ECLI:CZ:US:2004:4.US.415.04
sp. zn. IV. ÚS 415/04
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 16. prosince 2004 soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou, Ph.D. ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Z. B. a K. B. zastoupených JUDr. Z. H. advokátem proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 27. 7. 2003, č. j. 12 C 104/2002 - 36, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu dne 1. 12. 2004 se stěžovatelé domáhají zrušení výše citovaného usnesení obecného soudu, neboť se domnívají, že jím bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Výše citovaným usnesením bylo zastaveno řízení ve věci odvolání stěžovatelů proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. 3. 2003, č. j. 12 C 104/2002 - 28, kterým byla stěžovatelům uložena povinnost uhradit žalobci (vedlejší účastník E. spol. s r. o.) společně a nerozdílně částku 75.000 Kč s 8% úrokem z prodlení z částky 20.000 Kč od 1. 5. 2001 do 29. 6. 2001, a 8% úrokem z prodlení z částky 75.000 Kč od 1. 7. 2001 do zaplacení. Jak okresní soud uvedl v odůvodnění svého usnesení, stěžovatelé nesplnili svoji poplatkovou povinnost a ani po výzvě soudu soudní poplatek neuhradili, proto bylo řízení zastaveno.
Stěžovatelé ve svém podání uvádějí, že ústavní stížnost podávají v souladu s ustanovením §72 odst. 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"). Dále uvádějí, že svým jménem podali proti výše citovanému rozsudku Okresního soudu ve Zlíně odvolání, přestože byli v řízení zastoupeni právní zástupkyní. Té byla posléze doručena výzva k zaplacení soudního poplatku, aniž by se o tom stěžovatelé dozvěděli. Teprve až dne 10. 11. 2004 měli stěžovatelé možnost nahlédnout do spisu vedeného u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 12 C 104/2002, z něhož se dozvěděli o v záhlaví citovaném rozhodnutí. Stěžovatelé mají za to, že v důsledku nedoručení tohoto usnesení do jejích rukou jim byla odňata možnost domáhat se svého práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelé tvrdí, že jim český právní řád neposkytuje žádný jiný procesní prostředek k ochraně jejich práva než ústavní stížnost a navrhují, aby v záhlaví citované usnesení bylo Ústavním soudem zrušeno.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. K tomu konstatuje, že návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí včetně dodržení lhůty k jejímu podání. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a není-li takového prostředku, ode dne, kdy se stěžovatel dozvěděl o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo (§72 odst. 3, odst. 5 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud ze soudního spisu zjistil, že právě takovým procesním prostředkem, který zákon stěžovatelům v jejich případě poskytoval, bylo odvolání proti rozsudku soudu nalézacího, které si stěžovatelé dne 30. 5. 2003 podali. V soudním spise na č. l. 23 je pak založena plná moc ze dne 24. 3. 2003 pro Mgr. V. M., kterou stěžovatelé zplnomocnili k zastupování v řízení vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 12 C 104/2002. Nelze proto ničeho namítat proti postupu okresního soudu, pokud výzvu na zaplacení soudního poplatku, jakož i usnesení o zastavení řízení zaslal pouze této zástupkyni stěžovatelů (srov. §49 odst. 1 o. s. ř. ). Jednalo se totiž o tzv. procesní plnou moc, jejíž účinnost se vztahuje i na případné odvolací řízení, neboť taková plná moc zaniká (pokud není odvolána či vypovězena) až pravomocným skončením řízení ( §28 o. s. ř.).
Od data doručení napadeného usnesení této zástupkyni stěžovatelů je třeba počítat i lhůtu k podání ústavní stížnost v daném případě. Jelikož zásilka s usnesením nebyla zástupkyní stěžovatelů po uložení na poště vyzvednuta, nastoupila zde tzv. fikce doručení, tedy zásilka byla doručena dnem 18. 8. 2003, právní moci napadené rozhodnutí pak nabylo dne 3. 9. 2003 (v ústavní stížnosti i na kopii usnesení chybně uvedeno 3. 9. 2004). Z výše uvedeného je zřejmé, že zákonná šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti marně uplynula, ať počítána dle §75 odst. 1 nebo dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. O splnění podmínky dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nemohl Ústavní soud za této situace ani uvažovat.
Soudce zpravodaj vzhledem k výše uvedenému ústavní stížnost stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnul jako podanou po lhůtě stanovené pro její podání (§43 odst. 1 písm. b) ve spojení s §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Dne 13. 12. 2004 byl Ústavnímu soudu doručen návrh stěžovatelů na odložení vykonatelnosti v záhlaví citovaného usnesení. K tomu Ústavní soud dodává, že návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu. Vzhledem k tomu nezbylo než odmítnout také výše citovaný návrh stěžovatelů na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení Okresního soudu ve Zlíně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2004
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj