ECLI:CZ:US:2004:4.US.428.03
sp. zn. IV. ÚS 428/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky ing. D. V., zastoupené JUDr. P. B., advokátem, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 10. 2002, sp. zn. 54 C 123/2001, a Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 58 Co 93/2003, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, Mgr. L. H. a M. H., jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/93 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 9 a Městského soudu v Praze, a tvrdí, že v řízení před obecnými soudy bylo zasaženo do jejího základního práva, zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba vedlejších účastníků proti stěžovatelce o zaplacení částky 60.000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Stěžovatelka v postavení majitelky realitní kanceláře připravila smlouvu o budoucí kupní smlouvě, jejímž obsahem byl i text kupní smlouvy k jejímuž podpisu mělo dojít po splnění dohodnutých podmínek. Konkrétně se jednalo o opatření úvěru u České spořitelny, a. s., v termínu do jednoho měsíce po podpisu smlouvy.
Vedlejší účastníci složili k rukám stěžovatelky částku 60.000 Kč, která byla v textu kupní smlouvy označena jako blokační záloha. Podmínky smlouvy o budoucí kupní smlouvě splněny nebyly, a proto k podpisu vlastní kupní smlouvy nedošlo. Vedlejší účastníci proto vyzvali stěžovatelku k vrácení částky 60.000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, a když jim nebylo vyhověno, obrátili se na soud. Ústavní stížností napadenými rozsudky pak žalobě bylo vyhověno s výjimkou části příslušenství za dobu od 9. 5. 2001 do 7. 8. 2001, kde byla žaloba zamítnuta.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že postupem obecných soudů bylo porušeno její právo zakotvené v čl. 36 Listiny. Namítá, že žalovaná částka byla zálohou na kupní cenu, kterou sice převzala, ale jako zástupce prodávající. Proto žaloba měla směřovat proti budoucí kupující a nikoliv proti ní. Tím, že s ní soudy jednaly jako s účastníkem řízení, ačkoli s ohledem na předmět řízení jím neměla být, porušili její právo na řádný proces zakotvený v čl. 36 Listiny.
Městský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti neuvedl žádné nové skutečnosti. Pouze obecně konstatuje, že si není vědom, že by postupem soudu došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Oba soudy postupovaly podle zákonných regulí a nikdo nebyl zkrácen ve svém právu účastníka řízení. V právním posouzení předmětu sporu pak nelze spatřovat porušení ústavních práv.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti a jen v těchto mezích posuzoval návrh stěžovatelky.
Ta dovozuje nedostatek věcné pasivní legitimace na své straně z odlišné interpretace obsahu smlouvy o budoucí kupní smlouvě, kterou uzavírala jako zástupce budoucí prodávající s vedlejšími účastníky. Tvrdí, že převzala spornou částku jako zástupce budoucí prodávající a nikoliv pro sebe.
Obecné soudy však dospěly k závěru, že složení zálohy na kupní cenu bylo předmětem ujednání až ve vlastní kupní smlouvě, která sice byla, co do obsahu jako celek ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě vyjádřena, avšak vůle účastníků směřovala pouze k uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě, nikoliv též k uzavření vlastní kupní smlouvy, která měla být uzavřena teprve po splnění ve smlouvě dohodnutých podmínek. Z toho dovodili, že stěžovatelka převzala spornou částku bez právního důvodu a je proto pasivně legitimována, neboť to byla ona, kdo plnění převzal, a tudíž se bezdůvodně obohatila na úkor vedlejších účastníků, a to bez ohledu na to, jak dále s touto částkou naložila.
Hmotně právní závěry obecných soudů mají oporu v provedených důkazech a nejsou v rozporu s kogentními ustanoveními zákona. Nejsou extrémně formalistické ani extrémně nespravedlivé. Soudy se řádně vypořádaly se všemi důkazy, které byly v řízení provedeny a v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, proč neprovedly další navrhované důkazy. Nelze akceptovat ani výhradu stěžovatelky, že Městský soud v Praze se v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nezabýval její námitkou nedostatku věcné pasivní legitimace, neboť na str. 3. odůvodnění svého rozsudku výslovně odkazuje na závěr soudu I. stupně, s nímž se ztotožnil.
Z uvedeného výkladu vyplývá, že zde není dán prostor pro zásah Ústavního soudu, neboť postupem obecných soudů nedošlo k porušení Ústavou garantovaných práv. Okolnost, že stěžovatelka interpretuje hmotně právní závěry obecných soudů odlišně, takovým důvodem není. Právo na řádný proces nelze vykládat jako právo na úspěch ve věci. Pokud stěžovatelka vykládala hmotné právo jinak, než jak to učinily soudy obou stupňů, měla možnost podat dovolání, jehož přípustnost by byla dána, pokud by Nejvyšší soud ČR shledal, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Pokud tak neučinila, sama se zbavila této možnosti. Ústavní soud k takovému posouzení není věcně příslušný.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, a proto ho podle §43 odst. 2 písm. a) zákona mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu