ECLI:CZ:US:2004:4.US.432.03
sp. zn. IV. ÚS 432/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného, soudců JUDr. Pavla Rychetského a JUDr. Jana Musila, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů S. H. a J. H., zastoupených JUDr. J. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. dubna 2002, č. j. 6 Co 362/2002-433, a rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 5. listopadu 2001, č. j. 2 C 18/92, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu ve Strakonicích jako účastníků řízení, a H. H. jako vedlejšího účastníka, takto:
Návrh s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 12. srpna 2003 domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž jim byla rozhodnutím soudu prvního stupně uložena povinnost uzavřít se žalobkyní ve sporu (vedlejší účastnicí Hedvikou Hájkovou) dohodu o vydání věci dle §5 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a toto rozhodnutí bylo (s výjimkou výroku o nákladech řízení) odvolacím soudem potvrzeno. Mají za to, že vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení jejich základních práv zakotvených v čl. 36 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelé zpochybňují závěr obecných soudů o tom, že H. H. je oprávněnou osobou ve smyslu ust. §3 zák. č. 87/1991 Sb., neboť soudy nezohlednily skutečnost, že dědictví po jejím předku V. Š. nebylo nikdy projednáno, není tedy zřejmé, na základě jakého titulu by mohla nabýt více, než činí její zákonný dědický podíl. Poukazují na skutečnost, že stavební pozemek a zahrada obklopující nemovitost, která je předmětem dohody (dům č. p. 61 v P., okres Strakonice), jsou v jejich vlastnictví, výkonem napadených rozhodnutí by bezpochyby došlo k dalším křivdám a problémům a je tak dotčeno vlastnické právo stěžovatelů (nabyvatelka nemovitosti může k domu pouze přes pozemky stěžovatelů). Popírají, že by byli při koupi nemovitosti jakkoliv zvýhodněni, v té souvislosti odkazují na odsouzení otce stěžovatelky za službu v Královském letectvu (RAF). Mají za to, že stát byl garantem (převodu nemovitosti na stěžovatele), že po právní stránce je vše v pořádku a nemovitost byla stěžovateli nabyta v dobré víře a po právu. Stěžovatelé rovněž předestírají otázku prokazatelně vynaložených investic do nemovitosti z jejich strany, která nebyla v řízení zohledněna, přičemž samo zhodnocení nemovitosti představuje daleko vyšší částku než její původní hodnota. Navrhují tedy, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k posouzení věci vyžádal spis Okresního soudu ve Strakonicích sp. zn. 2C 18/92 a vyjádření účastníků řízení, z nichž zjistil, že proti stěžovatelům podala žalobkyně H. H. návrh, jímž se domáhala, aby soud stěžovatelům uložil povinnost uzavřít s ní dohodu o vydání domu č. p. 61 v Paračově s pozemky parc. č. 84 a parc. č. 127/4 v Paračově. V průběhu řízení vzala žalobkyně svůj návrh ohledně obou pozemků zpět, soud proto řízení o jejich vydání zastavil. Okresní soud ve Strakonicích ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 5. listopadu 2001, č. j. 2C 18/92-404, rozhodl tak, že stěžovatelům uložil povinnost uzavřít se žalobkyní v rozhodnutí uvedenou dohodu o vydání nemovitosti a uhradit jí náklady řízení. Krajský soud k odvolání stěžovatelů rovněž stížností napadeným rozsudkem ze dne 18. dubna 2002, č. j. 6 Co 362/2002-433, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že žalobkyni se náhrada nákladů řízení nepřiznává. V ostatním rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Oba soudy vyšly ze zjištěného skutkového závěru, že původními vlastníky nemovitosti byl otec žalobkyně A. Š. a jeho manželka H. Š. a také manželé Š., prarodiče žalobkyně. Nemovitost byla získána výstavbou. Soudy dovodily, že stavba byla postavena na cizím pozemku se souhlasem vlastníka pozemku, dle ust. §418 obecného zákoníku občanského (tehdy platného) se tak stavebníci stali i vlastníky pozemku. V řízení pak nebyl zjištěn žádný právní důvod, na základě něhož by majetek právních předchůdců žalobkyně přešel do vlastnictví státu. Uzavřely, vycházejíce z konstantní judikatury, že při existenci více oprávněných osob, pokud nárok na vydání uplatní jen některá z nich, lze vydat této osobě celou nemovitost; vzájemné nároky mezi oprávněnými osobami pak řeší zákon (§5 odst. 5 z. č. 87/1991 Sb.). K určení ceny nemovitosti soud prvního stupně provedl znalecký posudek a revizní znalecký posudek a dospěl k závěru, odvolacím soudem potvrzeném, že nemovitost byla ze strany státu prodána stěžovatelům v roce 1967 dle ocenění z roku 1965 při třináctiprocentní slevě z kupní ceny za částku 14.940,- Kčs. Soud prvního stupně na základě provedeného znaleckého ocenění dospěl k závěru, že administrativní cena nemovitosti činila ke dni prodeje částku 36.825,85 Kčs. Cena, za kterou byla nemovitost odprodána, tedy neodpovídá zjištěné administrativní ceně, rozdíl mezi oběma hodnotami činí 69% ve prospěch stěžovatelů, přičemž soud nepovažoval za rozhodné, zda výše této ceny byla či nebyla ovlivněna ze strany kupujících (stěžovatelů). Soud prvního stupně i soud odvolací tedy konstatovaly, že žalovaní (stěžovatelé) jsou osobami povinnými ve smyslu ust. §4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., neboť majetek nabyli na základě protiprávního zvýhodnění za cenu, která neodpovídala tehdy platnému cenovému předpisu, že byly splněny i ostatní zákonné podmínky, a tedy nárok na vydání nemovitosti žalobkyni ze strany žalovaných je po právu.
Dovolání podané stěžovateli Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. května 2003 odmítl, přičemž dospěl k závěru, že důvod dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ani důvod jiný není dán. Rozhodnutí dovolacího soudu nebylo ústavní stížností napadeno.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Českých Budějovicích, který popřel, že by v řízení byli stěžovatelé zkráceni na svých právech, skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně má za správná, rovněž tak hodnocení důkazů soudem prvního stupně bylo přesvědčivé a logické. Námitku stěžovatelů, že stát měl být garantem převodu nemovitosti a že nemovitost nabyli v dobré víře považuje za nesprávnou a nerelevantní. Dle něj zákonodárce v restitučních předpisech taxativně stanovil, kdy je spravedlivé přistoupit k obnovení vlastnických práv k věci původním vlastníkům a jejich dědicům a soudy jsou povinny tyto restituční předpisy respektovat i za situace, kdy stěžovatelé zůstali nadále vlastníky zahrady a stavební parcely. Navrhuje tedy, aby Ústavní soud stížnost zamítl.
Okresní soud ve Strakonicích ve svém vyjádření uvedl, že není zřejmé, v čem stěžovatelé porušení práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 Listiny spatřují. Má za to, že se jako soud prvního stupně projednáním věci podrobně zabýval, vyčerpávajícím způsobem bylo provedeno dokazování ke zjištění skutkového stavu, právní hodnocení a na tomto základě rozhodnuto. Odvolací soud neshledal žádné pochybení při aplikaci procesních předpisů. Ohledně namítaného porušení práva na ochranu vlastnictví podrobně rozvedl argumentaci obsaženou v odůvodnění svého rozhodnutí, i zde s poukazem na ust. §5 odst. 2 z. č. 87/1991 Sb., přičemž má za to, že okolnost, že předmětná nemovitost nebyla odděděna, není rozhodující. Soud rovněž poukázal na skutečnost, že restituční předpis není postaven na otázce zavinění protiprávního stavu povinnou osobou. Objektivně bylo zjištěno porušení cenového předpisu při prodeji nemovitosti, tedy zvýhodnění stěžovatelů. Dle něj lze souhlasit se stěžovateli, že rozhodnutím soudu o vydání nemovitosti došlo ke komplikaci vztahů mezi účastníky řízení. Stěžovatelé zůstali vlastníky pozemku a zahrady, na nichž dům stojí, neboť žalobkyně nepožádala včas o jejich vydání a vzala v této části žalobu zpět. Podle ust. §120 odst. 2 občanského zákoníku stavba není součástí pozemku. Přesto má za to, že nedošlo k pochybení ani zásahu do práv stěžovatelů, neboť vzniklou situaci lze řešit - mimosoudní dohodou, příp. postupem dle ust. §151o odst. 3 obč. zák.
Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatelky přezkoumal.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi vedené řízení, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod.
Z obsahu stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé se domáhají v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného stížností, a to tak, jako by ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty ve stížnosti uvedené jen opakují argumenty, kterými se zabývaly obecné soudy a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádaly.
Ze spisu i z obou napadených rozhodnutí je zřejmé, že oba soudy při svém rozhodování postupovaly v souladu se zásadami občanského soudního řádu i jeho jednotlivými ustanoveními a věc byla před nimi řádně projednána Oba soudy se zabývaly všemi námitkami stěžovatelů a své stanovisko, podle názoru Ústavního soudu, řádně a přesvědčivě zdůvodnily. Postupovaly tedy ústavně konformním způsobem a svým postupem nikterak nezasáhly do základních práv stěžovatelů. Tento závěr je možné učinit i ohledně tvrzeného porušení čl. 11 Listiny. V řízení bylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatelé nabyli předmětnou nemovitost v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy, přičemž byli výrazně zvýhodněni (o 69%). Dovodily-li obecné soudy, že absence zavinění této skutečnosti ze strany stěžovatelů nebo jejich dobrá víra nejsou rozhodné, jde o výklad, který je z hlediska ustálené judikatury Ústavního soudu i soudů obecných zcela konformní. Námitka stěžovatelů, že stát byl garantem právní čistoty převodu nemovitosti nemůže obstát, neboť stát byl pouze jedním z účastníků právního úkonu převodu nemovitosti jako úkonu ryze soukromoprávního a měl při tom stejná práva a povinnosti jako jeho strana druhá, tedy stěžovatelé. Taková záruka pak z žádného učiněného smluvního ujednání se stěžovateli ani z obecně závazných právních předpisu nevyplývá.
Porušení vlastnických práv stěžovatelů nelze hledat ani v právních vztazích vzniklých při realizaci napadených rozhodnutí, neboť nejsou a nebyly předmětem řízení před obecnými soudy ani řízení tohoto.
Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 9. června 2004
JUDr. Miloslav Výborný v. r.
předseda senátu