ECLI:CZ:US:2004:4.US.363.04
sp. zn. IV. ÚS 363/04
Usnesení
IV. ÚS 363/04
Ústavní soud rozhodl dne 11. listopadu 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudkyň JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti Mgr. Ing. J. M. zastoupeného Mgr. J. H. advokátem, proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 7. 2004, čj. 11 Co 337/2004-274, a výroku IV. rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. 3. 2004, čj. 22 Nc 37/2003-213, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označených výroků rozsudků Okresního soudu Plzeň-město a Krajského soudu v Plzni o určení dluhu na výživném nezletilého O. a L. a uložení povinnosti otci (v řízení před Ústavním soudem stěžovateli) dluh uhradit do 31. 12. 2004. V ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje průběh a výsledky řízení před obecnými soudy, kterými bylo rozhodováno rovněž o úpravě výchovy a výživy nezletilých dětí pro dobu před a po rozvodu jejich rodičů, poukazuje na to, že v řízení nebylo prokázáno ani soudem konstatováno, že by stěžovatel jako otec nezletilých dětí neplnil vyživovací povinnost, a proto nebyl splněn základní předpoklad pro vznik dluhu. Stěžovatel vytýká obecným soudům, že v tomto směru přijaly nesprávné závěry a má za to, že je stavěn do pozice dlužníka, přestože jeho péče zejména o syna L. byla samotným soudem označena za nadstandardní. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud nálezem napadené výroky shora označených rozsudků obecných soudů zrušil, neboť je pociťuje jako újmu na svých právech ústavně zaručených v čl. 10 odst. 1, 2 a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z připojených rozsudků Okresního soudu Plzeň-město a Krajského soudu v Plzni Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 23. 3. 2004, čj. 22 Nc 37/2003-213, okresní soud rozhodl k návrhu MUDr. M. a protinávrhu otce o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu před i po rozvodu rodičů tak, že nezletilého L., a nezletilého O., svěřil po dobu před i po rozvodu do výchovy matky (výrok I. a II.), s účinností od 1. 1. 2003 stanovil otci povinnost přispívat na výživu nezl. L. částkou 5 000,- Kč a na výživu nezl. O. částkou 4 000,- Kč (výrok III.), pro dobu po rozvodu manželství rodičů uložil otci vyživovací povinnost ve stejné výši (výrok V.) a určil, že dluh na výživném za období od 1.1.2003 do 31.3.2004 činí vůči nezl. O. celkem 56 734,-, vůči nezl. L. 51 837,90 Kč a uložil otci dluh uhradit do 31. 12. 2004 (výrok IV.). K odvolání otce krajský soud rozsudkem ze dne 16. 7. 2004, čj. 11 Co 337/2004-274, potvrdil rozhodnutí okresního soudu o výchově nezletilých dětí v době před a po rozvodu rodičů, potvrdil výši stanoveného výživného pro nezl. L., snížil výši výživného pro nezl. O. na částku 2 500,- Kč na dobu před i po rozvodu rodičů a změnil výrok IV. rozsudku okresního soudu týkající se dlužného výživného. Krajský soud určil, že dluh na výživném pro nezl. L. za dobu od 1.1.2003 do 31.7.2004 činí 63 000,- Kč, na výživném pro nezl. O. za stejné období 43 000,- Kč a uložil otci povinnost celý dluh zaplatit do 31. 12. 2004 (výrok III.).
Předtím, než Ústavní soud přistoupil k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí, ověřil formální náležitosti ústavní stížnosti a přezkoumal podmínky její přípustnosti. Zjistil, že formálně bezvadná ústavní stížnost směřuje proti výrokům obecných soudů o dlužném výživném, přičemž rozhodnutím odvolacího soudu (výrok III. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 7. 2004, čj. 11 Co 337/2004-274) bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně (výrok IV. rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. 3. 2004, čj. 22 Nc 37/2003-213). Napadené rozhodnutí soudu prvního stupně (výrok IV.) o dlužném výživném tak ve své původní podobě stěžovatele nezavazuje, neboť již právně neexistuje a jako takové nemůže být předmětem ústavního přezkumu. Ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-město, které je zcela nezpůsobilé vyvolat vůči stěžovateli jakékoliv účinky již v zákonné rovině, Ústavní soud posoudil jako nepřípustnou, a proti ji v této části odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud poté přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ve výroku III. z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel namítá porušení čl. 10 odst. 1, 2 Listiny, jejichž ustanovení zní:
"(1) Každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno."
(2) Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.",
a porušení čl. 32 odst. 1 Listiny, jež zní:
"(1) Rodičovství a rodina od ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena.".
V projednávané věci bylo rozhodováno o výchově a výživě nezletilých dětí, a proto se Ústavní soud nejprve zabýval stěžovatelovou argumentací ve vztahu k čl. 32 odst. 1 Listiny. Z připojených rozsudků obecných soudů zjistil, že v řízení před obecnými soudy byly aplikovány normy zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, upravující práva a povinnosti rodičů vůči dětem po dobu před i po rozhodnutí o rozvodu manželství, jakož i vyživovací povinnost rodičů vůči nezletilým dětem. Z odůvodnění rozhodnutí rovněž vyplynulo, že při určování výše výživného pro oba nezletilé syny obecné soudy zvažovaly míru uspokojení jejich běžných potřeb s majetkovými poměry, možnostmi a schopnostmi obou rodičů. Matematickým propočtem kombinovaným se soudcovskou úvahou pak dospěly k závěru o existenci dlužného výživné a jeho výši, když zohlednily výdaje, které otec od 1. 1. 2003 na uspokojení běžných, nutných, potřeb dětí vynaložil, včetně poměrné části nákladů na bydlení.
Při výkladu ustanovení čl. 32 odst. 1 Listiny je Ústavní soud vázán též čl. 32 odst. 6 Listiny, podle kterého podrobnosti norem uvedených v předchozích odstavcích (čl. 32 Listiny) stanoví zákon, a čl. 41 odst. 1 Listiny, podle kterého práv uvedených v čl. 32 odst. 1 a 3 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Při hodnocení ústavněprávní argumentace založené na čl. 32 odst. 1 Listiny tedy akceptuje, že práva zakotvená v odst.1 čl. 32 Listiny jsou v podrobnostech provedena zákonem.
Ve stěžovatelově případě má Ústavní soud za to, že postup obecných soudů při výpočtu dlužného výživného korespondoval se zákonnými limity (ustanovením §96 odst. 1 zákona o rodině, podle kterého soud při určení výživného přihlédne k odůvodněným potřebám oprávněného, a ustanovením §136 o.s.ř.), jak předpokládá čl. 32 odst. 1, 6 a čl. 41 odst. 1 Listiny, a že rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (v napadeném výroku III.) ze zákonných mezí nevybočilo. Se stěžovatelovým tvrzením, že dluh nemohl vzniknout, protože soud neprokázal ani nekonstatoval, že by otec vyživovací povinnost neplnil, lze souhlasit jen v omezeném rozsahu. Obecné soudy skutečně ověřily, že stěžovatel vyživovací povinnost vůči svým nezletilým dětem plnil, neboť vzaly za prokázané, že otec přispěl na běžné potřeby dětí zakoupením různých oděvů, úhradou dalších potřeb, poplatků a výdajů na bydlení. Na druhé straně však tyto výdaje nedosáhly částky, která odpovídala devatenáctinásobku ( od 1.1. 2003 do 31. 7. 2004) jejich měsíčního výživného, a proto zbytek této částky Krajský soud v Plzni vyčíslil jako dlužné výživné, když k nákladům otce majícím charakter nadstandardního plnění (např. kurz potápění v Egyptě pro syna L.) nepřihlédl. Zákon takový postup obecnému soudu umožňuje a soudní uvážení je zde nutno chápat jako zákonem povolenou volnou úvahu o obsahu neurčitého pojmu (§96 odst. 1 zákona o rodině - odůvodněné potřeby oprávněného, §136 o.s.ř.). Ústavní přezkum rozhodnutí soudu založeného na soudním uvážení není vyloučen, ale je podstatně omezen, protože se může týkat jen toho, zda rozhodnutí soudu nevybočilo z mezí stanovených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Přitom pod pojem "meze" má zákon na mysli rozsah právní normy. V projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Plzni nepoužil soudního uvážení nedovoleně a mimo meze zákona a že napadené rozhodnutí (v části III. výroku) z ústavněprávního hlediska obstojí nejen z pohledu dodržení práv deklarovaných čl. 32 odst. 1 Listiny, ale i z pohledu kautel zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o namítané poručení čl. 10 odst. 1, 2 Listiny garantující právo na zachování lidské důstojnosti a osobní cti a ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, Ústavní soud jej hodnotí jako tvrzení neopodstatněné, neboť postup soudů, které v souladu se zákonem o rodině rozhodují o úpravě práv a povinností rodiče k nezletilému dítěti, není možno považovat za zásah neoprávněný, neboť je zákonem dovolen.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout pro neopodstatněnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. S přihlédnutím k tomuto závěru nebylo třeba vyžadovat vyjádření vedlejšího účastníka řízení, jakož i ustanovovat nezletilým vedlejším účastníkům opatrovníka.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu