručování rozhodnutí v konkrétním stěžovatelově případě, je především na příslušném soudu, aby otázku řádného doručení posoudil v rámci odvolacího řízení. K posouzení této otázky není příslušný soud rozhodující o tom, zda v příslušném řízení dochází či nedochází k průtahům, neboť takovým rozhodnutím by tento soud zasahoval do samotné rozhodovací činnosti soudu věcně a funkčně příslušného k posouzení odvolání, který je příslušný posuzovat rovněž otázku včasnosti odvolání, a tedy i otázku řádného doručení rozhodnutí.
Pokud by vrchní soud návrhu stěžovatele vyhověl, ingeroval by tím do rozhodovací činnosti jiného věcně a funkčně příslušného soudu. Jinými slovy, stěžovatel k ochraně svých práv uplatnil prostředek, který zjevně neslouží účelu, který stěžovatel sledoval, tj. přezkoumání způsobu doručení předmětného usnesení Městského soudu v Praze.
V daném případě má proto Ústavní soud zato, že výklad zastávaný Vrchním soudem neporušil stěžovatelovo právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jak stěžovatel tvrdil v ústavní stížnosti. Argumentaci uvedenou v ústavní stížnosti považuje Ústavní soud za pouhou stěžovatelovu polemiku s výkladem jednoduchého práva, která nikterak nesvědčí o zásahu do základního práva a ani Ústavní soud tvrzený zásah neshledal, když i samotný výklad jednoduchého práva zaujatý vrchním soudem Ústavní soud nemá důvod nijak zpochybňovat.
Pokud jde o argument stěžovatele, že výklad jednoduchého práva se ocitl v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, Ústavní soud k němu uvádí, že samotný výklad právní normy se nemůže ocitnout v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nýbrž teprve právní závěry, k nimž soud dospěje, eventuelně též v důsledku přijatého výkladu, se může ocitnout v rozporu se skutkovými zjištěními, která soud v řízení učinil. To je však otázka hodnocení důkazů soudem, nikoliv otázka ústavně konformního výkladu jednoduchého práva. Ústavní soud má proto zato, že stěžovatel zaměňuje dva odlišné důvody, které mohou Ústavní soud vést k závěru o porušení základního práva. Z celkového obsahu ústavní stížnosti totiž dále nevyplývá nic, co by nasvědčovalo tomu, že stěžovatel zpochybňuje hodnocení důkazů soudem.
Část stížnosti, kterou stěžovatel brojí proti průtahům způsobeným Městským soudem v Praze, jež soud údajně vyvolal tím, že nepostoupil návrh na určení lhůty Vrchnímu soudu v Praze v zákonem stanovené lhůtě, považuje Ústavní soud za nepřípustnou. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel zvolil nesprávný procesní prostředek. Za této situace by nebylo logické, aby byla zkoumána zákonnost postupu Městského soudu v Praze při nakládání s domnělým procesním prostředkem z hlediska ústavnosti. Jinými slovy, podle Ústavního soudu se nelze domáhat ochrany cestou ústavní stížnosti tam, kde prostředek uplatněný před podáním ústavní stížnosti vůbec není způsobilý přivodit ochranu, kterou jednotlivec sleduje a od orgánu veřejné moci požaduje. V daném případě se Ústavní soud domnívá, že požadavek ochrany proti postupu Městského soudu v Praze cestou ústavní stížnosti je nepřípustným.
Ústavní soud však současně považuje za nutné zdůraznit, že v obecné rovině je povinností soudů bez prodlení návrh, který splňuje podmínky projednání ve stanovené lhůtě podle §174a odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, postoupit k rozhodnutí příslušnému soudu. V opačném případě by takový postup byl zcela kontraproduktivní tomu, co bylo předmětnou právní úpravou sledováno, tj. vytvoření prostředku ochrany jednotlivce proti nepřiměřené délce soudního řízení.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl z části jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a z části jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu