ECLI:CZ:US:2004:4.US.455.03
sp. zn. IV. ÚS 455/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele V. J., zastoupeného JUDr. B. H., advokátem, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. října 2002, č. j. 10 Co 645/2002-115, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 22. dubna 2002, č. j. 8 C 104/2000-94, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech jako účastníků řízení, a P. J., a Města Karlovy Vary, se sídlem Moskevská 21, Karlovy Vary, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 22. dubna 2002, č. j. 8 C 104/2000-94, ve znění usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. října 2002, č. j. 10 Co 645/2002-115. Usnesením soudu prvního stupně bylo zastaveno řízení o žalobě proti žalovanému Městu Karlovy Vary na zaplacení částky 20.800.000 Kč pro nezaplacení soudního poplatku. První žádosti žalobců o osvobození od soudního poplatku, která byla doručena soudu prvního stupně dne 30. srpna 2000, soud nevyhověl a zamítl ji usnesením ze dne 22. září 2000, č. j. 8 C 104/2000-18, které bylo následně potvrzeno usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 20. listopadu 2000, sp. zn. 15 Co 756/2000. Další žádost žalobců o osvobození od soudních poplatků obdržel Okresní soud v Karlových Varech dne 15. dubna 2002, ale protože tato žádost byla odůvodněna stejnými skutečnostmi jako předchozí, soud řízení o žalobě výše citovaným usnesením ze dne 22. dubna 2002, č. j. 8 C 104/2000-94, zastavil pro nezaplacení soudního poplatku.
K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 31. října 2002, č. j. 10 Co 645/2002-115, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, když konstatoval, že pokud žalobci podali novou žádost o osvobození od soudních poplatků a uvedli v ní důvody rozhodné pro posouzení jejich poměrů, které jsou shodné jako v původní žádosti, jedná se stále o tytéž podstatné okolnosti, o kterých již bylo soudem pravomocně rozhodnuto.
Nejvyšší soud ČR posléze dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl.
Stěžovatel [v původním řízení žalobce 2)] v ústavní stížností namítal, že v řízení před soudy obou stupňů bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo, zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení čl. 36 odst. 1 spatřoval v tom, že rozhodnutím o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku mu bylo upřeno právo přístupu k soudu ve věci samé. Výše soudního poplatku byla dána rozsahem žalobního nároku dovozeného z protiprávního jednání žalovaného (vedlejšího účastníka). Dále namítal porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, který zakotvuje rovnost účastníků řízení. Jeho porušení spatřoval v tom, že "pro velkou majetkovou nerovnost" mezi stěžovatelem a žalovaným Městem Karlovy Vary, nemůže být věc soudně projednána a rozhodnuta meritorně. Na základě těchto skutečností navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená usnesení Okresního soudu v Karlových Varech a Krajského soudu v Plzni.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem.
Porušení těchto zásad však v daném případě shledáno nebylo. Článek 36 Listiny, jehož porušení stěžovatel tvrdí, zaručuje každému právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, povolanému především k tomu, aby zákonem stanoveným postupem poskytoval ochranu právům. Soud se musí tak uplatněným návrhem zabývat a nemá právo ho odmítnout, jestliže jsou splněny procesní podmínky, za nichž může jednat.
Pokud jde o občanskoprávní řízení je právo na soudní ochranu, zaručené Ústavou ČR a Listinou, rozvedeno v jednotlivých ustanoveních zákona č. 99/1963 Sb., občanském soudním řádu (dále jen "o. s. ř.").
V konkrétním případě se stěžovatel snažil využít možnosti stanovené ustanovením §138 odst. 1 o. s. ř. a při podání žaloby požádal o osvobození od soudních poplatků. Osvobození od soudních poplatků je nástrojem, který slouží k ochraně účastníka řízení, aby při ochraně svého práva nebyl omezován dalšími náklady, které by při své existující sociální situaci nemohl snášet. Na druhou stranu účastníkovi řízení není uvedeným ustanovením přiznán nárok na osvobození od soudních poplatků, ale pouze právo o takové osvobození požádat; osvobozen od soudních poplatků je však až pravomocným rozhodnutím příslušného soudu. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000), rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry soudu, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněné žádosti dospěl. Osvobození od soudních poplatků záleží na úvaze předsedy senátu a není-li tato úvaha ve zjevném rozporu s principy spravedlivého procesu, není Ústavní soud oprávněn do takových úvah zasahovat. Okresní soud v Karlových Varech ve svém rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudního poplatku náležitě zjistil majetkové poměry žalobců a dále dovodil, že v daném případě by se jednalo o zřejmě bezúspěšné uplatňovaní práva. Podle přesvědčení Ústavního soudu jak Okresní soud v Karlových Varech, tak i Krajský soud v Plzni v souzené věci rozhodly v souladu s ustanovením §138 o. s. ř. a tedy ústavně konformním způsobem.
V daném případě Ústavní soud neshledal ani porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, dle kterého je soud povinen dbát na rovné postavení účastníků a které znamená, že soud je povinen zajistit jim rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv, neboť
oběma účastníkům byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva. Rozdílná majetková síla účastníků nezakládá porušení zásady rovnosti v řízení. Každý z účastníků může využít možností stanovených zákonem pro vedení řízení bez ohledu na své majetkové postavení.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 31. října 2002, č. j. 10 Co 645/2002-115, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 22. dubna 2002, č. j. 8 C 104/2000-94, nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, nezbylo mu, než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 3. června 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu