ECLI:CZ:US:2004:4.US.473.03
sp. zn. IV. ÚS 473/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. listopadu 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti O. & spol., s r. o, právně zastoupené JUDr. J. N., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 2003 č. j. 9 Cmo 55/2003-53, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, a společnosti U., a. s., právně zastoupené Mgr. R. P., advokátem jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2003 č. j. 9 Cmo 55/2003-53, kterým tento soud změnil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2002 č. j. 24 Cm 71/2001-41 tak, že zamítl námitku stěžovatele (dříve žalovaného), že věc sp. zn. 24 Cm 71/2001 má být projednána v řízení před rozhodci, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle názoru stěžovatele byla napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze porušena jeho ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy, podle nichž je každému zaručeno domáhat se svého práva stanoveným postupem u soudu a soud je povolán především k tomu, aby zákonu odpovídajícím způsobem poskytoval ochranu právům; stejně jako bylo údajně tímto usnesením porušeno právo garantované v čl. 2 odst. 3 Listiny vyslovující příkaz, že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Protiústavnost předmětného usnesení spatřuje stěžovatel v tom, že je mu údajně "vnucována" příslušnost soudu tam, kde má být k projednání a rozhodnutí věci příslušný jiný orgán - Burzovní rozhodčí soud při Burze cenných papírů v Praze, jak prý správně dovodil soud prvního stupně ve zrušeném rozhodnutí.
V další části odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že základním argumentem Vrchního soudu, s nímž on nesouhlasí, je tvrzení, že odpor proti platebnímu rozkazu, který podal stěžovatel, je jeho prvním úkonem ve věci, a měl tedy obsahovat námitku věcné nepříslušnosti soudu prvního stupně. Stěžovatel nesouhlasí s názorem Vrchního soudu, že vzhledem k tomu, že námitku nepříslušnosti obsahovalo až stěžovatelovo vyjádření k žalobě, měla být tato námitka soudem prvního stupně zamítnuta jako opožděná.
Ústavní soud z obsahu spisu zjistil:
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. 5. 2003 č. j. 9 Cmo 55/2003-53 rozhodl, jak bylo uvedeno výše s tím, že v jeho odůvodnění vrchní soud konstatoval, že soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 26. 11. 2002, že řízení se podle ustanovení §104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastavuje, a po právní moci usnesení bude věc postoupena Burzovnímu rozhodčímu soudu při Burze cenných papírů v Praze. Soud prvního stupně se ztotožnil s názorem stěžovatele, že ve věci má rozhodnout Burzovní rozhodčí soud a poukázal v této souvislosti na čl. 29 Burzovních pravidel platných ke dni podání žaloby. S tímto závěrem odvolací soud nesouhlasil, a proto vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ustanovení §72 odst. l písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.") je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Zákon č. 182/1993 Sb. podmiňuje možnost podání ústavní stížnosti vyčerpáním procesních prostředků, které zákon k ochraně práva stěžovatele poskytuje (§72 odst. 3) a současně ukládá stěžovateli doložení splnění této procesní povinnosti přiložením kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva (§72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb.).
V předmětné věci stěžovatel označil za předmět své ústavní stížnosti usnesení Vrchního soudu v Praze, které je však procesní povahy, není to rozhodnutí ve věci samé, a navíc z jeho obsahu je zřejmé, že není ani rozhodnutím konečným, neboť po vrácení věci bude ve věci rozhodovat soud prvního stupně.
Jak vyplývá z výše citovaných zákonných ustanovení, ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu samého jsou vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž nelze očekávat vydání dalšího rozhodnutí, a tedy tvrzenou protiústavnost již nelze napravit či změnit jiným způsobem.
Těmto požadavkům předmětná ústavní stížnost nevyhovuje, neboť pokud je ústavní stížností napadáno rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo zrušeno rozhodnutí soudu prvního stupně a věc byla vrácena do stadia řízení prvostupňového, jde o procesní rozhodnutí, které není schopno zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele za situace, kdy soud prvního stupně má ve věci teprve rozhodnout. Jestliže napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2003 č. j. 9 Cmo 55/2003-53 není konečným rozhodnutím ve věci, není je možné v řízení před Ústavním soudem přezkoumat.
Ústavní soud dále zkoumal, zda by podaná ústavní stížnost splňovala podmínky pro její projednání ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Ze všech shora uvedených důvodů proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., neboť jde o ústavní stížnost nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj