ECLI:CZ:US:2004:4.US.468.03
sp. zn. IV. ÚS 468/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatele K. F., zastoupeného Mgr. I. Š., advokátem, proti průtahům ve věci sp. zn. 12 C 203/2002 v řízení před Okresním soudem v Olomouci, takto:
1. Okresní soud v Olomouci průtahy v řízení vedeném pod sp. zn. 12 C 203/2002 porušil základní práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Odmítá se návrh, že se Okresnímu soudu v Olomouci ukládá okamžité pokračování v tomto řízení.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel brojí ústavní stížností proti průtahům v řízení vedeném o jeho žalobě proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti před Okresním soudem v Olomouci pod sp. zn. 12 C 203/2002. Stěžovatel v předmětné věci požaduje náhradu za protiprávní odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Podle jeho názoru je délka řízení nepřiměřená, čímž došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Tvrdí, že soud I. stupně je již téměř 11 let nečinný a na jeho výzvy a urgence nereaguje. Uvádí, že žaloba byla podána již v roce 1996 a byla vedena pod různými čísly jednacími, naposledy pod výše uvedeným č.j. 12 C 203/2002. Dovolává se čl. 6 Úmluvy, z něhož vyplývá právo každého, aby byla jeho záležitost projednána v přiměřené lhůtě, která však byla v jeho případě značně překročena. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 12 C 203/2002 bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a aby uložil tomuto soudu okamžité pokračování v řízení.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 12 C 203/2002 vedený u Okresního soudu v Olomouci. Ze spisu zjistil, že se stěžovatel žalobou podanou dne 20. 2. 1993 domáhal přiznání náhrady škody proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti za nespravedlivé omezení svobody (výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody, pobyt na psychiatrické klinice). Usnesením č.j. 7 Nc 136/93-10 ze dne 4. 12. 1997 vyzval Okresní soud v Olomouci stěžovatele k doplnění návrhu na zahájení řízení ve lhůtě 10 dnů. Stěžovatel reagoval na výzvu soudu I. stupně podáním ze dne 8. 12. 1997. Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. 1. 1998, č.j. 7 Nc 136/93-15 řízení zastavil s odůvodněním, že podání stěžovatele nesplňuje náležitosti řádného návrhu a že stěžovatel nerespektoval pokyny soudu, které měly napomoci k odstranění vad návrhu. K odvolání stěžovatele ze dne 5. 2. 1998 byl spis postoupen Krajskému soudu v Ostravě - pobočka Olomouc, který jej dne 22. 5. 1998 vrátil bez věcného vyřízení k vyjasnění některých nesrovnalostí. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2001, č.j. 7 Nc 136/93-22, byl stěžovatel vyzván k opravě a doplnění svého odvolání. Ten odvolání doplnil a současně požádal o určení advokáta. Soud I. stupně usnesením ze dne 30. 4. 2001, č.j. 7 Nc 136/93-38, jeho žádost o ustanovení právního zástupce zamítl, protože stěžovatel prý nesplňoval podmínky pro tento postup. I proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc usnesením č.j. 12 Co 493/2001-46 ze dne 26. 9. 2001 unesení soudu I. stupně o zamítnutí žádosti o ustanovení právního zástupce potvrdil. Dále Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc usnesením č.j. 40 Co 40/2002-55 ze dne 31. 5. 2002 zrušil usnesení soudu I. stupně č.j. 7 Nc 136/93-15 ze dne 26. 1. 1998, jímž bylo řízení zastaveno, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že podání stěžovatele je projednatelné, protože stěžovatel řádně označil žalovaného, skutková tvrzení sice vylíčil kuse, ale dostačujícím způsobem, žalobní petit je srozumitelný a může být podkladem pro rozhodnutí. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo stěžovateli doručeno dne 21. 8. 2002.
Soud I. stupně pokračoval v řízení připojením potřebných dalších spisů. Stěžovatel znovu přípisem ze dne 8. 2. 2003 požádal o ustanovení právního zástupce. Soud I. stupně usnesením ze dne 28. 2. 2003, č.j. 12 C 203/2002-76, tuto žádost zamítl s odůvodněním, že nejsou splněny zákonné podmínky (nepříznivé majetkové poměry). Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, které na výzvu soudu I. stupně (usnesení ze dne 5. 3. 2003, č.j. 12 C 203/2002-81) doplnil. Usnesení soudu I. stupně č.j. 12 C 203/2002-76 ze dne 28. 2. 2003 o zamítnutí žádosti o ustanovení právního zástupce bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc ze dne 30. 4. 2003, č.j. 12 Co 180/2003-94, potvrzeno.
Usnesením ze dne 31. 7. 2003, č.j. 12 C 203/2002-107, vyzval soud I. stupně žalovaného, aby se vyjádřil k návrhu na zahájení řízení, a to ve lhůtě 30 dnů. Žalovaný (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) ve svém vyjádření uvedl, že odškodnění bylo stěžovateli vyplaceno na základě rozhodnutí sp. zn. RO 202769/92 ze dne 31. 3. 1993; pokud jde o valorizaci již přiznaného odškodnění, namítl existenci překážky věci pravomocně rozsouzené s odkazem na řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 69/2002. Co se týče náhrady za pobyt v psychiatrické léčebně, žalovaný uvedl, že zákon č. 119/1990 Sb. takové odškodnění neumožňuje. Okresní soud v Olomouci pak usnesením ze dne 16. 10. 2003, č.j. 12 C 203/2002-129, řízení co do částky 56.700,- Kč (požadovaná valorizace odškodnění) zastavil. V odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že se stěžovatel původně domáhal stejné částky (posléze upravené na částku 85.680,- Kč) žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2; věc byla vedena pod sp. zn. 26 C 69/2002, žaloba byla zamítnuta a řízení skončilo pravomocným potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 12. 8. 2003. Proto okresní soud pro překážku věci rozhodnuté řízení zastavil.
Stěžovatel podal proti citovanému usnesení ze dne 16. 10. 2003 č.j. 12 C 203/2002-129, odvolání. Soud I. stupně usnesením ze dne 5. 11. 2003, č.j. 12 C 203/2002-133, vyzval stěžovatele k doplnění odvolání a usnesením č.j. 12 C 203/2002-134 ze dne 5. 11. 2003 vyzval právního zástupce stěžovatele JUDr. Viléma K. (který byl stěžovateli určen rozhodnutím České advokátní komory), aby předložil plnou moc k zastupování žalobce (stěžovatele). Česká advokátní komora následně určení právního zástupce dopisem ze dne 18. 11. 2003 zrušila. Spis byl předložen Krajskému soudu v Ostravě dne 4. 12. 2003, který jej postoupil dne 5. 1. 2004 Ústavnímu soudu.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, nebo jejich jiným postupem k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud po přezkoumání spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 12 C 203/2002 dovozuje, že v řízení vedeném před soudem I. stupně docházelo k neodůvodněným průtahům v následujících obdobích:
v období od 20. 2. 1993 (podání návrhu) do 4. 12. 1997, kdy Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 4. 12. 1997, č.j. 7 Nc 136/93-10, vyzval stěžovatele k doplnění a opravě uvedeného návrhu. V tomto období soud I. stupně vyžadoval pouze připojení některých dalších spisů, týkajících se stěžovatele;
v období od 22. 5. 1998 do 31. 1. 2001; dne 22. 5. 1998 byl soudu I. stupně vrácen Krajským soudem v Ostravě, pobočka Olomouc, předmětný spis bez věcného vyřízení, zejména proto, aby soud I. stupně odstranil vady stěžovatelova odvolání. Soud I. stupně až do 31. 1. 2001 ve věci neučinil žádný úkon a teprve usnesením ze dne 31. 1. 2001, č.j. 7 Nc 136/93-22, reagoval na výše uvedený přípis odvolacího soudu a vyzval stěžovatele k opravě a doplnění odvolání.
V dalším postupu soudu I. stupně již průtahy v řízení konstatovat nelze.
Ústavní soud již vícekrát judikoval, že jedná-li soud v prokazatelně nepřiměřených časových dimenzích, zasahuje svou nečinností do Listinou garantovaného práva na soudní a jinou právní ochranu, konkrétně do čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud proto dospívá k závěru, že bylo porušeno stěžovatelovo základní právo na spravedlivý proces, konkrétně jeho právo, aby byla jeho věc projednána bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, jak to zaručuje čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jíž se stěžovatel dovolává.
Jak však bylo uvedeno výše, Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 16. 10. 2003, č.j. 12 C 203/2002-129, řízení ve věci zastavil. Stěžovatel proti tomuto usnesení podal odvolání a spis byl předložen Krajskému soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, který jej postoupil Ústavnímu soudu na jeho žádost. Odvolacímu soudu proto nelze další průtahy v řízení přičítat. Vzhledem k tomu, že soud I. stupně již ve věci rozhodl, nepokračují již průtahy v řízení, které byly předmětem ústavní stížnosti. Ústavní soud proto nemůže ve smyslu §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přikázat soudu I. stupně, aby dále nepokračoval v průtazích v řízení a aby ve věci neprodleně jednal. V této souvislosti je proto Ústavní soud nucen konstatovat, že mu zákon nedává žádný prostředek k přiznání jiné satisfakce, než je vyslovení výroku, že stěžovatelovo základní právo - jak je uvedeno výše - bylo porušeno.
Vzhledem k tomu nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost v rozsahu, v němž se stěžovatel domáhal uložení povinnosti Okresnímu soudu v Olomouci nepokračovat v průtazích v jeho věci podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2004
JUDr. František Duchoň v.r.
předseda senátu Ústavního soudu