ECLI:CZ:US:2004:4.US.409.03
sp. zn. IV. ÚS 409/03
Usnesení
IV. ÚS 409/03
Ústavní soud ČR rozhodl dne 22. března 2004 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti P. P., zastoupeného JUDr. A. J., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.5.2003, čj. 25 Cdo 2330/2002, 25 Cdo 2341/2002, 25 Cdo 2342/002-651, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29.7.2003 a doplněnou přípisem právního zástupce stěžovatele, doručeným dne 11.11.2003, zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, pokud jím bylo rozhodnuto o dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.4.2002, čj. 12 Co 17/2002-596.
Napadeným rozsudkem mělo být zasaženo do stěžovatelových základních práv daných čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 3, čl. 8 odst. 2, čl. 13, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl. 13, 14 a 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 9 odst. 3, čl. 10, čl. 90, čl. 91 odst. 1 a čl. 96 Ústavy ČR , čl. 2 odst. 3 písm. a), čl. 9 odst. 1, čl. 14 odst. 2 a 3 písm. e) a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (vyhlášen pod č. 120/1976 Sb. - stěžovatelem nesprávně uváděn pod č. 126/1976 Sb.).
K porušení uvedených základních práv mělo dojít podle stěžovatele tím, že mu obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, nepřiznaly v plném rozsahu požadovanou náhradu škody.
Z podání stěžovatele a spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp.zn. 10 C 202/98, vyplývá, že stěžovatel se v uvedeném řízení před obecnými soudy domáhal náhrady škody z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení, který spatřoval v tom, že vůči němu bylo vedeno trestní stíhání, jež skončilo zprošťujícím rozsudkem soudu. Výši škody vyčíslil na 744.253,- Kč. Šlo o náhradu za ztrátu na výdělku při zadržení, předvedení k výslechu, výslechu a následném výslechu, třináct částek na nákladech obhajoby při jednotlivých úkonech v průběhu trestního řízení, cestovné z Passau, kde se stěžovatel zdržoval, a zpět, nocležné, náklady na právní zastoupení, náklady na zpracování podkladů pro obhajobu a náklady na odměnu znalci).
Obecné soudy ve věci rozhodovaly postupně třemi rozhodnutími:
1. Obvodní soud pro Prahu 5 částečným rozsudkem ze dne 18.11.1999, čj. 10 C 202/98-96, dospěl k závěru, že co do základu je nárok stěžovatele po právu, považoval však za účelné ve smyslu ust. §152 odst. 2 věta druhá občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") na základě dosud provedeného dokazování rozhodnout jen o části nároku, a to co do částky 34.611.- Kč s příslušenstvím, kterou uložil žalovanému zaplatit. O zbývající části nároku mělo být rozhodnuto v konečném rozsudku.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24.5.2000, čj. 12 Co 77/2000-130, rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky 4.937,- Kč s příslušenstvím potvrdil, ohledně částky 29.674,- Kč s příslušenstvím a ohledně části příslušenství z částky 34.611,- Kč jej změnil tak, že se žaloba zamítá a odmítl odvolání do výroku, že o zbývající části předmětu řízení bude rozhodnuto dodatečně.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 10.9.2001, čj. 10 C 202/98-546, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 24.990,- Kč s příslušenstvím, ohledně částky 684.652,- Kč s příslušenstvím a části příslušenství žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17.4.2002, čj. 12 Co 17/2002-596, uvedený rozsudek soudu I. stupně v napadeném vyhovujícím rozsudku ohledně částky 7.850,- Kč s příslušenstvím potvrdil, ohledně částky 17.140,- Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu zamítl, v ostatních výrocích jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 7.8.2000, čj. 10 C 202/98-153, uložil stěžovateli pořádkovou pokutu podle ust. §53 odst. 1 o.s.ř. ve výši 6.000.- Kč, neboť stěžovatel učinil hrubě urážlivé podání, které se svým charakterem vymyká základním pravidlům slušnosti v civilizované demokratické společnosti.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 21.9.2000, čj. 12 Co 371/2000-321, usnesení soudu I. stupně změnil tak, že pořádkovou pokutu snížil na 2.000,- Kč, jinak jej potvrdil.
Stěžovatel následně podal dovolání.
* proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24.5.2000, čj. 12 Co 77/2000-130, do výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu I. stupně ohledně zbývající částky 29.674,- Kč tak, že žaloba byla zamítnuta,
* proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.4.2002, čj. 12 Co 17/2002-596,
a
* proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21.9.2000, čj. 12 Co 371/2000-321.
Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 29.5.2003, čj. 25 Cdo 2330/2002, 25 Cdo 2341/2002, 25 Cdo 2342/002-651,
I. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24.5.2000, čj. 12 Co 77/2000-130, ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 29.674,- Kč tak, že se žaloba zamítá a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení,
II. dovolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.4.2002, čj. 12 Co 17/2002-596, odmítl,
III. řízení o dovolání stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21.9.2000, čj. 12 Co 371/2000-321, zastavil.
Stěžovatel napadl včas ústavní stížností uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ČR toliko ve výroku č. II., týkajícího se rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.4.2002, čj. 12 Co 17/2002-596. Pokud jde o napadený výrok, Nejvyšší soud jej odůvodnil tím, že dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti kterému není dovolání přípustné, a to dílem proto, že přípustnost dovolání je dle §237 odst. 2 písmeno a) o.s.ř. vyloučena, dílem proto, že dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, nikoliv pro samotné právní posouzení věci a přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písmeno c) o.s.ř. nemůže být založena.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že dovolací soud měl při svém rozhodování vycházet z celkové hodnoty peněžitého plnění, které bylo dotčeno dovoláním. Jde podle něj o jeden a tentýž předmět řízení a stěžovateli nemůže být na újmu, že soudem I. stupně bylo dílem nároku nevyhověno (tento výrok byl odvolacím soudem změněn) a dílem byl nárok zamítnut. Závěr dovolacího soudu by byl podle stěžovatele správný toliko tehdy, kdyby dovoláním byl napaden jen výrok, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč. Jestliže však bylo rozhodováno o nároku stěžovatele, který celkově převyšuje částku 70.000,- Kč, není aplikace §237 odst. 2 písmeno a) o.s.ř. možná.
Stěžovatel nepovažuje za správný ani názor dovolacího soudu, že přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písmeno c) o.s.ř. nemůže být založena proto, že rozsudek odvolacího soudu je napadán v otázce skutkových zjištění, nikoliv pro samotné právní posouzení věci. Ve skutečnosti stěžovatel podle svého tvrzení napadal po právní stránce nesprávný postup obecných soudů v otázce hodnocení důkazního břemene stěžovatele a hodnocení důkazů celkově. Hodnocení otázky, zda má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, není omezeno pouze na posuzování otázek hmotněprávních; zákon nevylučuje v tomto směru posuzování otázek procesního charakteru, mají-li po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud ve vyjádření, vyžádaném podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), poukázal na skutečnost, že ustanovením §237 odst. 2 písmeno a) o.s.ř. je vyloučeno dovolání proti výroku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu I. stupně ohledně částky 17.140,- Kč, protože bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč. Pokud stěžovatel napadá závěr odvolacího soudu, že neprokázal účast na některých úkonech trestního řízení, ani okolnost, že bydlel a pracoval v zahraničí, napadal rozsudek odvolacího soudu jen v otázce skutkových zjištění, nikoliv pro samotné právní posouzení věci a přípustnost dovolání tedy nemůže být založena ani podle ust. §237 odst. 1 písmeno c) o.s.ř. Dále Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR); nemůže proto na sebe brát právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána. Nic takového však v souzené věci nebylo zjištěno.
Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl.1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl.1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Ústavní soud konstatoval, že porušení čl. 36 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR shledáno nebylo, neboť stěžovatel se obrátil na obecný soud, který zákonem předepsaným způsobem ve věci jednal a rozhodl. Nebylo mu bráněno ani v tom, aby využil mimořádného opravného prostředku - dovolání. Dovolání ovšem zákon připouští jen ve výslovně uvedených případech (§237 až 239 o.s.ř.) a jen z výslovně uvedených důvodů (srov. hlava třetí čtvrté části o.s.ř.).
Nejvyšší soud podle přesvědčení Ústavního soudu nepochybil, když rozhodoval o dovolání podle o. s. ř. ve znění do 31.12.2000 a když zjistil, že dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24.5.2000, čj. 12 Co 371/2000-130, je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je zároveň opodstatněné, zatím co v případě dovolání proti usnesení téhož soudu ze dne 21.9.2000, čj. 12 Co 371/2000-321 brání jeho projednání nedostatek podmínky dovolacího řízení podle §2421 odst. 1 věta druhá o. s. ř.
Stejně tak v souladu se zákonem dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.4.2002, čj. 12 Co 17/2002-596, Nejvyšší soud pojednal a rozhodl o něm podle o. s. ř. ve znění účinném od 1.1.2001 a dospěl k závěru, že je nepřípustné. Nejvyšší soud správně posuzoval každý z napadených výroků Městského soudu v Praze samostatně, neboť se jednalo o samostatné výroky (rozsudky a usnesení), vydané v různých dobách. Protože rozhodoval o dovolání proti třem různým rozhodnutím Městského soudu v Praze (byť o všech rozhodnutích z důvodů procesní ekonomie rozhodl jedním rozsudkem), rozhodoval o třech různých hmotněprávních nárocích stěžovatele. Tím, že posuzoval každý ze sporných nároků stěžovatele zvlášť, Nejvyšší soud postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř. a nikterak nezasáhl do základních práv stěžovatele.
Obsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Jak bylo zjištěno, soud v řízení postupoval v souladu s ustanoveními hlavy druhé části páté o. s. ř. a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti. Pokud jde o nesouhlas s právními závěry obecných soudů v dané věci, v odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel v zásadě staví Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal, neboť stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny. To, že s takovým závěrem stěžovatel nesouhlasí, nemůže samo o sobě zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením čl. 90 Ústavy či čl. 36 odst. 1 Listiny každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není ani být nemůže. Dokonce ani Ústavním soudem nesdílená interpretace práva nemůže založit porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 90 Ústavy. Taková interpretace by mohla být důvodem zrušení rozhodnutí pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv, což se v souzeném případě nestalo.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.5.2003, čj. 25 Cdo 2330/2002, 25 Cdo 2341/2002, 25 Cdo 2342/002-651, nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítl.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. března 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu