ECLI:CZ:US:2004:4.US.48.04.1
sp. zn. IV. ÚS 48/04
Usnesení
IV. ÚS 48/04
Ústavní soud rozhodl dne 7. září 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Rychetského a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti MUDr. J.K., zastoupeného advokátem Mgr. K.H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2003, čj. 9 Cmo 557/2003-22, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2003, čj. 54 Sm 210/2003-15, a směnečnému platebnímu rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2003, čj. 54 Sm 210/2003-7, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel uvádí, že dne 10. 10. 2003 podal proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky, které však Městský soud v Praze odmítl z důvodu jejich opožděného podání. Městský soud v Praze vycházel z data a podpisu stěžovatele na dodejce a měl za to, že stěžovatel převzal směnečný platební rozkaz dne 6. 10. 2003, stěžovatel však tvrdí, že směnečný platební rozkaz obdržel prokazatelně až dne 8. 10. 2003, takže námitky podal včas v zákonem stanovené třídenní lhůtě, a proto podal proti rozhodnutí nalézacího soudu odvolání. Vrchní soud v Praze však usnesení Městského soudu v Praze o odmítnutí námitek potvrdil s odůvodněním, že na dodejce podepsané stěžovatelem je uvedeno datum 6. 10. 2003, takže pochybnosti o době převzetí zásilky nevznikly. Následným podáním stěžovatel doplnil odvolání s tím, že po prostudování dodejky zjistil, že podpis na dodejce není jeho podpisem, což je možné ověřit porovnáním s jeho podpisy na směnce, leasingové smlouvě a na předchozích podáních soudu.
V ústavní stížnosti stěžovatel dále uvádí, že požádal předsedu Městského soudu v Praze o přešetření celé záležitosti a o řádné doručení předmětného rozhodnutí, což mu bylo odmítnuto s tím, že státní správa soudu nesmí zasahovat do nezávislého soudního řízení, a dále o totéž požádal příslušnou soudkyni Městského soudu v Praze navíc se žádostí o odstranění doložky právní moci, což Městský soud v Praze usnesením zamítl.
Stěžovatel nechal posoudit pravost podpisu na dodejce soudním znalcem z oboru kriminalistika, specializace expertiza ručního písma, z jehož znaleckého posudky vyplynulo, že podpis na dodejce není pravým podpisem stěžovatele a že je padělkem smyšleného charakteru. Stěžovatel má tedy za to, že směnečný platební rozkaz nebyl řádně doručen, jak vyžaduje ustanovení §173 odst. 1 o. s. ř., a pokud se ani Vrchní soud v Praze neřídil požadavky na doručení směnečného platebního rozkazu a nezabýval se tvrzeními, která stěžovatel uvedl ve svém odvolání, upřel tím stěžovateli právo na soudní ochranu.
Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel žádá, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil a do doby než rozhodne, aby odložil vykonatelnosti směnečného platebního rozkazu, neboť jeho výkon by znamenal pro stěžovatele újmu nepoměrně větší, než jaká by hrozila při odkladu jeho vykonatelnosti.
Podáním ze dne 6. 2. 2004 stěžovatel k podpoře svých tvrzení doplnil ústavní stížnost usnesením Policie ČR, ČTS: OR5-2017/SKPV-OHK-2003.
Podáním ze dne 7. 4. 2004 stěžovatel informoval Ústavní soud o tom, že podal k VSZ trestní oznámení na J.L., zástupce společnosti N., s.r.o, a na M.L., zástupce společnosti V., s.r.o., pro trestný čin podvodu podle ustanovení §250 tr. zákona.
Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 24. 2. 2004 uvedl, že při rozhodování o námitkách vycházel z údajů na doručence od směnečného platebního rozkazu doručovaného poštou. Doručenka (pozn.: správně dodejka) byla opatřena datem 6. 10. 2003, vlastnoručním podpisem a poznámkou "os.byt". Tento doklad nevyvolával žádné pochybnosti o řádném doručení směnečného platebního rozkazu stěžovateli, a proto byly námitky odmítnuty jako opožděně podané, přičemž třídenní lhůta byla počítána od data 7. 10. 2003 jako data následujícího po datu na dodejce vypsaném jako datum převzetí směnečného platebního rozkazu. Toto rozhodnutí Vrchní soud v Praze potvrdil. Následné žádosti stěžovatele ze dne 30. 12. 2003 o doručení směnečného platební pak Městský soud v Praze nemohl vyhovět, neboť otázka řádného doručení byla v té době již posouzena Vrchním soudem v Praze, a proto uvedenou žádost usnesením ze dne 16. 1. 2004, čj. 54 Sm 210/2003-30, zamítl. Proti tomuto usnesení stěžovatel podal odvolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto. Městský soud v Praze má za to, že při svém rozhodování o námitkách stěžovatele jednal zcela v souladu se zákonem a žádné ze stěžovatelových ústavně zaručených práv neporušil. Tvrzení stěžovatele, že soud zamítl jeho žádost o odstranění vyznačené právní moci, se nezakládá na pravdě, neboť právní moc dosud na směnečném platebním rozkazu vyznačena nebyla.
Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 23. 4. 2004 plně odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení s tím, že pokud v odvolacím řízení stěžovatel tvrdil, že zásilku převzal nikoli v den vyznačený na dodejce zásilky, pak toto tvrzení nemělo oporu v údajích veřejné listiny, kterou nesporně dodejka zásilky je. Obecné soudy nemohly mít pochybnost o řádném doručení směnečného platebního rozkazu ani o okamžiku takového doručení.
Námitku pravosti svého podpisu na dodejce stěžovatel v odvolacím řízení nevznesl; doplnění odvolání s touto námitkou bylo vyhotoveno po skončení odvolacího řízení. Odvolací soud proto nemohl mít pochybnosti nejen o datu doručení zásilky, ale rovněž o osobě, která zásilku převzala. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí okolnosti převzetí zásilky. Je obvyklým postupem (předpokládaným právním předpisem) potvrdit u zásilky určené do vlastních rukou převzetí zásilky podpisem na příslušné dodejce, je tedy otázkou, jakým způsobem stěžovatel v konkrétním případě zásilku převzal. Podle Vrchního soudu v Praze bylo v řízení prokázáno doručení směnečného platebního rozkazu stěžovateli a závěr o opožděném podání námitek proti němu přijatý soudem prvního stupně v odvolacím řízení obstál, když zásady vyjádření v citovaných článcích Listiny nebyly postupem soudů obou stupňů porušeny.
Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 54 Sm 210/2003, Ústavní soud zjistil, že k návrhu žalobce, obchodní společnosti R., spol. s r.o., Městský soud v Praze vydal ústavní stížností napadený směnečný platební rozkaz, kterým uložil stěžovateli (v řízení před obecnými soudy v postavení žalovaného), aby do tří dnů ode dne doručení platebního rozkazu zaplatil žalobci částku 6 486 599,- Kč a nahradil náklady řízení ve výši 388 410,- Kč nebo aby v téže lhůtě podal proti platebnímu rozkazu námitky, v nichž musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá. Rozhodnutí bylo doručováno stěžovateli doporučeně do vlastních rukou a podle údajů na dodejce založené v soudním spisu zásilku převzal dne 6. 10. 2003. V námitkách předaných Městskému soudu v Praze dne 10. 10. 2003 stěžovatel navrhl zrušení směnečného platebního rozkazu s argumentací napadající platnost směnky, případně zánik pohledávky, tj. námitkami zaměřenými výhradně do věci samé.
Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 10. 10. 2003 námitky odmítl s odůvodněním, že byly podány po lhůtě, neboť směnečný platební rozkaz byl stěžovateli doručen do jeho vlastních rukou dne 6. 10. 2003, třídenní lhůta k podání námitek začala běžet dnem 7. 10. 2003 a skončila dnem 9. 10. 2003, námitky však byly podány osobně soudu až dne 10. 10. 2003.
V odvolání proti tomuto usnesení stěžovatel namítl, že jako lékař chirurgického oddělení příslušné nemocnice měl ve dnech 6. a 7. 10. 2003 službu na příjmu a nemocnici neopustil, což mohou svědecky potvrdit jím uvedení zaměstnanci nemocnice. Směnečný platební rozkaz si vyzvedl až dne 8. 10. 2003 v odpoledních hodinách, čemuž byl přítomen svědek P.K., který mu pomohl sepsat námitky a předal je osobně do podatelny Městského soudu v Praze dne 10. 10. 2003, neboť stěžovatel odcestoval ve večerních hodinách dne 8. 10. 2003 mimo území republiky. Po návratu se stěžovatel nechal informovat o obsahu směnky a podal orgánům činným v trestním řízení trestní oznámení pro podvodné vyplnění směnky.
Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí Městského soudu v Praze potvrdil. V odůvodnění uvedl, že je zřejmé, že zásilka obsahující směnečný platební rozkaz byla stěžovateli doručena do vlastních rukou, o čemž svědčí dodejka s podpisem stěžovatele a na ní datum 6. 10. 2003. Podle Vrchního soudu v Praze je dodejka úřední listinou a údaji na ní uvedenými se musí soudy řídit. Každý, kdo podepisuje převzetí zásilky, musí věnovat pozornost údajům na dodejce nebo doručence uvedeným, zejména pak datu převzetí. V tomto případě o době převzetí nevznikly pochybnosti.
Dne 28. 11. 2003 stěžovatel svoje odvolání doplnil sdělením, že po prostudování poštovní dodejky dospěl k závěru, že podpis na dodejce není jeho podpisem, což je možné si ověřit posouzením podpisů na směnce, leasingové smlouvě a na předchozích podáních soudu s podpisem na dodejce.
Soudní spis dále obsahuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2004, čj. 54 Sm 210/2003-30, zamítající žádost stěžovatele o doručení směnečného platebního rozkazu.
Ústavní soud si dále vyžádal vyšetřovací spis Policie ČR, ČTS: OR5-2017/SKPV-OHK-2003, ze kterého vyplynulo, že stěžovatel podal dne 11. 12. 2003 trestní oznámení na I.Š., poštovní doručovatelku Č., pro trestný čin porušování tajemství dopravovaných zpráv podle ustanovení §239 odst. 2 písm. c) tr. zákona. Policejní komisař usnesením ze dne 12. 1. 2004 věc odložil, neboť nešlo o podezření z trestného činu a nebylo na místě věc vyřídit jinak. V odůvodnění usnesení se uvádí, že je zřejmé, že stěžovatel a jmenovaná se delší dobu znají a jsou vzájemně domluveni, že veškerou poštu pro stěžovatele bere jmenovaná k sobě domů, kde si ji stěžovatel asi dvakrát týdně vyzvedává. Jmenovaná připustila, že nebyla oprávněna převzít za stěžovatele písemnost určenou do jeho vlastních rukou, přesto ji však dne 6. 10. 2003 převzala a převzetí opatřila podpisem stěžovatele na dodejce, protože mu chtěla pomoci, neboť věděla, že je celý den v zaměstnání a dne 8. 10. 2003 odlétá na dovolenou. Písemnost mu určenou neotevřela a dne 8. 10. 2003 si ji stěžovatel převzal, což potvrdil druh jmenované.
Usnesením ze dne 1. 4. 2004, čj. IV.ÚS 48/04-15, Ústavní soud vyhověl žádosti stěžovatele a vykonatelnost směnečného platebního rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2003, čj. 54 Sm 210/2003-7, odložil do doby rozhodnutí o podané ústavní stížnosti. Poté přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. V projednávané věci je tento postup upraven v hlavě čtvrté části třetí občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001, který stanoví pravidla pro řízení před nalézacím soudem při podání námitek proti směnečnému a šekovému platebnímu rozkazu (§175), a v hlavě první části čtvrté o.s.ř. stanovící pravidla pro řízení před odvolacím soudem při podání odvolání jako řádného opravného prostředku proti rozhodnutí nalézacího soudu. Protože jádro stěžovatelovy argumentace spočívá v posouzení počátku lhůty k podání námitek a váže se k okamžiku doručení směnečného platebního rozkazu, je významná rovněž úprava týkající se doručování (§45, §46 o.s.ř.).
Podle ustanovení §175 odst. 1, věty druhé o.s.ř. směnečný platební rozkaz musí být doručen do vlastních rukou žalovaného. Zákon nestanoví zvláštní způsob doručení, a proto se má za to, že soud doručuje písemnost zpravidla prostřednictvím držitele poštovní licence (§45 o.s.ř.). Podle ustanovení §46 o.s.ř. upravující doručování fyzickým osobám lze doručit písemnost v bytě, v místě podnikání, na pracovišti nebo kdekoli bude osoba zastižena (odst. 1). Nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, písemnost se uloží a adresát se vhodným způsobem vyzve, aby si písemnosti vyzvedl. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl (odst. 4). Zákon nevylučuje náhradní doručení směnečného platebního rozkazu, a proto lze fyzické osobě doručit uložením u soudu nebo na poště.
V projednávané věci je nesporné, že směnečný platební rozkaz byl doručován stěžovateli poštou doporučeně do vlastních rukou a že jej stěžovatel převzal. Spornou otázkou bylo, kdy jej převzal. Městský soud v Praze měl za to, že se tak stalo dne 6. 10. 2003, což měl za prokázáno dodejkou od doručované zásilky, a stěžovatel v tomto směru žádnou odlišnost nebo nesprávnost neavizoval a z tohoto pohledu také nelze usnesení Městského soudu v Praze cokoli vytknout.
Stěžovatel zpochybnil datum doručení směnečného platebního rozkazu až v odvolání proti usnesením Městského soudu v Praze, tj. v době, kdy námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu nalézací soud odmítl pro jejich opožděné podání. Tehdy stěžovatel tvrdil, že doručovaný směnečný platební rozkaz nemohl dne 6. 10. 2003 na poště převzít a vyzvednout, neboť měl službu v nemocnici, což hodlal prokázat svědeckými výpověďmi zaměstnanců nemocnice, a tvrdil, že zásilku obdržel až 8. 10. 2003, což hodlal rovněž doložit svědeckou výpovědí svědka K. Odvolací soud však na nabídku těchto důkazů nereagoval, odkázal na prokazatelné údaje na dodejce a zdůraznil, že každý, kdo podepisuje převzetí zásilky, musí údajům na ní věnovat pozornost. Pravost podpisu stěžovatel v odvolacím řízení nenamítl, a proto se jí odvolací soud nezabýval.
Mechanismus fungování soukromého práva je vybudován na předpokladu iniciativy jeho subjektů směřujících k realizaci svých zájmů právně relevantním chováním. Účastník řízení nese od počátku odpovědnost za volbu adekvátních (nejen právních) prostředků k ochraně svých práv podle principu vigilantibus iura. Při posuzování věci pod tímto zorným úhlem nemohl Ústavní soud nepřihlédnout ke všemu, co v dané věci s pravidly řádného postupu při uplatnění stěžovatelových práv souviselo. Prvotně vzal v úvahu, že to byl především sám stěžovatel, který se nechoval tak, jak se v zájmu ochrany svých práv chovat měl. Stěžovatel neprokázal, že dal poště relevantní dispozice týkající se změny doručování (a přebírání) doporučených zásilek jemu určených do vlastních rukou, naopak soukromou dohodou s jinou osobou, I.Š., tato normativní pravidla fakticky obešel. Jestliže tedy při následném obdržení takto neformálně převzatého směnečného platebního rozkazu věděl (či vědět musel), že úřední zásilku řádně v souladu se zákonnými pravidly doručování osobně nepodepsal, naopak takový způsob "převzetí" akceptoval a nijak se mu při podání námitek nebránil, musel být srozuměn i s případnými následky svého rozhodnutí. Je absurdní, aby se stěžovatel dovolával zásahu do svých práv, když si následný nepříznivý důsledek způsobil sám svým vlastním chováním v důsledku nedostatečné obezřetnosti, či aby pro sebe v důsledku soukromého ujednání vyvozoval lepší postavení při prokazování data doručení zásilky.
Bylo na stěžovateli, aby si při vědomosti existence (protiprávní) ústní dohody o přebírání zásilek jinou osobu uvědomil i důsledky pro něj z této dohody vyplývající. Dle tvrzení stěžovatele se do jeho faktické moci soudem vydaný směnečný platební rozkaz obsahující řádné poučení o možnosti podat námitky dostal dne 8. 10. 2003. Stěžovateli nic nebránilo námitky podat včas, tj. do 9. 10. 2003, což by (zvláště s přihlédnutím k výši žalované směnečné částky) bylo naplněním obvyklé minimální obezřetnosti, v rámci níž měl si stěžovatel sám být od okamžiku převzetí směnečného platebního rozkazu vědom i toho, že dodejka k němu připojená musela být opatřena jiným datem než 8. 10. 2003 a jiným než jeho skutečným podpisem.
Stěžovatel sice, a to až v odvolání proti usnesení Městského soudu v Praze, nabídl soudu druhého stupně důkazy ke zpochybnění jednoho z údajů dodejky (data), což však z pohledu zásad uvedených v čl. 36 odst. 1 Listiny (domáhání se práva stanoveným postupem), zjevně se jevilo odvolacímu soudu jako požadavek účelový. Ústavní soud nepovažuje za zcela správné, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze výslovně v odůvodnění nereagovalo na stěžovatelem přednesené důkazní návrhy, avšak toto pochybení dle Ústavního soudu v souvislosti s pohledem na řízení v jeho celku ústavně právní roviny nedosahuje, neboť z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je seznatelné, že tento soud neměl pochybnosti o pravosti podpisu stěžovatelce na dodejce, přičemž Ústavní soud souhlasí s jeho závěrem, dle kterého ve vztahu ke spornému datu na dodejce apeloval na pozornost při vyplňování údajů, neboť tyto údaje velmi úzce souvisí s principem právní jistoty. Takové odůvodnění považuje Ústavní soudu za přezkoumatelné a odpovídající požadavkům na náležitosti soudního rozhodování.
Z hlediska naplnění zásady povinného střežení vlastních práv, jeví se Ústavnímu soudu zcela nepochopitelným, že stěžovatel v průběhu odvolacího řízení nezpochybnil pravost svého podpisu na dodejce; skutečnost, že tak učinil až po vydání rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je bez významu a neuplatnění této zcela jistě důležité okolnosti v řízení před obecnými soudy nelze reparovat cestou ústavní stížnosti.
Pro stěžovatele nepříznivý výsledek řízení nehodnotí proto Ústavní soud jako protiústavní zásah obecných soudů do základních práv, nýbrž jako důsledek stěžovatelem nevhodně volených postupů ve zkráceném a zásadou koncentrovanosti ovládaném směnečném rozkazním řízení.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím obecných soudů, kterými rozhodly o odmítnutí námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, za opodstatněnou, a proto ji podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl. Byla-li odmítnuta ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím o námitkách, nezbylo Ústavnímu soudu než odmítnout i ústavní stížnost směřující proti směnečnému platebnímu rozkazu, a to jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel v důsledku opožděného podání námitek nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. září 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu