ECLI:CZ:US:2004:4.US.348.04
sp. zn. IV. ÚS 348/04
Usnesení
IV. ÚS 348/04
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti ing. L. T., CSc. zastoupeného Mgr. M. U. advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 6. 2004, čj. 28 Cdo 532/2003-164, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou Ústavnímu soudu osobně dne 18. 10. 2004 stěžovatel napadá shora označené usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto jeho dovolání směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2002, čj. 12 Co 246/2001-148. Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí dovolacího soudu porušuje jeho práva ústavně zaručená v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a žádá, aby je Ústavní soud nálezem zrušil, popřípadě aby "zrušil i rozhodnutí obecných soudů jemu předcházející". V ústavní stížnosti připouští, že ústavní stížnost podává po uplynutí zákonem stanovené šedesátidenní lhůty, přesto ji však považuje za přípustnou, neboť má za to, že svým významem přesahuje jeho vlastní zájmy a lze analogicky postupovat podle ustanovení §75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z opatrnosti žádá, aby Ústavní soud za použití ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením §58 či §204 občanského soudního řádu případně zmeškání lhůty k podání ústavní stížnosti prominul, neboť je osobou těžce zdravotně postiženou a právní pomoc mohl vyhledat až v říjnu 2004.
Ústavní soud ověřil ze soudního spisu Okresního soudu v Třebíči, sp. zn. 5 C 1133/94, že ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR bylo stěžovateli doručeno prostřednictvím jeho právního zástupce dne 21. 7. 2004.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V projednávaném případě lhůta k podání ústavní stížnosti marně uplynula dnem 20. září 2004 (pondělí). Byla-li ústavní stížnost podána až dne 18. října 2004, stalo se tak po uplynutí lhůty stanovené zákonem. Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na prominutí zmeškání lhůty neboť kogentní ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu takový postup nedovoluje (srov. IV.ÚS 110/94, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 2 usnesení č. 21). Vzhledem k výslovné úpravě lhůty v zákoně o Ústavním soudu je vyloučena i aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu, neboť podle ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu je použití soudních řádů umožněno jen tehdy, pokud zákon o Ústavním soudu nestanoví jinak.
Stěžovatel tvrdil, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy a dovolával se ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, které za určitých zákonem stanovených podmínek umožňuje přijetí ústavní stížnosti, pokud byla podána do jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti [§75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Aplikace tohoto ustanovení však ve stěžovatelově případě není možná. Ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je třeba interpretovat s přihlédnutím ke znění jeho předchozího odstavce (§75 odst. 1), tedy tak, že Ústavní soud může přijmout ústavní stížnost i tehdy, jestliže nebyly vyčerpány všechny prostředky k ochraně práva. V projednávané věci však stěžovatel procesní prostředek k ochraně svých práv čerpal, neboť jak sám uvádí v ústavní stížnosti, a jak plyne i z napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, podal proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně. Procesním postupem v řízení před obecnými soudy (vyčerpáním procesních prostředků k ochraně práva) stěžovatel založil přípustnost ústavní stížnosti, čímž zároveň vyloučil možnost aplikace ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud se proto posouzením významu ústavní stížnosti a jejího přesahu nad vlastními zájmy stěžovatele nezabýval (obdobně srov. IV.ÚS 107/95, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4 usnesení č. 21).
Podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Z ústavní stížnosti napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud zjistil, že stěžovatel opíral přípustnost svého dovolání o ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud ČR však nepovažoval rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí, které by řešilo otázku zásadního právního významu a dovolání odmítl jako nepřípustné. Stěžovatel tedy mohl napadnout ústavní stížností rozsudek Krajského soudu v Brně, musel však tak učinit pouze v šedesátidenní lhůtě ode dne doručení rozhodnutí o dovolání. Vzhledem ke zmeškání této lhůty je závěr o opožděném podání ústavní stížnosti i vůči rozsudku Krajského soudu v Brně zcela namístě.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2004
JUDr. Miloslav Výborný, v.r.
soudce zpravodaj