ECLI:CZ:US:2004:4.US.364.04
sp. zn. IV. ÚS 364/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. listopadu 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou, Ph. D., ve věci ústavní stížnosti JUDr. Z. P. advokátky proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - soudu pro mládež ze dne 16. 8. 2004, sp. zn. 4 Tmo 255/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 26. 10. 2004 a doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 10. 2004 se JUDr. Z. P. jako obhájkyně mladistvého J. Ž. domáhala zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku obecného soudu. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově - soudu pro mládež byl J. Ž. uznán vinným ze spáchání několika provinění podle příslušných ustanovení trestního zákona, za což mu bylo uloženo trestní úhrnné opatření ve formě nepodmíněného odnětí svobody v trvání pěti let. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - soudu pro mládež byl výrok rozsudku soudu prvního stupně o trestním opatření zrušen a nově bylo rozhodnuto o uložení opatření odnětí svobody v trvání 3 let.
Jak JUDr. P. ve svém podání uvedla, podala ústavní stížnost v zájmu spravedlnosti a v zájmu mladistvého Ž. jako obhájkyně v trestní věci, ačkoliv se jí nepodařilo zajistit k podání ústavní stížnosti zvláštní plnou moc. Podle navrhovatelky bylo v trestním řízení porušeno právo mladistvého na spravedlivé řízení.
Současně s tím je v ústavní stížnosti uvedeno, že je podávána souběžně s dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR, a to "pro případ, aby nedošlo ke zmeškání či ztrátě lhůt, zejména i s ohledem na předmět podání, aby věc mohla být příslušným soudem projednána v co nejkratší lhůtě".
Před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Po zhodnocení obsahu ústavní stížnosti dospěl soudce zpravodaj k závěru, že ústavní stížnost je podána osobou zjevně neoprávněnou a jedná se rovněž o návrh nepřípustný.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Podle ust. §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musí být fyzická nebo právnická osoba v řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem. V plné moci k zastupování pak musí být výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem (§31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Nezanedbatelnou podmínkou ústavní stížnosti, kterou stěžovatel tvrdí zásah do svých ústavně zaručených základních práv, je skutečnost, že takovou stížnost podává sám jednotlivec, do jehož práv mělo být zasaženo, který je právně zastoupen toliko advokátem. Nelze připustit, aby se ochrany základních práv a svobod domáhala za jednotlivce jakákoliv třetí osoba, byť se jedná o advokáta, který vystupoval v trestním řízení jako obhájce toho, za něhož nyní podává ústavní stížnost.
Tato podmínka ostatně vyplývá ze samotné podstaty základních práv a svobod jako veřejných subjektivních práv, jimiž disponuje vždy toliko konkrétní jednotlivec ve vztahu k veřejné moci a jež jsou nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná. Ochrany základních práv a svobod se může domáhat pouze ten, kdo je jejich nositelem, eventuelně ten, kdo vystupuje jako jeho zákonný zmocněnec, nikoliv jakákoliv osoba, byť by se legitimně domnívala, že tak činí v zájmu tohoto jednotlivce. Ústavní stížnost podaná v daném případě navrhovatelkou by totiž stavěla ústavní stížnost do pozice actio popularis, kterou bezpochyby není, jak ostatně potvrzuje dosavadní judikatura Ústavního soudu (srov. např. usnesení ve věch sp. zn. I. ÚS 462/03, sp. zn. II. ÚS 340/03, sp. zn. I. ÚS 293/03 aj.).
I v případě, že by Ústavní soud vyzval navrhovatelku k případnému odstranění vady návrhu a dodatečnému osvědčení toho, že jednala z titulu právního zastoupení J. Ž. uděleném na základě zvláštní plné moci, byla by taková ústavní stížnost nepřípustnou, neboť před jejím podáním nebyly zjevně vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita.
Jak vyplynulo z obsahu podání JUDr. P. byl podán návrh na přezkoumání napadených rozhodnutí také v rámci dovolacího řízení, tedy cestou mimořádného opravného prostředku, a to z důvodu procesní opatrnosti.
Podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (č. 182/1993 Sb., ve znění jeho poslední novely č. 83/2004 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 4. 2004) platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, přičemž řízení o dovolání jako o mimořádném opravném prostředku není ze seznamu zde uvedených řízení vyloučeno (narozdíl od návrhu na obnovu řízení). Z toho nepochybně vyplývá, že podané dovolání je z hlediska dikce zákona posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti proto není důvod.
Ústavní stížnost je nepřípustná podle ust. §75 odst. 1 zákona, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je podané dovolání, jež nemůže být odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu ČR [o takový případ by se jednalo toliko v občanskoprávním řízení, pokud by přípustnost dovolání posuzoval Nejvyšší soud ČR podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř]. To znamená, že nelze v tomto případě aplikovat větu za středníkem v ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle níž nelze trvat na vyčerpání mimořádného opravného prostředku, který může být orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut z důvodů závisejících na jeho uvážení. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak eventuelně proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne J. Ž. běžet až doručením rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání. Ostatně i z toho, že bylo podáno dovolání, lze usoudit, že se obhájkyně J. Ž. domnívala, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti J. Ž. nepoškozuje na jeho právech, neboť pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci v zastoupení právním zástupcem, který bude disponovat zvláštní plnou mocí, popřípadě zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby byla zaměřena i proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR jako rozhodnutí o posledním procesním prostředku.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný a jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§43 odst. 1 písm. c) a e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2004
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj