ECLI:CZ:US:2004:4.US.4.04
sp. zn. IV. ÚS 4/04
Usnesení
IV. ÚS 4/04
Ústavní soud ČR rozhodl dne 1. července 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Rychetského a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti E. K. zastoupené JUDr. P. H. advokátem proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10.2003, čj. 28 Cdo 1267/2003-75, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28.1.2003, čj. 26 Co 485/2002-52, a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 13. září 2002, čj. 8 C 15/2001- 37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhala ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6.1.2004 a doplněnou podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 29.1.2004, zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudů s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejích základních práv.
I.
Ze spisu Okresního soudu v Trutnově, sp.zn. 8 C 15/2001, který si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že dne 26.10.1995 podala stěžovatelka, jako právní nástupkyně původních vlastníků J. a M. P. žalobu podle zákona č. 87/1991 Sb. o uzavření dohody o vydání nemovitostí [rodinného domku čp., st.p. č. 1484 o výměře 94 m2 a zahrady č. 231/2 o výměře 304 m2 v k.ú. Trutnov, zapsaných na LV č. (dále je "předmětné nemovitosti")], proti F. a M. M.. Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 30.1.1997, čj. 14 C 174/95-95, žalobu zamítl. Soud vzal za prokázané, že stěžovatelka a její matka byly v roce 1972 odsouzeny pro trestný čin opuštění republiky podle tehdy platného §109 odst. 2 trestního zákona a byl jim uložen nepodmíněný trest odnětí svobody a trest propadnutí majetku. Trest propadnutí majetku se vztahoval mimo jiné i na předmětné nemovitosti. Stěžovatelka i její matka (která zemřela v roce 1977) byly usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 28.8.1990, sp.zn. Rt 788/90 rehabilitovány podle §9 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci a byly zrušeny jim uložené tresty. Po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 12.7.1994, č. 164/1994 Sb., se stěžovatelka stala oprávněnou osobou, včas podala příslušnou výzvu na vydání předmětných nemovitostí odpůrcům a uplatnila nárok na jejich vydání u soudu. V řízení bylo dále prokázáno, že od státu předmětné nemovitosti koupili manželé M. a nynějšími vlastníky jsou jejich syn M. s manželkou M. (žalovaní), tj. osoby blízké ve smyslu ust. §116 obč. zákoníka. Žalovaní, jako povinné osoby, by byli povinni předmětné nemovitosti stěžovatelce vydat pouze za podmínek §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Znamená to, že by stěžovatelka musela prokázat, že právní předchůdci žalovaných nabyli věc od státu buď rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. V tomto směru však stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, proto soud žalobu zamítl.
Stěžovatelka napadla rozsudek okresního soudu odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové dne 1.7.1998 rozsudkem, čj. 24 Co 225/97-129, tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění rozsudku se Krajský soud ztotožnil s právními závěry soudu I. stupně, tedy s tím, že stěžovatelka neprokázala, že by právní předchůdci žalovaných nabyli předmětné nemovitosti od státu buď v rozporu s tehdy platnými přepisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění.
Uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové napadla stěžovatelka dovoláním podle tehdejšího znění §239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), protože podle jejího názoru má tento rozsudek po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 9.5.2000, čj. 28 Cdo 464/99-172, dovolání odmítl. V souladu s dosavadní judikaturou Nejvyšší soud neshledal, že by se v posuzovaném případě jednalo o nesprávné právní posouzení věci, že by se napadené rozhodnutí odchylovalo od ustálené judikatury nebo by představovalo novou judikaturu s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Dovolací důvod tedy nebyl dán.
Následně dne 19.1.2001 podala stěžovatelka žalobu proti M. M. a L. M. (jako současným vlastníkům předmětných nemovitostí) na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. Žalobu odůvodňovala tím, že kupní smlouva, kterou přešly předmětné nemovitosti na právní předchůdce žalovaných (tj. F. a M. M.), vykazuje takové vady, že je neplatná. Protože utrpěné křivdy nelze zhojit prostřednictvím restitučních předpisů, je dán právní zájem na tom, aby soud určil vlastnictví k předmětným nemovitostem podle občanského zákoníku.
Okresní soud v Trutnově, rozsudkem ze dne 13.9.2002, čj. 8 C 15/2001-37, žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že žalobkyně uplatnila restituční nárok na vydání předmětných nemovitostí již dříve podle zákona č. 87/1991 Sb. a nebyla úspěšná. Za této situace nelze žalobu na vydání předmětných nemovitostí podle občanského zákoníku považovat za důvodnou. V této souvislosti považoval soud za nerozhodné, zda kupní smlouva, kterou předmětné nemovitosti přešly na právní předchůdce žalovaných, je platná či nikoliv. I kdyby totiž byla tato smlouva neplatná, musela by stěžovatelka uplatnit nárok na vydání předmětných nemovitostí podle §20 zákona č. 87/1991 Sb. V restitučním řízení byla velmi podrobně zkoumána otázka nabytí vlastnictví k předmětným nemovitostem právními předchůdci žalovaných, a tedy i z hlediska platnosti kupní smlouvy a neplatnost smlouvy nebyla shledána. Proto se soud tvrzenou neplatností kupní smlouvy blíže nezabýval.
Uvedený rozsudek napadla stěžovatelka odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 28.1.2003, čj. 26 Co 485/2002-52, tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné. Okresní soud zjistil správně a úplně skutkový stav a ten pak správně právně posoudil. Své rozhodnutí řádně odůvodnil. Jelikož stěžovatelka spatřovala nesprávnost rozhodnutí okresního soudu především v tom, že soud nepřikládal žádnou váhu okolnosti, zda kupní smlouva, kterou byly nemovitosti převedeny na právní předchůdce žalovaných, je platná či nikoliv, a smlouvu z tohoto hlediska důkladně nezkoumal, zabýval se krajský soud i touto otázkou. Podle jeho názoru otázka platnosti úkonu, kterým byl následně po uložení trestu propadnutí majetku tento majetek převeden ze státu na třetí osobu, nemůže mít vliv na platnost závěru, že po zrušení výroku o propadnutí majetku na základě soudní rehabilitace nedochází již tímto výrokem samým, tj. automaticky, k obnovení vlastnického práva, ale že je nutno domáhat se nároků z toho plynoucích podle zvláštního zákona (tj. zákona č. 87/1991 Sb.). Okolnost, zda majetek propadlý státu byl dále platně převeden, mohla mít význam pouze pro určení povinné osoby. V každém případě však žalobkyně musela postupovat podle zvláštního zákona, jak ostatně již dříve, byť neúspěšně, učinila.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 30.10.2003, čj. 28 Cdo 1267/2003-75, odmítl. Nejvyšší soud posuzoval přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř., neboť s ohledem na meritorní shodu výroků obou soudů nižších instancí (bez předchozí kasace odvolacím soudem s odlišným právním názorem) jiný případ přípustnosti dovolání nepřipadal v úvahu. Dospěl k závěru, že odvolací soud ani soud prvého stupně v řízení nepochybily při aplikaci ust. §23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a ust. a §4 odst. 2 a §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., správně posoudily i vzájemný vztah obou zákonů a náležitě přihlédly k právním důsledkům označené a pravomocně skončené restituční věci. Opírá-li stěžovatelka svůj nárok o v podstatě stejná tvrzení, jako v předchozí restituční věci, pak je třeba upozornit na nepřípustnost obcházení restitučního předpisu tím, že po neúspěchu žaloby podle něj kvalifikované uplatňuje žalobce nárok založený na obecném právním předpise. Taková tendence vyhnout se dopadům restitučního zákona by do budoucna vedla ke ztrátě právní jistoty účastníků těch právních úkonů, které byly napadnutelné podle restitučních předpisů. Právní otázky, rozhodující pro napadený rozsudek, v něm nejsou řešeny v rozporu s dosavadní četnou konstantní judikaturou dovolacího soudu. Kontradikci nelze nalézt ani v rozhodování soudů odvolacích. Dovolání proto nesměřovalo proti rozsudku, který by měl ve smyslu ust. §237 odst. 1 písmeno ) o.s.ř. zásadní právní význam, a dovolací soud je odmítl jako nedůvodné.
II.
Výše uvedené rozsudky obecných soudů a usnesení Nejvyššího soudu napadla stěžovatelka včas ústavní stížností, doplněnou podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 29.1.2004. Rekapitulovala původní restituční spor a zdůvodnila, proč poté podala žalobu na určení vlastnictví. Dále polemizovala s právním názorem obecných soudů (zastávaným i standardní judikaturou), podle kterého samotným zrušením výroku o propadnutí majetku ve smyslu zákona č. 119/1990 Sb. nedochází k obnovení vlastnického práva. Podle stěžovatelky majetek, který propadl státu, přešel na třetí osobu z rukou státu absolutně neplatným právním úkonem, z čehož plyne, že nemohlo platně vzniknout vlastnictví třetích osob (v posuzovaném případě právních předchůdců žalovaných). Soud však podle stěžovatelky zkoumal především splnění podmínek vyžadovaných zákonem č. 87/1991 Sb. Stěžovatelka dále dovozovala, že vzniknou-li pochybnosti o vlastnictví a o platnosti kupní smlouvy kdykoliv později (tj. po vyřešení restitučního sporu), je možno postupovat podle ustanovení občanského zákoníku. Takovou žalobu je podle stěžovatelky možno podat kdykoliv a vůči jakémukoliv majetku, bez ohledu na to, zda se jedná o majetek, který byl předmětem zrušeného trestu propadnutí majetku. Soud prvého stupně se však otázkou platnosti smlouvy nezabýval. Odvolací soud pak navíc dovodil, že otázka platnosti úkonu, kterým byl následně (po uložení trestu propadnutí majetku) majetek převeden na třetí osobu, nemůže mít vliv na platnost závěru, že po zrušení výroku o propadnutí majetku na základě soudní rehabilitace nedochází již tímto výrokem samým, tj. automaticky, k obnovení vlastnického práva, ale že je nutno domáhat se nároků z toho plynoucích podle zvláštního předpisu. Nejvyšší soud pak rozhodl, že otázky řešené v napadeném rozsudku jsou řešeny v souladu s dosavadní konstantní judikaturou, a proto dovolání odmítl. Podle stěžovatelky soudy ovšem nesprávně právně posoudily věc, když odmítly zkoumat platnost předmětné kupní smlouvy, a tím ji zkrátily na jejích základních právech daných čl. 36 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Požadovala proto zrušení napadených rozhodnutí.
Nejvyšší soud ČR ve vyjádření, doručeném Ústavnímu soudu dne 5.2.2004, poukázal na to, že se ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi relevantními aspekty dovolání i z hlediska ústavní konformity. Nebyla-li žalobkyně úspěšná při uplatnění restitučního nároku, nemohla se již poté oprávněně domáhat, byť s poukazem na soudní rehabilitaci, určení vlastnictví k týmž nemovitostem, vůči nimž byl uplatněn restituční nárok.
Krajský soud v Hradci Králové ve vyjádření, doručeném Ústavnímu soudu dne 12.2.2004, zdůraznil, že stěžovatelka ve stížnosti jen opakuje důvody, kterými argumentovala již v řízení před obecnými soudy. S jejím právním hodnocením se vypořádal již v rámci odůvodnění napadeného rozsudku, na který dále odkázal.
Okresní soud v Trutnově ve vyjádření, doručeném Ústavnímu soudu dne 18.2.2004, poukázal na to, že stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze polemizuje s právním názorem na důsledky zrušení výroku o trestu propadnutí věci na základě zákona č. 119/1990 Sb., když dle jejího názoru se zrušením tohoto výroku obnovilo vlastnické právo původních vlastníků ex tunc. Tuto otázku však konstantní judikatura řeší jinak. Námitkami stěžovatelky v tomto smyslu se soudy všech stupňů zabývaly a jejich závěry jsou uvedeny v odůvodněních napadených rozhodnutí.
III.
Ústavní soud pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud ČR v této souvislosti opakovaně uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR); nemůže proto na sebe brát právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána. Nic takového však v souzené věci nebylo zjištěno, naopak z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů a jen opakuje argumenty, kterými se zabýval nalézací, odvolací i dovolací soud a s nimiž se v odůvodnění svých rozhodnutí tyto soudy vypořádaly.
Základem ústavní stížnosti je právní názor stěžovatelky, že zrušením výroku o trestu propadnutí věci na základě zákona č. 119/1990 Sb., se obnovilo vlastnické právo původních vlastníků ex tunc. Tato otázka však již byla řešena Ústavním soudem tak, že "samotným zrušením výroku o propadnutí majetku ve smyslu zákona č. 119/1990 Sb. nedošlo k obnovení vlastnického práva" (viz např. rozhodnutí ÚS II. ÚS 623/2000, Sb. n. u . ÚS, svazek 26, Nález 55, str. 99). Obecné soudy zcela v souladu se zákonem její žalobu zamítly, když i s tímto jejím názorem se důsledně v odůvodnění vypořádaly.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že cílem restitučních předpisů je snaha zmírnit následky některých majetkových křivd z období let 1948 až 1989 s vědomím, že je nemožné napravit všechny majetkové křivdy z uvedeného období. Jde o to umožnit nápravu těch majetkových křivd, jejichž náprava podle obecných předpisů občanského práva by nebyla možná, např. z toho důvodu, že je nutné čelit námitce vydržení nebo v případě reivindikační žaloby je pak nutné prokázat existenci vlastnického práva, k jehož obnovení ale zrušením výroku o propadnutí majetku nedošlo.
V restitučních záležitostech je nezbytné postupovat citlivě, se snahou o nápravu křivd vyvolaných předchozím totalitním režimem. Tento závěr je v souladu s dosavadní rozhodovací praxí Ústavního soudu, v němž se dovozuje, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou proto povinny postupovat v řízení podle restitučních zákonů v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na lidských právech a svobodách má být alespoň částečně kompenzována. Uspokojení restitučního nároku však musí respektovat ústavní i zákonné předpoklady; jejich vymezením zákonodárce projevil vůli narovnat majetkové vztahy mezi původními vlastníky odňatých věcí a státem, případně tím, kdo od něho odňaté věci získal, pouze v omezené míře. To znamená, že nelze např. reparovat všechny způsobené křivdy in natura, zejména tehdy, pokud by vznikly případné křivdy další - společensky nežádoucí (stát poskytl ochranu např. tomu, kdo odňaté věci podstatným způsobem změnil, zhodnotil - viz §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., tomu, kdo nabyl věci od státu v souladu s tehdy platnými předpisy, bez protiprávního zvýhodnění - viz §4 odst. 2 téhož zákona). Je žádoucí, aby majetkové důsledky nápravy křivd nesl především stát; jiné osoby (zejména osoby fyzické) jen za přesně stanovených podmínek.
Pro případ, že náprava majetkové křivdy není možná obnovením původního stavu (restitutio in integrum), odčiňuje vzniklou křivdu stát náhradním způsobem - v relutární podobě. Není pochyb o tom, že stěžovatelce byla po její emigraci křivda způsobena. Jestliže však soudy neshledaly existenci zákonných podmínek pro navrácení odňatého majetku, byla zde možnost poskytnutí náhrady v souladu s §13 zákona č. 87/1991 Sb. (viz §20 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.).
Obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupovaly v souladu se zákonným předpisem, kterým je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Svůj postup obecné soudy řádně a obsáhle odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že by proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního soudu, ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj., že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Stěžovatelce nikdo nebránil, aby se se svým tvrzeným nárokem obrátila na obecný soud, který jej následně projednal, a to zcela v souladu s výše uvedeným požadavkem práva na spravedlivý proces. Ústavní soud tak ani z tohoto pohledu neshledal důvod pro zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10.2003, čj. 28 Cdo 1267/2003-75, rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28.1.2003, čj. 26 Co 485/2002-52, a rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 13. září 2002, čj. 8 C 15/2001- 37, nebylo zasaženo do základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána,a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 1. července 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu