ECLI:CZ:US:2004:4.US.501.03
sp. zn. IV. ÚS 501/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. června 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti D. P., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. června 2003 sp. zn. 30 Cdo 2139/2002, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. dubna 2002 sp. zn. 15 Co 58/2002, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas doručené ústavní stížnosti napadá stěžovatel rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 2003 sp. zn. 30 Cdo 2139/2002, jímž bylo zamítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 4. 2002 sp. zn. 15 Co 58/2002, stejně jako výše označený rozsudek Krajského soudu v Plzni. Odvolací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu stěžovatele (dříve žalobce) směřující na určení, že smlouva o nájmu, provozování a údržbě veřejného vodovodu a kanalizace, uzavřená mezi Městem Plzeň a společností Vodárna Plzeň, spol. s r. o., v Plzni dne 23. 1. 1996 včetně dodatku k této smlouvě č. 3/99 ze dne 11. 11. 1999, je neplatná, zamítl.
Napadeným rozsudkům obou soudů stěžovatel vytýká, že jsou v rozporu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i s čl. 90 a čl. 95 Ústavy, neboť tyto soudy místo toho, aby stěžovateli poskytly ochranu jeho právům, mu zákonnou soudní ochranu odepřely.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel jednak rekapituluje výsledek pravomocně skončeného řízení a polemizuje s právními závěry jak soudu odvolacího, tak i soudu dovolacího, a současně tvrdí, že na požadovaném určení má naléhavý právní zájem, který dostatečným způsobem prokázal v řízení před soudem prvního stupně. Své tvrzení stěžovatel do jisté míry opírá o úvahy vycházející z předpokladu, že by jeho určovací žalobě bylo vyhověno.
Ústavní soud si pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal zapůjčení spisu Okresního soudu Plzeň-město, vedeného tímto soudem pod sp. zn. 28 C 143/2000, ze kterého zjistil následující skutečnosti:
Stěžovatel se domáhal žalobou proti: 1) Městu Plzeň (dále jen "první žalovaný") a 2) Vodárnám Plzeň, a. s., (dále jen "druhý žalovaný") určení neplatnosti smlouvy uzavřené dne 23. 1. 1996 mezi Městem Plzní jako pronajímatelem a Vodárnami Plzeň, a. s. jako nájemcem, včetně jejího dodatku č. 3/99 ze dne 11. 11. 1999, jejíž předmětem byl nájem, provozování a údržba veřejného vodovodu a kanalizace. Stěžovatel uváděl, že druhý žalovaný se na základě této smlouvy stal nájemcem a provozovatelem souboru staveb, pozemků, veřejného vodovodu a veřejné kanalizace, ve smyslu §1 a §2 vyhlášky ministerstva lesního a vodního hospodářství č. 144/1978 Sb., o veřejných vodovodech a kanalizacích, ve znění pozdějších předpisů, stejně jako souboru movitých věcí, sestávajícího zejména z technických zařízení související s provozováním veřejného vodovodu a kanalizace.
V žalobě stěžovatel namítal, že uzavření smlouvy nepředcházelo zveřejnění záměru obce podle ustanovení §36a odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 367/1990 Sb."), ačkoli v daném případě se jednalo o pronájem nemovitého majetku obce. V tomto jednání spatřoval stěžovatel obcházení smyslu a účelu zákona, a to s odkazem na právní názor Nejvyššího soudu ČR vyjádřený v jeho rozhodnutí ze dne 29. 4. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1659/97. Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že ve smyslu shora označeného ustanovení při rozhodování o nabytí nemovitého majetku je oprávněno rozhodovat výhradně obecní zastupitelstvo, které nemůže tuto pravomoc svěřit Radě města Plzně; za této situace proto rozhodnutí této Rady č. 649 ze dne 14. 12. 1995 a č. 904 ze dne 11. 11. 1999, porušují zákon č. 367/1990 Sb.
Svůj naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") spatřoval stěžovatel v tom, že mu bylo odepřeno jeho "subjektivní veřejné právo" vyjádřit se k záměru obce pronajmout její nemovitý majetek prvnímu žalovanému, a tím mu byla současně odepřena možnost kontroly nad rozhodováním orgánů obce o zásadních otázkách života obce. Současně stěžovatel odvozoval svou procesní legitimaci ve sporu ze skutečnosti, že mu byla postupem prvního žalovaného odepřena možnost předložit mu svou nabídku, když z tohoto důvodu došlo, podle jeho názoru, k ovlivnění jeho hmotně právního postavení ve smyslu §2 zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů.
Usnesením ze dne 27. 6. 2000 č. j. 28 C 143/2000-68, zamítl Okresní soud Plzeň-město návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, "jímž by soud uložil prvnímu odpůrci povinnost zdržet se nabýváním druhého odpůrce uskutečněných investic do svého majetku a provádění úprav výše nájemného" (výrok I.); stejně zamítl i návrh na vydání předběžného opatření, "jímž by soud uložil druhému odpůrci povinnost zdržet se provádění investic do majetku prvého odpůrce a nakládání s finančními prostředky z výnosů a na vodném a stočném jinak, než pouze na zajištění běžného provozu infrastruktury vodovodního a kanalizačního řadu včetně provozních zařízení a jejich obsluhy" (výrok II.).
Ve věci samé rozhodl Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 18. 6. 2001 č. j. 28 C 143/2000-169, tak, že pod bodem I. výroku určil, že smlouva o nájmu, provozování a údržbě veřejného vodovodu a kanalizace, uzavřená mezi Městem Plzeň a Vodárnami Plzeň, spol. s r. o. dne 23. 1. 1996, je včetně dodatku k této smlouvě č. 3/99 ze dne 11. 11. 1999, neplatná. Po bodem II. výroku rozhodl soud prvního stupně o nákladech řízení.
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zhodnotil výsledky provedeného dokazování a konstatoval, že v projednávané věci řešil otázky, zda je stěžovatel věcně aktivně legitimován k podání předmětné žaloby o určení neplatnosti nájemní smlouvy, byť není jejím účastníkem, zda má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a zda předmětná smlouva, včetně jejího dodatku, je či není platná.
Ve všech výše naznačených problémech dospěl soud prvního stupně ke kladnému závěru, tj. shledal, že stěžovatel je bezesporu účastníkem řízení z hlediska procesního práva (podle ustanovení §90 o. s. ř.), má aktivní věcnou legitimaci, neboť se domáhá absolutní neplatnosti právního úkonu podle ustanovení §39 občanského zákoníku, a současně tvrdí porušení povinností prvního žalovaného ve smyslu ustanovení §36a odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb.
Soud prvního stupně rovněž dovodil, že právní postavení či subjektivní právo stěžovatele je absolutně neplatným právním úkonem dotčeno, a to z toho důvodu, že nezveřejněním záměru obce pronajmout nemovitý majetek bylo stěžovateli znemožněno ucházet se o pronájem tohoto nemovitého majetku, což současně znamená i existenci naléhavého právního zájmu stěžovatele na vydání určovacího rozhodnutí.
V otázce nutnosti zveřejnit záměr obce v případě, že tato hodlá svůj nemovitý majetek pronajmout, se soud prvního stupně odvolával na právní závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 1999 sp. zn. 2 Cdon 824/97, které shrnul v tom smyslu, že převodní smlouva i smlouva nájemní na nemovitý majetek uzavřená bez zveřejnění záměru je pro obcházení zákona ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku absolutně neplatná.
Soud prvního stupně se dále zabýval otázkou, zda první žalovaný skutečně porušil povinnost uloženou mu v ustanovení §36a odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb., tedy zda záměr obce byl či nebyl vhodným způsobem zveřejněn nejméně po dobu třiceti dnů před projednáním v orgánech obce, a v tomto směru z provedeného dokazování zjistil, že ačkoli první žalovaný k prokázání splnění této povinnosti navrhl slyšení několika svědků, ani jeden z nich se nemohl zcela jednoznačně a konkrétně vyjádřit k této otázce kladně. Na základě této skutečnosti proto soud prvního stupně dovodil, že nájemní smlouva je absolutně neplatná pro obcházení zákona (ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku), když tento závěr, jak dále uvádí soud prvního stupně, koresponduje i s názorem Nejvyššího soudu ČR uvedeným v jeho rozsudku ze dne 29. 4. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1659/97.
Za právně irelevantní považoval soud prvního stupně námitku prvního žalovaného, že stěžovatel by nemohl usilovat o pronájem majetku města Plzně proto, že nemůže podnikat v oblasti vodohospodářství, neboť i když stěžovatel v této oblasti nepodniká, rozvádí soud prvního stupně, nic mu nebrání, aby svoji nabídku na pronájem majetku obce včetně způsobu jeho využití a provozování neučinil v součinnosti s dalšími kvalifikovanými osobami.
Na základě odvolání Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. 4. 2002 sp. zn. 15 Co 58/2002 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud odkázal na znění ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. s tím, že předpokladem úspěšnosti určovací žaloby jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci, a že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci obecně řečeno má podle názoru odvolacího soudu v takovém řízení ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se právní vztah nebo právo týká. Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo právo žalobce ohroženo nebo kde by se jinak stalo toto právo nejistým. Vzhledem k tomu, že určovací žaloba má zásadně preventivní povahu, je jejím účelem především poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce a to dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Jestliže nelze v konkrétním případě očekávat, že určovací žaloba bude plnit shora uvedený účel, nemůže být ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Odvolací soud zdůraznil, že tyto závěry se vážou nejen k žalobě na určení obecně, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá.
Odvolací soud podepřel svůj výše citovaný právní názor i odkazem na právní závěry, rozvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 17/95, s nimiž se ztotožnil.
Ve vztahu k tvrzením stěžovatele, která se opírají o rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 6. 1999 sp. zn. Cdon 1690/97, odvolací soud dovozuje, že "předmětem určovacího žalobního návrhu může být existence či neexistence právního vztahu mezi žalovaným a třetí osobou, neboť s dovoláním se takové neplatnosti zákon výslovně počítá např. v případech právních úkonů relativně neplatných podle ustanovené §40a občanského zákoníku pro rozpor s §140, §145 odst. 2 nebo §701 odst. 1 občanského zákoníku." Odvolací soud je proto přesvědčen, že absolutní neplatnosti smlouvy se zásadně může dovolávat osoba na této smlouvě nezúčastněná, to však za situace, kdy by její právní postavení mohlo být v případě vyhovění žalobě na určení neplatnosti smlouvy příznivě dotčeno. Takové "příznivé ovlivnění" by mělo, podle názoru odvolacího soudu, spočívat v tom, že by této třetí osobě zakládalo, případně umožňovalo uplatnit vlastní, existující a tedy vynutitelná práva s předmětem neplatné smlouvy související.
Je však také pravdou, uzavírá odvolací soud, že absolutní neplatnosti právního úkonu se v řízení o určení této neplatnosti může dovolat jen ten, kdo je v takovém řízení aktivně legitimován, má na takovém určení naléhavý právní zájem. Nelze tedy bez dalšího tvrdit, že naléhavý právní zájem na neplatnosti právního úkonu má každý, kdo tuto neplatnost tvrdí. Při aplikaci výše uvedených závěrů na projednávanou věc proto odvolací soud zdůraznil, že stěžovatel nemůže být aktivně legitimován k podání žaloby na určení neplatnosti předmětné nájemní smlouvy (včetně jejího dodatku), neboť jen povšechná tvrzení stěžovatele o porušení jeho subjektivních práv vyjádřit se k záměru prvního žalovaného pronajmout nemovitý majetek a případně v tomto směru učinit svoji vlastní nabídku, nelze hodnotit z hlediska hmotného práva jako "nároky v pravém smyslu tohoto slova", neboť nejde o subjektivní vymahatelná práva stěžovatele. Tato práva však nejsou podle názoru odvolacího soudu ani tzv. subjektivními veřejnými právy, jimž bude poskytována ochrana podle ustanovení §2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, s účinností od 1. 1. 2003, neboť pod tímto pojmem je třeba rozumět, ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 písm. b) a §79 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., právo žádat vydání rozhodnutí ve věci samé nebo vydání osvědčení. Stěžovatel tedy není aktivně legitimovanou osobou k podání předmětné určovací žaloby z toho důvodu, že v dané věci neexistuje jeho subjektivní vymahatelné právo (nárok), jehož dotčením by se jeho postavení nějak změnilo či se stalo nejistým. Na druhé straně údajně stěžovatel ani netvrdí, uvádí dále odvolací soud, že by určení neplatnosti předmětné nájemní smlouvy mohlo mít v dané věci na jeho právní postavení příznivý dopad.
Odvolací soud proto závěrem zdůraznil, že stěžovatel není aktivně legitimován k podání předmětné určovací žaloby, a nemá ani naléhavý právní zájem na takovém určení. S ohledem na skutečnost, že odvolací soud zamítl žalobu proto, že ve věci nebyl u stěžovatele shledán naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby, bylo vyloučeno, aby přezkoumával napadený rozsudek po věcné stránce a zabýval se věcí samou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 2003 č. j. 30 Cdo 2139/2002-247, zamítnuto.
Dovolací soud se v odůvodnění rozsudku soustředil na posouzení otázky, zda při výkladu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. postupoval odvolací soud správně.
Shodně s názorem odvolacího soudu v této otázce dovolací soud zdůraznil, že obecně je možnost podat určovací žalobu dána tehdy, pokud žalobce též prokáže, že má právní zájem na tom, aby rozsudkem soudu bylo určeno konkrétní právo nebo právní poměr. Jestliže určovací žaloba vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu, je možné (obecně) dospět k závěru, že určovací žaloba je, při splnění dalších zákonných předpokladů, přípustná. Naproti tomu v případě, kdy právní otázka, o níž má být rozhodnuto žalobou na určení, má povahu pouze otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce, jde podle přesvědčení dovolacího soudu jen o "zbytečné rozmnožování sporů", které neslouží stanovenému účelu.
Tuto svoji úvahu rozvedl dovolací soud dále v tom směru, že potvrdil správnost právního názoru odvolacího soudu o absenci naléhavého právního zájmu stěžovatele na požadovaném určení, a to z toho důvodu, že v dané věci by neplatnost předmětné smlouvy byla řešena jen jako předběžná otázka v případném řízení o existenci konkrétního právního vztahu (zde o existenci nájemního vztahu). Z tohoto důvodu se dovolací soud zcela ztotožnil s konečným závěrem odvolacího soudu, že určení neplatnosti předmětné nájemní smlouvy by stěžovateli stejně neumožnilo uplatnit vynutitelné právo související s předmětem případně neplatné smlouvy.
Za situace, kdy byl dovolací soud vázán obsahem podaného dovolání, posoudil rozsudek odvolacího soudu jako správný (§243b odst. 2 o. s. ř.), a dovolání zamítl.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele a shora uvedených skutečností dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Nejprve považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že porušení práva na spravedlivý proces, tak jak jej prezentuje stěžovatel v ústavní stížnosti, nelze v žádném případě chápat jako právo na příznivý výsledek sporu.
V podané ústavní stížnosti především stěžovatel polemizuje s názorem odvolacího soudu, potvrzeným soudem dovolacím, že v řízení neprokázal svoji aktivní věcnou legitimaci a naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel v podstatě opakuje námitky, které již byly předmětem posuzování jak soudu odvolacího, tak i soudu dovolacího, a byly těmito soudy zcela vyvráceny.
Lze tedy shrnout, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že právní postavení stěžovatele je v dané věci dotčeno absolutně neplatným právním úkonem z toho důvodu, že nezveřejněním záměru obce pronajmout její nemovitý majetek bylo stěžovateli znemožněno se ucházet o jeho pronájem, a proto je také dána existence naléhavého právního zájmu na vydání určovacího rozhodnutí. Odvolací soud poukázal především na skutečnost, že je sice pravdou (v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 6. 1999 sp. zn. Cdon 1690/97), že aktivně legitimován je k určovací žalobě nejen účastník příslušné smlouvy, určení jejíž neplatnosti se žalobce domáhá, ale i osoba třetí, ale pouze v případě, že na jejím právním postavení by požadované určení mohlo mít příznivý dopad; když právě tuto posledně uvedenou podmínku stěžovatel nesplňuje, neboť je nepochybné, že stěžovateli by ani v případě vyhovění jeho žalobě takové rozhodnutí nezaložilo či neumožnilo uplatnit vlastní (vynutitelná) práva související s vlastním předmětem neplatné smlouvy.
Ústavní soud nejprve konstatuje, že právní názor odvolacího soudu, potvrzený konečně i soudem dovolacím, je právně konzistentní, zahrnuje v sobě jak právní závěry jednotlivých judikátů Nejvyššího soudu, citovaných stranami sporu, tak i právní náhled na tuto problematiku řešenou v již zmiňovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 17/95 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 3, pod č. 35, na str. 261 a následujících).
Ústavní soud v citovaném nálezu v souvislosti s namítaným porušením čl. 36 odst. 1 Listiny zkoumal otázku, kdy konkrétní účastník splňuje po procesní stránce předpoklady obsažené v ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., tj. věcnou legitimaci a existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, a v souladu s platnou judikaturou obecných soudů dovodil, že věcnou legitimaci má ten, kdo je účasten právního vztahu (práva), o které v řízení jde. Ve vztahu k naléhavému právnímu zájmu zaujal Ústavní soud stanovisko, že o ten může jít zásadně jen tehdy, jestliže by se bez soudem vysloveného určení (že tu právo nebo právní vztah je) buď bylo ohroženo již existující právo (právní vztah) žalobce nebo by šlo o takovou jeho procesní, případně hmotně právní situaci, v níž by "objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně by pro své nejisté postavení mohl být vystaven konkrétní újmě".
Právní názor, v tomto nálezu Ústavního soudu vyslovený, ve svých rozsudcích bez výhrad akceptovaly jak soud odvolací, tak i soud dovolací, když současně vyložily, z jakého důvodu stěžovatel není aktivně legitimován k podání předmětné určovací žaloby, a nemá ani naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Na základě této skutečnosti se již nezabývaly skutkovou stránkou žaloby.
V předmětné věci oba tyto obecné soudy při hodnocení procesního postavení stěžovatele především zdůraznily, že stěžovatel ve sporu nemá aktivní legitimaci, neboť nebyl účasten příslušného smluvního vztahu, jehož platnost popírá, ale současně není ani osobou, na jejímž postavení by požadované určení mělo příznivý dopad, neboť na vlastních (vynutitelných) právech stěžovatele spojených s předmětem neplatné smlouvy by se ani v takovém případě, podle názoru obou soudů, nic nezměnilo.
Dovolacím soudem bylo reagováno i na tvrzení stěžovatele, že "uzavřením smlouvy mezi žalovanými bez zveřejnění záměru obce pronajmout její nemovitý majetek byla stěžovateli odepřena možnost předložit prvnímu žalovanému jeho nabídku a tím došlo k ovlivnění jeho hmotně právního postavení ve smyslu ustanovení §2 zákona č. 63/19991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů", a to konstatováním, že stěžovatel nemůže mít na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť neplatnost nájemní smlouvy, včetně dodatku, by byla v řízení o existenci nájemního vztahu řešena jen jako předběžná otázka.
Jak již bylo vyloženo výše, obecné soudy v pravomocně skončené věci dostály své zákonné povinnosti, neboť v napadených rozsudcích jasně a podrobně vyložily, z jakých skutečností při rozhodování v předmětné věci vycházely, své právní názory podepřely odkazem na platnou judikaturu, a zabývaly se rovněž veškerými námitkami stěžovatele, které vyvrátily.
Protože Ústavní soud nevidí důvod, proč by se měl od právního názoru vyjádřeného v již citovaném nálezu nějakým způsobem odchýlit, a právní závěry obou obecných soudů jsou s ním v souladu, nemohl přisvědčit námitce stěžovatele o porušení jeho práva na spravedlivý proces resp. o porušení práv ve smyslu čl. 90 a čl. 95 Ústavy.
Ústavní soud považuje za vhodné na závěr připomenout, že neúspěch ve sporu a nesouhlas s právním názorem obecného soudu není podle ustálené judikatury Ústavního soudu možné považovat za porušení práva na spravedlivý proces, pokud obecné soudy současně neporušily i meze ústavnosti, což v dané věci nezjistil.
Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena ústavně zaručená práva a svobody ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 a čl. 95 Ústavy.
Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení proto ústavní stížnost odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu