ECLI:CZ:US:2004:4.US.404.03
sp. zn. IV. ÚS 404/03
Usnesení
IV. ÚS 404/03
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma, ve věci ústavní stížnosti D. Š., zastoupeného JUDr. I. M., advokátkou, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2003, sp. zn. 44 To 275/2003, a usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 14. května 2003, sp. zn. KZv 371/2002, za účasti Městského soudu v Praze, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených usnesení Městského soudu v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze a tvrdí, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu článku 90 Ústavy, článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a dalších příslušných článků hlavy páté Listiny, respektive právo na spravedlivý proces podle článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Z usnesení Služby kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky ze dne 30. října 2002, 31. října 2002, 28. listopadu 2002, 20. ledna 2003 ČTS(ČVS): PSP(ÚVP)-211/OOK-147-2002, vydaných vždy policejním orgánem mjr. Mgr. Ing. V.M., Ústavní soud zjistil, že je stěžovatel stíhán pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1 odst. 4 písm. c) trestního zákona, spáchaného formou spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona, kterého se měl stěžovatel dopustit celkem 20 vymezenými skutky.
Z usnesení Služby kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky ze dne 22. ledna 2003, ČTS: PSP 211/OOK-147-2002, vydaného tímtéž policejním orgánem, Ústavní soud zjistil, že je stěžovatel stíhán pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §148 odst. 1 trestního zákona, spáchaný formou spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona, kterého se měl dopustit jedním vymezeným skutkem.
Vytýkaných skutků se měli stěžovatel a spoluobvinění dopustit na území České republiky, Německa, Švýcarska a Nizozemí, a to v období od poloviny roku 2001 do zahájení trestního stíhání.
Z ústavní stížností napadeného usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze Ústavní soud zjistil, že tímto usnesením bylo rozhodnuto podle §71 odst. 4 trestního řádu, že se stěžovatel ponechává i nadále ve vazbě.
Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že stěžovatel byl vzat do vazby v rámci trestního řízení, vedeného pod shora uvedeným ČTS Službou kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. listopadu 2002, sp. zn. 43 Nt 361/2001, z vazebních důvodů uvedených v §67 písm. a), b) a c) trestního řádu, s účinností od 30. října 2002. Usnesením státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 5. února 2003, sp. zn. KZv 371/2002, bylo rozhodnuto jednak o tom, že se stěžovatel podle §71 odst. 3 trestního řádu nadále ponechává ve vazbě, a o tom, že vazební důvod podle §67 písm. b) trestního řádu odpadá. Stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení byla zamítnuta usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. 44 To 80/2003, a stížností napadené usnesení tak nabylo právní moci 18. února 2003.
Státním zástupcem byly přezkoumány jak současný stav řízení tak i další trvání vazebních důvodů. Bylo zjištěno, že stěžovatel i další spoluobvinění byli již vyslechnuti a byla provedena podstatná část výslechů svědků. Dále jsou rozpracovány a odeslány žádosti o právní pomoc ve Spolkové republice Německo, Švýcarsku a Nizozemí. Jsou prováděny překlady odposlechů, kde byly hovory vedeny v německém či holandském jazyce, po jejichž provedení budou obvinění znovu vyslechnuti.
Závěrem státní zástupce shledal trvání důvodu vazby dle §67 písm. a) trestního řádu, když vzal v úvahu konkrétní vazby a kontakty stěžovatele do zahraničí, kde před svým zadržením stěžovatel pobýval. Shledal i důvod vazby dle §67 písm. c) trestního řádu pro rozsah a četnost prošetřovaného deliktního jednání stěžovatele. Při rozhodování o trvání vazby stěžovatele byla vzata v úvahu obtížnost a rozsáhlost předmětné věci, neboť propuštění stěžovatele na svobodu by podstatně narušilo řádné a úplné objasnění této trestní věci.
Z ústavní stížnosti a jí napadeného usnesení Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že proti shora uvedenému usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze podal stěžovatel řádně a včas stížnost. V této stížnosti stěžovatel nesouhlasil s důvody vazby, neboť má za to, že neexistují konkrétní skutečnosti, z nichž byly tyto důvody vazby dovozeny. U vazebního důvodu podle §67 písm. a) trestního řádu má stěžovatel za to, že státním zástupcem použité odůvodnění je jinou formou nekonkrétního a nepodloženého odůvodnění, poněvadž stěžovatel již od roku 1993 trvale žije v České republice, kde má pevné a trvalé rodinné vazby, jeho družka je státní občankou ČR a trvale se zdržuje na území České republiky, a popřel, že by před svým zadržením pobýval v zahraničí. Uvedl, že napadené usnesení neobsahuje žádné konkrétní důkazy o jeho vazbách a kontaktech v zahraničí. Stěžovatel uzavřel, že tento vazební důvod nelze nekonkrétně odůvodňovat s odkazem na hrozící výši trestu, ale musí zde být uvedena prokazatelná skutečnost, týkající se buď osoby pachatele nebo okolností případu právě v souvislosti s možnou trestní sankcí, která by obavu z útěku konkrétně odůvodnila. Přitom zde musí být vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
U vazebního důvodu podle §67 odst. c) trestního řádu stěžovatel rovněž postrádá konkrétní důvody. Přitom stěžovatel rozebírá dosavadní průběh vyšetřování a odkazuje v tomto směru i na rozbor, učiněný v jeho stížnosti proti usnesení o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby na svobodu, kterážto stížnost byla zamítnuta usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2003, sp. zn. 44 To 133/2003.
Konečně se stěžovatel domnívá, že vazba byla prodloužena v důsledku průtahů, když k žádostem o právní pomoc došlo až po několika měsících po zahájení trestního stíhání a příslušný policejní rada byl vyměněn. Má za to, že za více než osm měsíců ode dne zahájení trestního stíhání bylo možné přípravné řízení skončit.
Městský soud v Praze v napadeném usnesení uvedl, že ve věci nevznikly neodůvodněné průtahy v řízení, když se ve stěžovatelově případě jedná o rozsáhlou trestnou činnost jak co do počtu obviněných (6), tak do počtu skutků, které měli obvinění spáchat, a tato měla být páchána na území více států. Právní pomoc bylo možné vyžádat až poté, co byl shromážděn potřebný spisový materiál a kdy byla prostřednictvím Interpolu zjištěna návaznost na další pachatele, zejména ve Spolkové republice Německo. Městský soud dále nesouhlasí s rozborem výsledků přípravného řízení, tak, jak jej ve stížnosti provedl stěžovatel.
Pokud jde o vazební důvody, tyto podle názoru soudu trvají beze změny, tak, jak byly shledány na počátku řízení. S námitkou, že stěžovatel nemá kontakty do zahraničí, kde před svým zadržením nepobýval, soud odkazuje na odůvodnění svých dřívějších rozhodnutí, sp. zn. 44 To 80/2003 (zamítnutí stížnosti proti usnesení o původním rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě), a sp. zn. 44 To 133/2003 (zamítnutí stížnosti proti usnesení, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu). Dřívější pobyt obviněného ve Švýcarsku a jeho chování, které bylo monitorováno orgány Interpolu, podle soudu nepochybně svědčí o tom, že stěžovatel kontakty do zahraničí má, a obava z toho, že by při hrozbě citelným trestem odnětí svobody, který vyplývá z této právní kvalifikace a závažnosti věci, uprchl do zahraničí, byla nepochybně dovozena správně.
U důvodu vazby předstižné, který v daném případě vyplývá podle názoru soudu z charakteru trestné činnosti samotné, kdy nepochybně cílem stěžovatele bylo získání značných finančních prostředků, a proto ani v tomto směru státní zástupce nepochybil, když u stěžovatele tento důvod vazby shledal.
Ze všech shora uvedených důvodů proto Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením stížnost stěžovatele jako nedůvodnou zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel rozebírá shora uvedený postup a usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze a Městského soudu v Praze. Vytýká soudu, že napadené usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 8. července 2003 a jeho obhájci nebylo do dnešního dne doručeno vůbec, a to ani obhájci, jehož obhajoba v mezidobí od podání stížnost do rozhodnutí soudu skončila.
Stěžovatel nepopírá soudem rozebranou rozsáhlost věci, avšak vyzdvihuje absenci konkrétní a přezkoumatelné prokázané skutečnosti. Stěžovatel má za to, že po osmi měsících od zahájení trestního stíhání soud konstatuje pouze skutečnosti, které vyplývají z jednotlivých usnesení o sdělení obvinění. Uvádí, že je v daném případě nepřezkoumatelná přiměřenost lhůt ke shromáždění potřebného spisového materiálu, když shromažďované materiály může soud libovolně označit za potřebné a jejich lhůta není limitována a nelze ji ani nijak dovodit.
Dále se vyjadřuje k soudem provedenému rozboru výsledků přípravného řízení, tak, jak jej ve stížnosti uvedl stěžovatel, a s tímto nesouhlasí.
Konečně stěžovatel nesouhlasí se způsobem odůvodnění napadeného usnesení soudu, pokud soud odkázal na odůvodnění dalších svých rozhodnutí, když tato byla podle stěžovatele činěna v jiné době a za jiných okolností, i když se jedná o rozhodnutí, učiněná ve věci stěžovatele. Poukazuje, že je zde zmíněna obava stěžovatele z hrozby citelného trestu, bez konkrétního odůvodnění, vztahujícího se k osobě stěžovatele a konkrétním okolnostem tohoto případu.
Závěrem stěžovatel poukázal na požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci, jako jedné ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí, s poukazem na tento názor obsažený v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 150/93. Dovozuje, že v daném případě došlo k povšechnému a obecnému odůvodnění rozhodnutí. Poukazuje na Evropským soudem pro lidská práva vyložený institut spravedlivého procesu, který v sobě zahrnuje princip "rovnosti zbraní", princip stejné možnosti obou stran hájit své zájmy a nepřípustnost podstatné výhody jedné strany sporu proti druhé.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Dále uvedl, že ve spise je založena doručenka, dle níž obhájce stěžovatele, JUDr. J. J., převzal napadené usnesení 3. července 2003. Podle další doručenky převzal stěžovatel napadené usnesení 2. července 2003. Nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že ve věci došlo k průtahům v řízení, a sděluje, že vůči stěžovateli napadla 20. října 2003 obžaloba, která je soudem vedena pod sp. zn. 10 T 14/2003. Soud dovozuje, že stěžovatelem napadaná rozpornost viny stěžovatele v této věci bude předmětem řízení soudu na základě podané obžaloby. Na závěr soud sděluje, že vazební důvody u stěžovatele i nadále trvají, když tento zůstává ve vazbě i po podání obžaloby.
Městské státní zastupitelství v Praze, jako vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti shledává postup a rozhodnutí Městského soudu v Praze správným a důvodným s tím, že vazební důvody trvají u stěžovatele i nadále. Dále sděluje, že nejpozději do 24. 10. 2003 bude ve věci podána obžaloba, a že vůči spoluobviněnému Z. L. bylo vedeno trestní stíhání jako proti uprchlému, až do jeho zatčení provedeném dne 31. srpna 2003 v Nizozemí, na základě příkazu k zatčení.
Ústavní soud shledal, že podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a že nic nebrání posouzení její důvodnosti.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody, chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Jak plyne z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby je především věcí soudů obecných, které, při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v dané věci, musí svědomitě posoudit v kterémkoli stadiu řízení, zda je vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Pro výklad tohoto znaku, resp. pro aplikaci citovaných zákonných ustanovení, proto nejsou a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria. Tato kritéria je naopak třeba vždy vyvodit z povahy konkrétní a individualizované věci, včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů, rozsahu potřebného dokazování apod. Do těchto úvah (a rozhodnutí jimi podložených), plynoucích ze skutkových zjištění, známých obecným soudům v době rozhodování o vazbě, se Ústavní soud, ve smyslu své, dnes již ustálené judikatury, cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu se zárukami, plynoucími z ústavního pořádku České republiky. Uvedené skutečnosti v posuzované věci Ústavní soud nezjistil.
K vazebním důvodům, uvedeným v §67 písm. a), c) trestního řádu, Ústavní soud konstatuje, že z převážně preventivní funkce vazebních důvodů nelze požadovat, aby soudce učinil v tomto smyslu naprosto jistý závěr, že nebude-li obviněný ponechán ve vazbě, naplní se následek předpokládaný §67 písm. a), c) trestního řádu. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností není ve většině případů rozhodování o vazbě reálný, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy již je jisté, že obviněný bude např. působit na svědky, protože by se v praxi takovému jednání zpravidla již nepodařilo zabránit. Na druhé straně však může stačit, v závislosti na konkrétním případu, i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně stadia vyšetřování. V tomto směru nelze přehlédnout zpřesnění ustanovení §67 TrŘ, provedené zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, podle něhož "obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava" z následků předvídaných v citovaném ustanovení.
Po posouzení předložených argumentů Ústavní soud dospěl k závěru, že důvody zásahu do osobní svobody stěžovatele jsou, v souladu s §134 odst. 2 trestního řádu, ve spojení s §67 a §71 odst. 4, 6 trestního řádu, v odůvodnění napadených usnesení dostatečným způsobem rozvedeny a konkretizovány. Napadená usnesení obsahují konkrétní skutečnosti (zejména obava, že s ohledem na stíhanou rozsáhlou trestnou činnost a osobní konkrétní dokumentované vazby stěžovatele na osoby v cizině, stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, z možného opakování trestné činnosti, pro kterou je stíhán, znamenajíc pro něho zdroj příjmů) odůvodňující trvání vazby podle §67 písm. a), c) trestního řádu. Proto nelze za dané situace, s poukazem na shora uvedené, odmítnout závěry orgánů činných v trestním řízení o přítomnosti konkrétních skutečností, ze kterých vyplývá obava z následků předvídaných v §67 písm. a), c) trestního řádu jako zákonného podkladu pro ústavně přípustné omezení osobní svobody (čl. 8 Listiny). Pokud stěžovatel ve svých stížnostech namítá neakceptování důvodů své vazby pro jejich obecné odůvodnění v napadených usneseních obecných soudů, Ústavní soud k tomu dodává, že neshledal, že by napadenými rozhodnutími, co do důvodu omezení osobní svobody stěžovatele, došlo k porušení jeho základních práv.
Pokud se týká důvodnosti vazby útěkové, Ústavní soud konstatuje, že v daném případě je nepochybně dáno podezření, že stěžovatel je obviněn ze spáchání závažného trestného činu. Pro legitimní uplatnění tohoto vazebního důvodu musí existovat jistá pravděpodobnost, že nebude-li obviněný vazebně zajištěn, bude se snažit vyhnout trestnímu stíhání, popř. hrozícímu trestu útěkem. Vedle přísnosti hrozícího trestu (v daném případě 10 - 15 let) je třeba v takovém případě zkoumat konkrétní okolnosti případu a dále celkové poměry obviněného. Přitom lze zohlednit jeho sociální vazby, zda je zaměstnán, má-li dluhy, popř. má-li kontakty do zahraničí, jako v tomto případě, apod. Pokud stěžovatel soudu v této souvislosti vytýkal, že v odůvodnění odkazuje na jiná rozhodnutí soudu, tato námitka je neopodstatněná. Z napadeného usnesení vyplývá, že soud svoji argumentaci nevyčerpal pouze odkazem na svá dřívější rozhodnutí ve věci stěžovatele. Navíc ona předchozí rozhodnutí soudu byla stěžovateli nepochybně známa a byla vydána v časové blízkosti s napadeným usnesením (4 respektive 3 měsíce) ve věci stěžovatele a v totožném trestním řízení. Proto Ústavní soud shledává jako přípustné, pokud při nezměněném stavu je nevýhradně zmiňováno odůvodnění dřívějších, účastníkům řízení známých, rozhodnutí soudu.
Přiměřeně totéž platí pro důvody vazby předstižní. V daném případě je zjevné, že vytýkaná trestná činnost měla být konána více osobami za účelem získání majetkového prospěchu, a to po delší dobu, více útoky, kontinuálně až do zahájení trestního stíhání a vzetí stěžovatele do vazby.
Byť napadená rozhodnutí postrádají hodnocení celkových poměrů stěžovatele, obsahují popis konkrétních okolností případu. Proto nelze v těchto rozhodnutích ve vztahu k vazebnímu důvodu dle §67 písm. a) trestního řádu spatřovat libovůli orgánů, které ve věci rozhodovaly. Z jejich rozhodnutí lze dovodit důvodnou obavu z útěku stěžovatele, neboť zjištěné okolnosti jim dovolily učinit závěr o jisté pravděpodobnosti konkrétního nebezpečí útěku stěžovatele.
Ohledně stěžovatelova tvrzení o údajných průtazích v řízení před orgány činnými v trestním řízení Ústavní soud uvádí, že všechna napadená rozhodnutí byla učiněna v zákonné lhůtě. Lhůtu od zahájení trestního stíhání do podání obžaloby (téměř jeden rok) přitom vzhledem k charakteru této trestní věci nelze považovat za nepřiměřenou.
Neobstojí ani stěžovatelem namítané porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. V daném případě byla státní moc uplatněna v mezích stanovených zákonem, rovné postavení stěžovatele bylo při rozhodování o jeho ponechání i nadále ve vazbě zajištěno, byl zastoupen obhájcem a byla mu poskytnuta dostatečná soudní ochrana. Soud se zabýval námitkami stěžovatele. Při rozhodování o ponechání stěžovatele ve vazbě bylo postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a trestního zákona, usnesení byla řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodněna.
Pokud stěžovatel soudu vytýkal nedoručení napadeného usnesení Městského soudu v Praze aktuálnímu obhájci, tuto námitku Ústavní soud neshledává jako důvodnou. Stěžovatel nepopírá, že napadené usnesení mu bylo doručeno, a prostřednictvím jiného právního zástupce na něj rovněž včas zareagoval podáním ústavní stížnosti. Postup soudu, kdy je usnesení doručováno vedle účastníka řízení soudu naposledy známému obhájci, shledává Ústavní soud ústavně souladným, šetřícím práva účastníků řízení.
Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými usneseními bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, které nelze vykládat tak, že zde existuje právo jednotlivce na rozhodnutí v jeho prospěch. Sama okolnost, že soud neakceptoval námitky vznesené stěžovatelem, není možné považovat za porušení práva na soudní ochranu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud návrh stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2004
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu