ECLI:CZ:US:2004:4.US.513.03
sp. zn. IV. ÚS 513/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. J. K., advokátem, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. července 2003, sp. zn. 2 To 107/03, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. července 2003, sp. zn. 2 To 107/03. Stěžovatel tvrdí, že tímto usnesením bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle článku 37 odst. 2 a článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dle článku 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud si dopisem ze dne 6. 10. 2003 vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 10 T 7/03. Tento spis byl zaslán až 23. 9. 2004 Ministerstvem spravedlnosti. Z něj Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.
Stěžovatel byl společně s J. H. a X. V. stíhán pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."). Tohoto trestného činu se podle obvinění dopustili tím, že měli jako organizovaná skupina dovézt z Turecka do České republiky narkotika. V tomto řízení byl stěžovatel usnesením soudce Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 5. 2002, sp. zn. Nt 121/2002, vzat do vazby z důvodů podle §67 písm. a), b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."). Vazba byla započítána od 10. 5. 2002 od 6:30 hodin.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2003, č. j. 10 T 7/03-1946, byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření a zároveň byli stěžovatel a obžalovaný X. V. propuštěni z vazby na svobodu. Soud dospěl k závěru, že v případě stěžovatele byla porušena jeho práva v souvislosti se seznámením s výsledky vyšetřování. Ke stížnosti státního zástupce bylo usnesení soudu prvého stupně zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 7. 2003, č. j. 2 To 107/03-1988. Soudu prvého stupně bylo uloženo, aby ve věci znovu jednal a rozhodl a zároveň bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele a X. V. ve vazbě. Odvolací soud dovodil, že procesní práva stěžovatele v souvislosti se seznámením s výsledky vyšetřování nebyla porušena. Stěžovatel i jeho obhájce byli řádně vyrozuměni o možnosti seznámit se s výsledky vyšetřování. Stěžovatel se s výsledky vyšetřování odmítl seznámit bez svého obhájce, který se z tohoto úkonu pro nemoc omluvil, přičemž z obhájcem předložené plné moci vyplývá, že stěžovatel bere na vědomí, že je obhájce oprávněn ustanovit si za sebe zástupce, a pokud si jich ustanoví více, stěžovatel souhlasí, aby každý z nich jednal samostatně. Vrchní soud v Praze tedy uzavřel, že obhájce měl možnost seznámit se se spisem prostřednictvím svého zástupce. Obhájce byl přitom o úkonu vyrozuměn faxovou zprávou.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2003, č. j. 10 T 7/2003-2209, byl stěžovatel uznán vinným ve smyslu obžaloby a byl mu uložen trest odnětí svobody v délce osmi let se zařazením do věznice s ostrahou, trest propadnutí mobilního telefonu se SIM kartou a společně s dalšími obžalovanými i trest propadnutí zajištěných narkotik a hranolů, v nichž byly ukryty. K odvolání státní zástupkyně a všech obžalovaných byl rozsudek soudu prvého stupně rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2004, č. j. 2 To 11/2004-2431, zrušen a nově byl stěžovatel uznán vinným ve smyslu obžaloby a byl mu uložen trest deseti let se zařazením do věznice s ostrahou a trest propadnutí mobilního telefonu a SIM karty.
Opatřením z 15. 4. 2004, č. j. 2 To 11/2004-2464, byl stěžovateli nařízen výkon trestu, který stěžovatel skutečně nastoupil 16. 4. 2004.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem Vrchního soudu v Praze, že k žádnému procesnímu pochybení ze strany policejního orgánu nedošlo. Namítá, že sice jeho obhájce byl o úkonu vyrozuměn faxovou zprávou, zaslanou na číslo 518343433, ze kterého obhájce dříve v zájmu urychlení doručení odeslal policejnímu orgánu jedno podání. Toto číslo však patří JUDr. J. a nikoliv obhájci stěžovatele. Obhájce stěžovatele se proto o úkonu dozvěděl převzetím tohoto faxu od JUDr. J. až 28. dubna 2003, tj. jeden den před konáním úkonu. Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěrem Vrchního soudu v Praze, který nepovažoval za závažné pochybení, že v záznamu o seznámení s výsledky vyšetřování schází údaj o tom, že měl možnost seznámit se i s přílohami. Tím, že z protokolu o úkonu vyplývá, že k seznámení nebyl stěžovateli předložen celý spis včetně příloh, byl úkon objektivně vyloučen. Tímto postupem byl dotčen ve svém právu na přípravu obhajoby a na právní pomoc. Podle stěžovatele se přitom nedá předpokládat, že by v řízení před soudy mohlo dojít k nápravě namítaných vad, když soud prvého stupně je vázán právním názorem odvolacího soudu, že k žádným procesním vadám v přípravném řízení nedošlo.
Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na odůvodnění svého usnesení. Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Teorie i praxe ústavních soudů odmítá rozhodovat věci, v nichž se spor stává čistě akademickým, neboť zde chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatele. Jinak řečeno, je-li namítáno porušení základního práva rozhodnutím orgánu veřejné moci, pak musí být tento zásah zásadně odstranitelný případným zrušením rozhodnutí, které je napadáno (viz např. usnesení IV. ÚS 122/1999 ze dne 8. 9. 1999 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. C. H. Beck. Svazek č. 15. Usnesení č. 56. str. 315). Uvedený závěr dopadá i na posuzovaný případ. Řízení již bylo skončeno meritorním rozhodnutím, které usnesení odvolacího soudu v napadané části nahradilo. Za této situace je rozhodování o případném zásahu do procesních práv stěžovatele v přípravném řízení trestním, tak jak jsou zaručena ústavním pořádkem, bezpředmětné. I jinak je však nutno nahlížet na ústavní stížnost jako na zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud již dříve dovodil, že ústavně zaručené právo na obhajobu (čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny) je jedním ze základních komponentů spravedlivého procesu. Tato ústavní záruka se promítá do trestního řádu (§2 odst. 13, §33 odst. 1 tr. ř.), který je ve shodě s Ústavou České republiky vybudován na zásadě priority volby obhájce (§33 odst. 1, §37 odst. 2 tr. ř.). Je věcí osoby, proti níž se vede trestní řízení, zdali takto koncipovaného práva využije a kdy a koho z osob k tomu oprávněných svou obhajobou pověří. Za uskutečněnou volbu potom nese odpovědnost sama. Na druhé straně z práva svobodné volby obhájce a jisté autonomnosti jeho postavení v řízení ovšem vyplývá obhájcova povinnost nejen podřídit výkon obhajoby podmínkám zákona (§41 tr. ř., §16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů), ale současně též jeho povinnost dbát při poskytování právní pomoci etických pravidel svého povolání. Žádný procesní předpis nestanoví povinnost orgánů činných v trestním řízení přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům obhájce (zastoupené osoby). Je věcí (profesní odpovědností) obhájce, převezme-li zastoupení "na poslední chvíli", jak se se svými zákonnými a etickými povinnostmi vypořádá. (usnesení sp. zn. IV ÚS 799/02 in Bulletin advokacie 2004: 2, 91)
Stěžovatel byl (tak jak vyplývá ze sdělení orgánům činným v trestním řízení) na základě plných mocí obhajován od 17. 5. 2002 do 20. 1. 2003 Mgr. Janou K., od 1. 8. 2002 do 15. 10. 2002 JUDr. Janem B., od 31. 10. 2002 do 23. 4. 2003 JUDr. Tomášem S., od 22. 4. 2003 do 10. 11. 2003 Mgr. Jaromírem K., a od 7. 11. 2003 JUDr. Oldřichem Ch..
Mgr. Jaromír K. při oznámení o převzetí obhajoby policejnímu orgánu omluvil neúčast u vyšetřovacích úkonů z důvodu nemoci a zároveň požádal o přeložení těchto úkonů na pozdější dobu, protože stěžovatel nesouhlasí se substitučním zastoupením. K tomuto sdělení připojil legitimaci práce neschopného pojištěnce, z níž vyplývá, že byl práce neschopný již od 14. 4. 2003, tedy ode dne, kdy byl podepsáním plné moci zmocněn stěžovatelem k obhajobě. Totéž sdělení Mgr. Jaromír K. zopakoval i v dopise ze dne 28. 4. 2003 ve vztahu k nařízenému seznámení s výsledky vyšetřování, ke kterému připojil tutéž legitimaci práce neschopného pojištěnce. Obhajoba JUDr. Tomášem S. byla přitom ukončena výpovědí ze strany stěžovatele, a doba, po kterou mohl být stěžovatel držen po dobu přípravného řízení ve vazbě, končila v souladu s ustanovením §71 odst. 8 písm. c) tr. ř. dne 10. 5. 2003 v 6:30 hodin. Za této konstelace má Ústavní soud shodně s odvolacím soudem (avšak nikoliv z jím vyložených důvodů) za to, že nelze vyvozovat z procesního postupu orgánů činných v trestním řízení porušení ústavně zaručeného práva na obhajobu, tak jak to činí stěžovatel.
Právo na právní pomoc v řízení před soudy, resp. právo hájit se sám prostřednictvím obhájce, není (stejně jako všechna ústavně zaručená práva) bezbřehé a ničím neomezitelné. Je na něj třeba nahlížet v kontextu s jinými ústavně zaručenými právy, ústavně chráněnými hodnotami, a s přihlédnutím k okolnostem zapříčiněným osobou, jež se realizace tohoto subjektivního veřejného práva v konkrétním případě domáhá. V projednávané věci nelze pominout, že se jedná o situaci, kdy došlo v důsledku uvedeného jednání stěžovatele a jeho obhájce k omezení uvedeného práva co do určitých dílčích komponentů, s ohledem na důsledné respektování legitimního veřejného zájmu na dosažení účelu trestního řízení, jímž je náležité zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivé potrestání jejich pachatelů, a stejně tak i předcházení a zamezování trestné činnosti a výchova občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití (§1 odst. 1 tr. ř.). Právo na obhajobu není možno vykládat tak, že orgány činné v trestním řízení musí za všech okolností v důsledku respektování volby advokáta přerušit či pozastavit jimi konané řízení. Za daného procesního stavu (tedy těsně před skončením vyšetřování na straně jedné a uplynutím lhůty pro trvání vazby v přípravném řízení na straně druhé), jakož i skutkových okolností na straně obhájce (neboť byl v práce neschopném stavu od počátku jím vykonávané obhajoby po celou rozhodnou dobu) a samotného stěžovatele (výslovné vyloučil substituci svého obhájce), které stěžovateli a přirozeně i tomuto obhájci byly známy (opak v ústavní stížnosti není nenamítán či alespoň jakkoli naznačován), měl stěžovatel možnost si zvolit ke svému zastupování kteréhokoliv jiného advokáta, který by jej rovněž řádně při seznámení s výsledky vyšetřování, o jehož termínu byl v dostatečném časovém předstihu informován, řádně zastupoval.
Jinými slovy, není možno bez dalšího namítat porušení práva na obhajobu zvoleným obhájcem v případě, kdy lze na základě doložitelných konkrétních skutkových okolností rozumně předpokládat, že si osoba dovolávající se tohoto práva sama svým jednáním vytvořila (resp. vynutila) procesní situaci, v níž nedošlo k jeho realizaci, a to volbou advokáta, jemuž udělila plnou moc k zastupování, ačkoliv věděla, že takto zvolený obhájce nemůže této své povinnosti dostát, obhajobu vykonávanou dalším advokátem sama svým úkonem ukončila, a možnost substituce sama předem svým jednáním vyloučila. Stěžovateli přitom muselo být zřejmé, že přeložení termínu seznámení s výsledky vyšetřování by znamenalo ztrátu legitimního práva státu na skončení přípravného řízení ve vazební lhůtě. Přitom v posuzované věci rozhodně nelze pro specifičnost trestního řízení, danou mimo jiné i cizím prvkem, považovat délku přípravného řízení za nepřiměřeně dlouhou.
Pokud se stěžovatel odmítl seznámit s výsledky vyšetřování bez přítomnosti svého obhájce, a proto k němu nedošlo, nelze se zabývat námitkou nedostatečného rozsahu spisového materiálu, který byl stěžovateli předložen k prostudování. Ať už by totiž byl rozsah předloženého spisového materiálu jakýkoliv, na průběhu úkonu (respektive přístupu stěžovatele a jeho obhájce k němu) by to zjevně nezměnilo vůbec nic. Na materiální stránku výkonu práva na obhajobu tato okolnost proto nemohla mít v daném případě žádný vliv.
Ze shora vyložených důvodů byla shledána ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a jako taková byla Ústavním soudem bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu