ECLI:CZ:US:2004:4.US.434.03
sp. zn. IV. ÚS 434/03
Usnesení
IV. ÚS 434/03
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma, o ústavní stížnosti stěžovatele I. A., zastoupeného JUDr. V. F., advokátem, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 3 To 184/2002, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. září 2002, sp. zn. 2 T 21/2001, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně a tvrdí, že těmito rozhodnutími, jakož i jim předcházejícím řízením, bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv podle článku 2 odst. 2, článku 8 odst. 2, článku 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a podle článku 7 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen "Úmluva").
Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. září 2002, napadeného ústavní stížností, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl spolu s N. T. D. uznán vinným z pokusu trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §8 odst. 1, §187 odst. 1 odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "TrZ"), a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků se zařazením do věznice s ostrahou, za současného uložení trestu propadnutí věci - mobilního telefonu. Tohoto trestného činu se oba obžalovaní měli dopustit tím, že dne 9. 8. 2000 v 17:30 hodin na parkovišti před obchodním domem Kaufland ve Znojmě, na ulici Dukelských bojovníků, prodali policistovi, který vystupuje v tomto řízení jako utajený svědek podle §55 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "TrŘ"), pod smyšleným jménem Karel Novák, jednajícím v rámci předstíraného převodu věci podle §34c zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění platném do 31. 12. 2001 (dále jen "ZoP"), za částku 22 000,- DM dva balíčky slisované látky hnědé barvy, jeden o hmotnosti obsahu 343,73 g, obsahující 6,5 % heroinu (báze), a druhý o hmotnosti 428,98 g, obsahující 2,7 % heroinu (báze), přičemž heroin náleží mezi omamné látky, zařazené do seznamu IV. podle přílohy č. 3 k zákonu č. 167/1998 Sb. Dále byla zjištěna přítomnost chemické sloučeniny paracetamolu, což je látka, která se užívá na ředění heroinu. Současně převzali zálohu ve výši 10 000,- DM na další 3 kg kokainu, přičemž bezprostředně poté byli zadrženi zásahovou jednotkou Policie ČR.
Z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. prosince 2002, napadeného ústavní stížností, Ústavní soud zjistil, že odvolání obou obžalovaných proti shora uvedenému rozsudku byla jako nedůvodná zamítnuta.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že soudy neprovedly jím navrhované opakované výslechy svědků L., Č. a L. V. k odstranění rozporů v jejich výpovědích. Dále nebyly provedeny stěžovatelem navrhované výslechy svědků F. (velitele zásahu ve Znojmě), Marie Č., Michaely Č. a utajeného policisty, který předal zlínským policistům telefonní číslo, na které měl spoluobžalovaný D. zavolat. Nebyl zajištěn výslech nejdůležitějšího svědka případu R. Soud neprovedl k návrhu obhajoby důkaz tzv. operativním svazkem v celé věci. Naopak soud vyhověl návrhu státního zástupce na opakovaný výslech svědků V. a M.. Tím soudy porušily právo na spravedlivý proces, neboť nezajistily rovnost zbraní mezi obžalobou a obhajobou. Dále stěžovatel uvádí, že policie neprovedla ohledání místa činu, nezadokumentovala, jak měla vypadat taška, ve které se měly nacházet drogy, a do dne podání obžaloby nezadokumentovala, jak drogy vypadaly. V přepisu nahrávky telefonního rozhovoru R. s D. je slovo "Č." nahrazeno slovem "čaj".
Police podle stěžovatele navodila provokační jednání s cílem zrealizovat nákup drogy od spoluobžalovaného D. a zařadila svůj postup do rámce §34c ZoP. Jednání policie se však zcela vymyká tomuto právnímu rámci a spíše se jedná o jednání policejního agenta podle §34b ZoP. Policejním agentem však osoba vystupující pod jménem R. být nemůže, neboť není policistou. Přitom ze strany policejních orgánů došlo k jeho využití a toto využití tak šlo zcela mimo zákonný rámec.
Konečně stěžovatel rozebírá provedené důkazy a nesouhlasí s vyhodnocením provedeným soudy.
Vrchní soud v Olomouci, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nemá, co by uvedl nad rámec argumentace uvedené v jeho usnesení.
Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v trestním řízení nebyla porušena žádná ústavní práva stěžovatele. Obhajoba dostala prostor k uplatnění práv a všechny námitky uvedené v ústavní stížnosti byly v průběhu řízení již uplatněny a v odůvodnění rozsudku je na ně reagováno.
Krajské státní zastupitelství v Brně, jako vedlejší účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že je opakováním několikrát uplatněné obhajoby stěžovatele.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Ústavní soud z ústavní stížností napadených rozhodnutí zjistil, že obhajobě stěžovatele byl dán dostatečný prostor a soudy obou stupňů se s touto obhajobou podrobně a detailně vypořádaly. Ústavní stížnost přitom zjevně jen přebírá námitky stěžovatele, uvedené v průběhu řízení před soudy obou stupňů.
Pokud se týče námitky neprovedení důkazů navrhovaných stěžovatelem, a to výslechu svědků a zadokumentování zajištěné drogy, tyto buďto již byly soudem prvého stupně provedeny, nebo bylo jejich provedení či opakované provedení soudem odmítnuto pro nadbytečnost. V každém případě se zejména soud prvého stupně s důkazními návrhy vypořádal tak, že své rozhodnutí o těchto návrzích v ústavní stížností napadeném rozhodnutí odůvodnil. Soud druhého stupně se pak s odůvodněním rozsudku soudu prvého stupně zcela ztotožnil, stejně jako se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvého stupně, který neprovedl důkaz tzv. operativním svazkem v celé věci. Odvolací soud úvahy soudu prvého stupně v tomto ohledu rozebral na stranách 16 - 18 svého rozhodnutí.
Pokud se týká námitky nepřesnosti přepisu telefonního rozhovoru mezi osobou, vystupující jako R. či R., a spoluobžalovaným D., je nutno ji považovat za irelevantní. Soudy obou stupňů telefonát vyhodnotily jako vyhrožování ze strany R. D. a zároveň toto vyhrožování zasadily do kontextu jak tohoto telefonátu, tak ostatních telefonátů a celkového jednání všech na věci zúčastněných osob. S vyhrožováním, obsaženým v předmětném telefonátu, se tedy soudy obou stupňů zcela vypořádaly a zejména odvolací soud uzavřel, že nemělo vůbec žádný vliv na to, zda se děj stane, protože to bylo dohodnuto mezi zúčastněnými už před tímto telefonátem, a ani jak se stane, protože ani stěžovatel ani spoluobžalovaný D. se oním výhrůžným telefonátem neřídili.
S námitkou stěžovatele, že se v daném případě jednalo o nezákonnou a protiústavní policejní provokaci, provedenou za účasti osoby, vystupující pod jménem R. či R., a to jako policejní agent, se soudy obou stupňů vypořádaly. Jak z napadených rozhodnutí vyplývá, vzhledem k povaze této námitky se jí soudy obou stupňů zabývaly opakovaně, v daném případě po zrušení původního rozsudku soudu prvého stupně v této věci. Zejména soud druhého stupně problematiku postupu policie velice podrobně rozebírá na stranách 21 - 30 svého rozhodnutí. Odvolací soud správně dovodil, že osoba, vystupující pod jménem Richard či Ričrd, byla osobou jednající ve prospěch služby kriminální policie a její využití se opíralo o ustanovení §34 ZoP. Přitom i tato osoba vstoupila již do probíhajícího děje, který vůči osobám, vystupujícím pod přezdívkami M. a V. (zlínským pracovníkům police) navodil spoluobžalovaný D., a který byl trestný již před vstupem policie do děje. Jak spoluobžalovaný D., tak stěžovatel celý děj až do jeho ukončení aktivně ovlivňovali.
Proto má Ústavní soud zato, že posuzovaný případ není rozhodně totožný s věcí projednávanou Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 597/99, jak naznačoval stěžovatel. Naopak Ústavní soud uzavírá, že v posuzovaném případě soudy obou stupňů dodržely veškerá procesní ustanovení, a ani postupem soudů, ani dalších orgánů činných v trestním řízení, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Samotnou skutečnost, že stěžovatel se svojí obhajobou a v jejím rámci uplatňovanými námitkami nebyl úspěšný, totiž nelze bez dalšího považovat za zásah do ústavně zaručených práv. Ústavně zaručeným právem totiž rozhodně není úspěch ve věci.
Ze všech shora uvedených důvodů považuje Ústavní soud ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, a proto ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2004
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu