ECLI:CZ:US:2004:4.US.511.02
sp. zn. IV. ÚS 511/02
Usnesení
IV. ÚS 511/02
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma, ve věci ústavní stížnosti B. V., zastoupené A. P., advokátem, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 11. dubna 2002, sp. zn. 36 Co 92/2002, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jako účastníka řízení, a K. V., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Řádně a včas podanou ústavní stížností, upřesněnou podáním ze 17. března 2004, se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, a tvrdí, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Ústavní soud ze spisu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, sp. zn. 11 C 1032/2000, zjistil následující. Stěžovatelka se domáhala po vedlejším účastníkovi určení, že je vlastnicí ideální poloviny nemovitostí v katastrálním území K., a to v důsledku stěžovatelkou uplatněného nároku na vrácení daru. V průběhu řízení stěžovatelka navrhla změnu žaloby tak, že se nadále domáhala po vedlejším účastníkovi zaplacení peněžité částky, odpovídající hodnotě darovaných nemovitostí, když vedlejší účastník vlastnické právo k předmětným nemovitostem po podání žaloby převedl na třetí osoby. Tuto změnu žaloby soud nepřipustil. Následně navrhla stěžovatelka změnu žaloby tak, že se domáhala zaplacení jiné peněžité částky s tím, že provedeným dokazováním byla zjištěna skutečná výše kupní ceny. Tento návrh změny žaloby nebyl rovněž připuštěn. Následně byl vydán Okresním soudem v Jablonci nad Nisou rozsudek ze dne 28. 11. 2001, č. j. 11 C 1032/2000-64, kterým byla žaloba zamítnuta.
Proti tomuto rozsudku se stěžovatelka odvolala a ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 36 Co 92/2002, byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen. Odvolací soud dovodil, že napadený rozsudek je věcně správný, neboť usnesením soudu prvého stupně o nepřipuštění změny žaloby je odvolací soud vázán a není oprávněn toto usnesení přezkoumat.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti považuje postup soudů za porušení ústavního práva na spravedlivý proces. Při přijetí názoru o nepřípustnosti změny žalobního návrhu by mohla nastat situace, že v důsledku délky soudního řízení by mohlo dojít k promlčení lhůty na vydání plnění. Takovýto návrh by pak musel být podáván samostatně a samozřejmě by mohl být podán po lhůtě.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jako účastník řízení, ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
K. V., jako vedlejší účastník řízení, se, ač vyzván, k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Proto není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných jednoduchým právem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručených ústavním pořádkem.
Stěžovatelka v návrhu především polemizuje se závěry, resp. postupy obecných soudů a v podstatné části odůvodnění toliko opakuje argumentaci již uplatněnou v předchozím soudním řízení, zvláště v odvolacím řízení, přičemž - jak vyplývá z podrobného odůvodnění rozsudku - se odvolací soud s touto argumentací řádně vypořádal.
Stěžovatelka napadá především závěry, týkající se návrhu na změnu žaloby, resp. nepřipuštění této změny. Domnívá se, že soud prvního stupně byl povinen připustit změnu žaloby, resp. zpochybňuje jeho postup v tomto směru, což ostatně namítala i v odvolacím řízení. Ústavní soud konstatuje, že připuštění změny žaloby předpokládá samostatnou úvahu (a závěr) obecného soudu, kterou - jak vyplývá z výše uvedeného - nepřezkoumává. Ústavní soud by v daném případě mohl postup a rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit tehdy, jestliže by nebyl odpovídajícím způsobem odůvodněn. Odvolací soud se nicméně s námitkami stěžovatelky řádně vypořádal.
Institut souhlasu soudu se změnou návrhu je veden zásadou hospodárnosti řízení; soud změnu nepřipustí, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V případě nesouhlasu se změnou žaloby je pak na místě podání žaloby nové. Danou situaci podle platných procesních předpisů nelze řešit podáním odvolání proti rozsudku, který usnesení o nepřipuštění změny žaloby pouze konstatuje v odůvodnění. Pokud by rozhodnutím o nepřipuštění změny žaloby bylo zasaženo do ústavně zaručených práv, byla by obranou proti takovému rozhodnutí ústavní stížnost.
Obecně je třeba konstatovat, že právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho představ, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Soudní moc tak, jak je konstituována Ústavou ČR, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 odst. 1), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1). Postupoval-li odvolací soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a svůj postup řádně odůvodnil, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Jelikož Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že bylo porušeno stěžovatelovo základní právo, vyjádřené v článku 36 odst. 1 Listiny, či jiná jeho ústavně zaručená práva, nezbylo než ústavní stížnost považovat za zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2004
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu