ECLI:CZ:US:2004:4.US.355.04
sp. zn. IV. ÚS 355/04
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 1. listopadu 2004 soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou, Ph.D ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bc. O. M., zastoupeného JUDr. I. H., advokátem proti rozhodnutí náčelníka Vojenské policie Armády ČR ze dne 16. 8. 2004, č. j. 40382/2004-5104, a proti rozhodnutí velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav ze dne 9. 6. 2004, č. j. 4203-7/2004-2664, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Výše citovaným rozhodnutím velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav byla zamítnuta žádost stěžovatele o přiznání přídavku na bydlení za období od 17. 1. 2000 do 28. 6. 2002, neboť dle rozhodnutí služebního orgánu stěžovatel nesplňuje podmínky obsažené v době podání žádosti v ustanovení §61 odst. 4 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů.
Odvolání stěžovatele bylo v záhlaví citovaným rozhodnutím náčelníka Vojenské policie Armády ČR zamítnuto a výše citované rozhodnutí velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav potvrzeno.
Stěžovatel v ústavní stížnosti, která vykazuje vady (nedostatky v plné moci), uvádí, že vojenské orgány rozhodující v jeho věci zcela pochybily při interpretaci zákona č. 221/1999 Sb. Má dále za to, že zákonodárce měl při tvorbě citovaného zákona na mysli daleko širší pohled na řešení bydlení vojáků z povolání, než je pohled na řešení vzniklého stavu jmenovaných orgánů, které bez snahy vyřešit vzniklý a budoucí stav, učinily výklad zákona jednostranně. Z toho důvodu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem (§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Ústavní soud dále uvádí, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 věta první před středníkem zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR a do činnosti jiných orgánů veřejné moci může zasáhnout jen v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv a svobod stěžovatele.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel se obrátil na Ústavní soud, aniž by se domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí procesním postupem před obecnými soudy (podáním správní žaloby). Vzhledem k tomu nelze mít za to, že byly vyčerpány všechny opravné prostředky, které zákon k ochraně jeho práv stěžovateli poskytuje. Při respektování principu subsidiarity ústavní stížnosti proto nezbylo Ústavnímu soudu než podání stěžovatele odmítnout.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj nevyzýval stěžovatele k odstranění vad jeho podání a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením dle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2004
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj