ECLI:CZ:US:2004:4.US.476.03
sp. zn. IV. ÚS 476/03
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma, ve věci ústavní stížnosti ústavní stížnost J. Š., zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. května 2003, sp. zn. 7 To 145/2003, ve spojení s rozhodnutím Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 24. února 2003, sp. zn. 6 T 69/2002, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Okresního soudu ve Frýdku - Místku jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 5. září 2003 obdržel Ústavní soud, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon"), podání stěžovatele, kterým se domáhal zrušení shora označených rozsudků obecných soudů. Usnesením krajského soudu bylo zamítnuto jeho odvolání do rozsudku, kterým byl shledán vinným pro trestný čin porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou, dle ustanovení §124 odst. 1 a 2 lit. b) trestního zákona a pro trestný čin krácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle ustanovení §148 odst. 1 a 3 lit. c) trestního zákona, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, podmíněně odloženého na zkušební dobu čtyř let. Navíc mu byl uložen trest propadnutí věci - motorového vozidla Citroën Jumper, SPZ BB-839AN.
Stěžovatel shledal zásah do svých základních práv a svobod, který měl spočívat v provedení prohlídky jeho vozidla hlídkou Cizinecké policie ČR v místě vzdáleném od hranice cca 40 km, kdy byl následně podroben perlustraci a současně byla provedena prohlídka dopravního prostředku, aniž byly dány zákonné podmínky. Na nesoulad postupu se zákonem poukazoval stěžovatel od samotného počátku trestního řízení, bylo však pokračováno v trestním stíhání, přičemž celé trestní řízení bylo provedeno vazebně. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 30. září 2002, č. j. 6 T 69/2002-160, byl stěžovatel zproštěn obžaloby dle ustanovení §226 lit. b) trestního řádu. Okresní soud učinil závěr, že ohledání místa činu bylo ve skutečnosti prohlídkou nebytových, resp. jiných prostor, a k takovému postupu nebyl policii dán předchozí souhlas (soudu či státního zástupce). Proto nemohl být tento postup pojat jako podklad pro rozhodnutí o vině. Krajský soud rozhodnutím ze dne 28. listopadu 2002 rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. V dalším řízení bylo Okresním soudem ve Frýdku Místku nově rozhodnuto shora označeným rozhodnutím ze dne 24. února 2003.
Stěžovatel je přesvědčen, že postup soudu prvého stupně po vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí a navazující postup krajského soudu nebyl v souladu s trestním řádem. Porušením trestně právních předpisů došlo i k zásahu do jeho ústavně zaručených práv a svobod. Interpretace trestního řádu a zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o policii"), bylo natolik v rozporu se základními zásadami trestního řízení, že je možno ji označit za libovůli. Poukázal rovněž na skutečnost, že nebylo přihlédnuto k jeho oprávněným návrhům, činěným již od počátku trestního řízení. Rozhodnutí soudů, dle jeho názoru nerespektovalo princip stanovený v čl. 4 Ústavy ČR, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. Soudy, namísto ochrany jeho práv tato samy porušily, ač správně měly dospět k závěru, že na základě shromážděných důkazů, které byly postaveny na prvním nezákonném důkazu, nelze spravedlivě budovat trestní řízení a vyslovit výrok o vině. Soudy tak nepostupovaly dle čl. 90 Ústavy ČR, když nezvažovaly vždy nestranně argumenty orgánů činných v trestním řízení oproti navrženým argumentům stěžovatele. Podle jeho názoru tedy nešlo o nestranné poskytování ochrany jeho právům v souladu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Postupem soudů mělo rovněž dojít k zásahu do práv zaručených v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého nikdo nesmí být stíhán jinak než z důvodů, které stanoví zákon. Nebyla rovněž respektována zásada in dubio pro reo.
Za účastníka - Krajský soud v Ostravě, se k ústavní stížnosti, vyjádřila předsedkyně senátu 7 To. Uvedla, že námitky stěžovatele předložené v ústavní stížnosti jsou zcela identické s jeho obhajobou v trestním řízení, včetně odvolacích námitek projednaných krajským soudem. Krajský soud neakceptoval odvolací námitky stěžovatele, přičemž důvody, proč se tak stalo, jsou dle jeho názoru dostatečně vyjádřeny v odůvodnění napadeného usnesení. Neshledává ani stěžovatelem rámcově deklarované porušení jeho základních práv, když vše opírá výhradně o odlišné hodnocení důkazů, v případě původního zprošťujícího rozsudku. Navrhla proto, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Krajské státní zastupitelství v Ostravě se postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
Ústavní soud si dále vyžádal spis, vedený ve věci u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 6 T 69/2002. Po seznámení se z jeho obsahem dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že stěžovatele ve večerních hodinách dne 6. března 2002 zastavila policejní hlídka, tvořená příslušníky oblastního ředitelství cizinecké a pohraniční policie Ostrava, která pátrala po ilegálních imigrantech a v důsledku toho kontrolovala dodávková vozidla. Při prohlídce vozidla stěžovatele se v nákladovém prostoru nacházel pouze polystyrén. Hlídka policie však, s ohledem na patrné zatížení vozidla, přistoupila k jeho bližší prohlídce. Za polystyrénovými deskami objevila černé igelitové balíky, jejichž obsah, jak bylo později spočteno, tvořilo celkem 3845 kartonů nekolkovaných cigaret různých značek. K prohlídce byla přivolán policejní rada a policejní technik. Poté byl stěžovatel zadržen. Následující den proběhla další prohlídka vozidla v garážích Policie ČR. Poté bylo vozidlo, včetně obsahu, tj. polystyrénových desek a cigaret, stěžovatelem dobrovolně vydáno orgánům činným v trestním řízení. O první prohlídce byl sepsán protokol o ohledání místa činu, o druhé prohlídce pak protokol o pokračování v prohlídce místa činu.
Stěžovatel od počátku řízení brojil proti legálnosti prohlídek. Soud prvého stupně mu dal svým původním rozhodnutím ze dne 30. září 2002 za pravdu a zprostil jej obžaloby. Legálnost prohlídky byla posuzována jak v řízení před soudem prvého stupně, tak zejména v odvolacím řízení. Krajský soud neposoudil jako nelegální celou prohlídku, ale pouze tu její část, která proběhla dne 7. března 2002. K jejímu provedení totiž nebyl dán souhlas podle §83a odst. 1 trestního řádu. V tomto případě se nejednalo o časovou tíseň, při níž by prohlídka nesnesla odkladu. Pokud jde o prohlídku, k níž došlo 6. 5. 2002, Krajský soud v Ostravě správně odkázal na ustanovení §18 zákona o policii, podle kterého byla provedena.
Následným ohledáním místa činu sice došlo k rozporu s legálním postupem, avšak aniž by byla závadnost zhojena, k přesnému určení výše škody přispěl sám stěžovatel tím, že dobrovolně vydal vozidlo včetně celého nákladu.
Stěžovatel namítal, že došlo k porušení jeho základních práv a svobod tím, že obecné soudy nerespektovaly princip, zakotvený v čl. 4 Ústavy ČR, tedy že základní práva jsou pod ochranou soudní moci. Tento jeho závěr není správný. Soud prvého stupně nejprve posoudil celý postup Policie ČR jako vadný. Tento závěr byl modifikován názorem krajského soudu. Z tohoto postupu je zřejmé, že se soudy velmi detailně zabývaly ochranou základních práv a svobod stěžovatele. To je patrné zejména ze závěru odvolacího soudu, který podrobně rozvedl, proč neshledal závadnost všech kroků, učiněných policejními orgány, ale jen některých. Z tohoto důvodu také nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Ústavní soud neshledal, že by stěžovatel byl postupem obecných soudů zkrácen ve svém právu na spravedlivý proces tak, jak v ústavní stížnosti namítl. Pokud jeho tvrzení o vadách řízení mělo spočívat pouze na jiném právním závěru, než k jakému dospěly v jeho věci obecné soudy, není možno takové tvrzení hodnotit než jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů, a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona, odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.předsedkyně senátu