ECLI:CZ:US:2004:4.US.471.03
sp. zn. IV. ÚS 471/03
Usnesení
IV. ÚS 471/03
Ústavní soud rozhodl dne 20. května 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele Dr. med. J. K., zastoupeného JUDr. D. G., Ph.D., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2003 č. j. 19 Co 233/2003-113 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. dubna 2003 č. j. 5 C 65/96-107, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí po odstranění vad formálně bezvadnou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi byl dotčen ve svém ústavně zaručeném základním právu na soudní ochranu plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 12. listopadu 1998 č. j. 5 C 65/96-66 zamítl návrh stěžovatele o určení neplatnosti kupní smlouvy, přičemž jím podané odvolání bylo následně Městským soudem v Praze usnesením ze dne 2. června 1999 č. j. 23 Co 196/99-74 odmítnuto jako opožděné [§218 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označeného ústavního práva stěžovatele mělo dojít tím, že jej obecné soudy nepoučily ve smyslu §5 o. s. ř. o možnosti podat žádost o prominutí zmeškání lhůty.
Stěžovatel se neztotožňuje z názorem vyjádřeným v judikatuře, dle něhož z o. s. ř. nevyplývá, že by v případě, kdy je podáno zjevně opožděné odvolání, které neobsahuje návrh na prominutí zmeškání lhůty ve smyslu §58 odst. 1 o. s. ř., měl soud povinnost vyzvat odvolatele k podání takového návrhu, a tudíž nepoučení o možnosti podat žádost o prominutí zmeškání lhůty k odvolání není omluvitelným důvodem pro její prominutí. V záhlaví uvedená rozhodnutí (opírající se co do svých rozhodovacích důvodů o tento závěr), jimiž byl zamítnut návrh na prominutí zmeškání lhůty k odvolání, resp. na prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na zmeškání lhůty k odvolání, stěžovatel považuje za stojící v rozporu s jeho právem na soudní ochranu. Proto se domáhal jejich zrušení a současně požadoval, aby Ústavní soud přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 8 jej poučit o možnosti požádat o prominutí zmeškání lhůty k odvolání a o možnosti požádat o prominutí zmeškání lhůty k žádosti o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání.
II.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů, ani řádnou další odvolací instancí. Není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83 Ústavy ČR).
Ústavní soud se ve shodě s takto svou vymezenou pravomocí tudíž zabýval otázkou, zda aplikace jednoduchého práva v daném případě učiněná obecnými soudy je důsledkem interpretace, která by v konkrétním případě byla způsobilá vybočit z kautel zaručených v hlavě páté Listiny. Naznačenou aplikací je potom zejména taková, jíž lze kvalifikovat jako svévolnou (srov. k tomuto kupř. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98, uveřejněný pod č. 98, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 15, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 2000, str. 17 a násl.; nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 74/02, III. ÚS 173/02, uveřejněné pod č. 126, 127 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 28, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 2003, str. 85 a násl., str. 95 a násl., a další).
V tomto ohledu z obsahu napadených rozhodnutí, jakož i připojeného spisu (Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 5 C 65/96), zásah do práva na soudní ochranu, jehož se stěžovatel dovolával, shledán nebyl.
V dané věci je pro posouzení námitek uplatněných v ústavní stížnosti určující ta skutečnost, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. listopadu 1998 č. j. 5 C 65/96-66 byl řádně doručen (kvalifikovanému) právnímu zástupci stěžovatele, JUDr. Aleši Z., dne 15. ledna 1999 (č. l. 68). S ohledem na uvedené není namístě pravidlo o poučovací povinnosti soudu (§5 o. s. ř.), rovněž i v kontextu se zásadou vigilantibus iura (každý nechť si střeží svá práva) a principem rovnosti účastníků řízení, vykládat natolik rozšiřujícím způsobem, jak činí stěžovatel v rámci své argumentace obsažené v ústavní stížnosti.
Pokud stěžovatel podal shora zmíněný návrh dne 3. dubna 2003 (č. l. 105), tj. poté, co usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. června 1999 č. j. 23 Co 196/99-74 bylo pro opožděnost odmítnuto jeho odvolání do shora uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 (datované dnem 31. března 1999), přičemž citované usnesení nabylo právní moci 21. června 1999, nelze než konstatovat, že naříkanou lhůtu již nebylo možno ve smyslu §58 odst. 1 o. s. ř. prominout. Požadoval-li stěžovatel prominutí zmeškání lhůty k odvolání, resp. prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na zmeškání lhůty k odvolání za této procesní situace, jde o návrh, jemuž nemohlo být ze strany obecných soudů vyhověno (srov. obdobně usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. září 1995 sp. zn. 1 Co 322/95, uveřejněné in: Soudní rozhledy 4. 5/1998, str. 115 a násl.; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 1999 sp. zn. 26 Cdo 1910/99, uveřejněné in: Soudní judikatura č. 6/2000, str. 222 a násl.).
Tento právní názor je nejen v souladu s judikaturou obecných soudů, nýbrž dle přesvědčení Ústavního soudu především odpovídajícím způsobem reflektuje právní jistotu nastolenou mezi účastníky pravomocně skončeného sporu o právo. S ohledem i na tento aspekt věci je tak namístě tuto zákonem (§58 odst. 1 o. s. ř.) připuštěnou výjimku z pravidla vykládat, v souladu s obvyklou zásadou právní o vztahu pravidla a výjimky, při její aplikaci na konkrétní případ spíše restriktivním způsobem. O to více se potom uvedená argumentace uplatní ve vztahu k návrhu stěžovatele na prominutí zmeškání lhůty k žádosti o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání.
Za shora popsaných okolností by totiž vyhovění návrhu stěžovatele naopak nežádoucím způsobem znamenalo v rozporu s logikou procesního stavu věci nepřiměřené popření smyslu a účelu institutu právní moci, když by došlo z pohledu principu proporcionality ke zcela neadekvátnímu upřednostnění práva žádat o prominutí zmeškání lhůty (§58 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §204 odst. 3 o. s. ř.). Nadto je zjevné, že pokud je návrh (na prominutí zmeškání lhůty) třeba podat do patnácti dnů po odpadnutí překážky a je s ním třeba spojit zmeškaný úkon (§58 odst. 1 věta druhá o. s. ř.), vyplývá z této dikce i nutnost podat návrh na prominutí zmeškání lhůty nejpozději při realizaci zmeškaného úkonu, resp. podle konkrétních okolností (okamžiku odpadnutí předmětné překážky) nejpozději do patnácti dnů po této realizaci, neboť by k ní logicky nemohlo dojít bez odpadnutí překážky, pro níž byl účastník soudního řízení vyloučen z úkonu, který mu přísluší.
Ústavní soud tak dospěl k závěru, že k tvrzenému zásahu do ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny vydáním napadených usnesení nedošlo, a proto ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Návrh, jímž stěžovatel požadoval, aby Ústavní soud přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 8 jej poučit o možnosti požádat o prominutí zmeškání lhůty k odvolání a o možnosti požádat o prominutí zmeškání lhůty k žádosti o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání, je potom návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a proto byl odmítnut z důvodu takto označeného [§82 odst. 3 písm. b), §43 odst. 1 písm. d) citovaného zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2004
JUDr. Jiří Mucha
předseda III. senátu Ústavního soudu