ECLI:CZ:US:2004:4.US.373.03
sp. zn. IV. ÚS 373/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelů J. H. a F. H., obou zastoupených JUDr. K. R., advokátem, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 2003, č. j. 25 Cdo 1027/2003-136, za účasti Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé řádně a včas podanou ústavní stížností napadli usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2003, č. j. 25 Cdo 1027/2003-136. Tvrdí, že jím byla porušena jejich ústavně zaručená práva na soudní ochranu, zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 90 Ústavy ČR. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelů jako nepřípustné podle §237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť dovodil, že směřuje proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto u každého ze stěžovatelů o plnění nepřevyšujícím částku 20 000 Kč.
Ze spisů Okresního soudu v Jihlavě, sp. zn. 10 C 69/99, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se žalobou podanou u tohoto soudu proti žalovanému P. Č. (jinak též jen "žalovaný") domáhali každý zaplacení částky 26 010 Kč s příslušenstvím. V řízení před soudem prvého stupně bylo žalobě zčásti vyhověno, a to pokud jde o stěžovatele F. H. do částky 17 257 Kč s příslušenstvím, a pokud jde o stěžovatelku J. H. do částky 16 257 Kč s přísl. Ve zbytku byla žaloba stěžovatelů zamítnuta. Proti prvostupňovému rozsudku podali stěžovatelé odvolání, stejně tak jako žalovaný. Odvolací soud k odvolání žalovaného změnil rozsudek soudu prvého stupně ve vyhovující části tak, že žalobu zamítl. Ve výroku, kterým byla žaloba částečně zamítnuta, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl dále o nákladech řízení.
Dovolání, které stěžovatelé podali, směřovalo proti všem výrokům odvolacího soudu, které se jich týkaly. S ohledem na to, že odvolací soud rozhodoval o odvolání obou stran sporu, rozhodoval u každého ze stěžovatelů o celé žalované částce, tedy o částce 26 010 Kč a to ve vyhovující části na základě odvolání žalovaného, a v zamítavé části na základě odvolání stěžovatelů. Přípustnost dovolání stěžovatelé dovozovali pouze z ust. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., a jako dovolací důvod uplatnili nesprávné právní posouzení podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření Nejvyššímu soudu ČR a žalovanému P. Č. Žalovaný se podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 1. 10. 2004, postavení vedlejšího účastníka vzdal.
Nejvyšší soud ČR se k ústavní stížnosti vyjádřil. Uvedl, že dovolání bylo podle ust. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. z hlediska jednotlivých rozštěpených nároků u každého ze žalobců nepřípustné, neboť dovoláním dotčené výroky u každého z nich nepřevyšovaly částku 20 000 Kč. Dále v podrobnostech odkázal na argumentaci použitou v napadeném usnesení.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak je patrné z odůvodnění napadeného usnesení, Nejvyšší soud ČR dovodil, že nárok každého ze stěžovatelů, který byl původně uplatněn jako jedna žalovaná částka ve výši 26 010 Kč, byl výrokem soudu prvého stupně rozdělen na dva nároky, a to jeden, který byl přiznán, a druhý, který byl zamítnut. O dvou takto vymezených nárocích rozhodoval odvolací soud dvěma samostatnými výroky, jejichž důsledkem bylo, že z původního nároku nebylo přiznáno nic. Dovolání přitom směřovalo proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž tak bylo rozhodnuto o celé žalované částce.
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné ve věcech, v nichž bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč. Nejvyšší soud se přidržel gramatického výkladu tohoto ustanovení a dovodil, že pokud dovolání směřovalo proti dvěma výrokům, z nichž ani jedním nebylo rozhodnuto o částce převyšující 20 000 Kč, je dovolání nepřípustné, a to i přesto, že oběma výroky napadeného rozsudku bylo rozhodováno o jediném nároku, který převyšoval částku 20 000 Kč.
Ústavní soud se proto zabýval především tím, zda takový výklad není extrémně formalistický, jehož důsledkem by bylo odepření práva na spravedlivý proces. Zde je třeba vycházet z povahy dovolání. Jde o mimořádný opravný prostředek, který směřuje proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu a lze jej připustit jen v zákoně přesně vymezených případech. Ty je pak třeba vztahovat k jednotlivým výrokům napadeného rozsudku a nikoli k výroku rozsudku jako celku, neboť každý výrok odvolacího soudu může mít zcela odlišný důvod přípustnosti dovolání. Tak tomu je i v daném případě. U výroku, kterým byl rozsudek soudu prvého stupně změněn, je dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., zatímco u výroku, kterým byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen, je přípustnost dovolání dána ust. §237 odst. 2 písm. c), tedy dovolací soud by v tomto případě teprve musel zjišťovat, zda napadený výrok rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR proto podle názoru Ústavního soudu nepochybil, pokud ustanovení §237 odst. 2 písm. a) vyložil tak, že přípustnost dovolání je třeba vztahovat na každý výrok rozsudku samostatně, přestože jimi bylo rozhodováno o původně jediném nároku.
Ústavní soud nepovažuje za správnou ani argumentaci, že pohledávky obou účastníků je nutno sečíst, protože byly vynaloženy ze společného jmění manželů.
Pro daný případ není tato okolnost rozhodující. Stěžovatelé totiž tyto prostředky vynaložili každý za sebe a tvrdí, že jim z toho titulu vznikla pohledávka. Ta je u každého z nich samostatně individualizována a je, a také musí být, předmětem samostatného výroku soudu a to bez ohledu na to, že je majetkovým právem, a jako taková do společného jmění manželů nepochybně patří.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud rozhodl tak, že ústavní stížnost v neveřejném jednání bez přítomnosti účastníků ve smyslu ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu