ECLI:CZ:US:2004:4.US.515.03
sp. zn. IV. ÚS 515/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. prosince 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. M. H., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. července 2003 č. j. 13 Co 327/2003-89, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2002 č. j. 13 Co 637/2002-71, a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 11. listopadu 2003 č. j. 11 C 142/2003-109, za účasti Městského soudu v Praze a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížnost, kterou Ústavní soud obdržel dne 30. 9. 2003, stěžovatel doplnil a upravil dalšími podáními ze dne 20. 11. 2003, 28. 11. 2003 a ze dne 5. 4. 2004. V posledně uvedeném podání na základě výzvy Ústavního soudu změnil petit ústavní stížnosti tak, že navrhuje zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2002 č. j. 13 Co 637/2002-71, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2003 č. j. 13 Co 327/2003-89, a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 11. 11. 2003 č. j. 11 C 142/2003-109.
Současně stěžovatel navrhuje, aby po zrušení jím napadených rozhodnutí obecných soudů byla "celá věc přikázána k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 1.
Obsahem ústavní stížnosti je velmi podrobná rekapitulace dosavadních řízení před obecnými soudy, a to včetně těch, která nejsou předmětem petitu návrhu.
Ve vztahu k usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2002 č. j. 13 Co 637/2002-71, kterým tento soud jako soud odvolací potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 10. 2002 č. j. 15 C 242/2000-63 v napadeném výroku II. o místní nepříslušnosti a postoupení věci, stěžovatel namítá, že toto rozhodnutí bylo údajně vydáno v rozporu s ustanovením §21a odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), s čl. 36 až 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť rozdělením věci - náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. do dvou samostatných řízení a určením "jednotlivých částí žalovaného nároku" dvěma různým soudům s rozdílnou místní příslušností, bylo prý porušeno jeho právo na soudní ochranu a na spravedlivé řízení.
Obecné soudy se podle názoru stěžovatele v předmětné věci nevyrovnaly s jeho opakovanými námitkami, že žalobní návrh vychází z jedné skutkové podstaty, a že na žalované škodě se podílelo ve vzájemné součinnosti několik státních orgánů v působnosti tří organizačních složek státu; odpovědnost státu je však nedílná, proto údajně nelze předmětné řízení rozdělit, a prokazovat tak odpovědnost jednotlivých organizačních složek státu na žalované škodě, tím méně pak vyčíslit v penězích konkrétní na ně připadající podíly.
Dále stěžovatel polemizuje s právním názorem obou obecných soudů v otázce místní příslušnosti k projednání té části žaloby, která směřuje proti České republice - Ministerstvu financí, a tvrdí, že tento názor je v rozporu s jinými rozhodnutími obecných soudů v této věci.
Napadenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2003 č. j. 13 Co 327/2003-89 stěžovatel vytýká, že bylo vydáno (stejně jako tímto soudem potvrzené usnesení soudu prvního stupně) v rozporu se zákonem, neboť údajně nebyly naplněny zákonné podmínky právní fikce doručení, dané v ustanovení §46 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř"), protože nebylo prokázáno, že se stěžovatel v době uložení zásilky na poště v místě bydliště zdržoval, a to navíc za situace, kdy předmětné usnesení o odmítnutí odvolání potvrzovalo usnesení soudu prvního stupně, jímž prý bylo stěžovateli neoprávněně uloženo zaplatit soudní poplatek za projednání žaloby, která je podle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 549/1991 Sb.") od soudních poplatků osvobozena, stejně jako odvolací řízení.
Stěžovatel připouští, že ačkoli na základě plné moci zastupoval v řízení před obecnými soudy ostatní účastníky na straně žalobce, byl v tomto řízení sám zastoupen advokátem. Tato skutečnost však údajně nic nemění na tom, že se v době své nepřítomnosti v místě svého bydliště nemohl na dalším postupu s tímto právním zástupcem domluvit, takže k podání odvolání ve stanovené lhůtě nemohlo dojít.
Z těchto důvodů je stěžovatel přesvědčen, že obecné soudy porušily čl. 36 až 38 Listiny základních práv a svobod, tj. právo na soudní ochranu a právo na spravedlivé řízení, zaručené rovněž v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2002 č. j. 13 Co 637/2002-71 se zjišťuje, že tento soud v právní věci žalobců: A) M. K. (dále jen "stěžovatele), B) MUDr. R. K., C) Ing. V. H., D) H. H., E) Ing. V. F. (zastoupených stěžovatelem na základě plné moci) proti žalované 1) České republice - Ministerstvu financí, 2) České republice - Ministerstvu spravedlnosti a 3) České republice - Ministerstvu zdravotnictví, o náhradu škody a o odvolání žalobců proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 10. 2002 č. j. 15 C 242/2000-63, jako soud odvolací potvrdil usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku II., jímž soud prvního stupně vyslovil svoji místní nepříslušnost a postoupil věc k projednání Okresnímu soudu v Karlových Varech, jako soudu místně příslušnému.
V úvaze o místní příslušnosti soudu k projednání žaloby stěžovatele a dalších žalobců dospěl odvolací soud k závěru, že v této otázce je třeba postupovat ve smyslu bodu 2 hlavy I části dvanácté o. s. ř. ve znění zákona č. 30/2000 Sb. podle ustanovení §85 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000. Z tohoto důvodu, pokud podle tvrzení žalobců došlo k rozhodným skutečnostem (tj. k průtahům v restitučním řízení vedeném u Okresního soudu v Karlových Varech a ke škodě na vydávaných nemovitostech) v obvodu Okresního soudu v Karlových Varech, je tento soud soudem místně příslušným podle shora citovaného ustanovení o. s. ř, neboť obecným soudem státu je obvod soudu, v němž nastala skutečnost, která zakládá uplatněné právo.
Usnesením ze dne 25. 7. 2003 č. j. 13 Co 327/2003-89 Městský soud v Praze rozhodl ve věci stěžovatele (a dalších žalobců) proti žalované České republice - Ministerstvu financí o náhradě škody, tak, že odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
V odůvodnění odvolací soud konstatoval, že napadeným usnesením odmítl soud prvního stupně odvolání žalobců jako opožděné s odůvodněním, že usnesení, jímž byli žalobci vyzváni k zaplacení soudního poplatku, bylo zástupci stěžovatele doručeno dne 6. 6. 2003 a stěžovateli jako zástupci zbývajících žalobců dne 9. 6. 2003, přičemž stěžovateli bylo doručeno podle ustanovení §46 odst. 2 o. s. ř., podle něhož nastává fikce doručení třetí den od uložení zásilky na poště. Protože však všichni žalobci podali odvolání, které bylo do podatelny soudu prvního stupně doručeno až dne 26. 6. 2003, ačkoli v případě stěžovatele uplynul poslední den k jeho podání dne 23. 6. 2003, a v případě ostatních žalobců dne 24. 6. 2003, soud prvního stupně správně odvolání odmítl jako opožděné podle ustanovení §208 odst. 1 o. s. ř.
K námitkám žalobců odvolací soud uvedl, že odvolání není důvodné, neboť z obsahu spisu je nepochybně prokázáno, že právní zástupce stěžovatele převzal dne 6. 6. 2003 napadené usnesení soudu prvního stupně, stěžovateli jako zástupci ostatních žalobců bylo doručeno uložením na poště dne 9. 6. 2003, když předmětné usnesení bylo doručováno podle ustanovení §46 odst. 2 o. s. ř., tedy nikoli do vlastních rukou ve smyslu ustanovení §46 odst. 4 o. s. ř. K fikci doručení proto došlo ze zákona bez ohledu na to, že si zásilku stěžovatel převzal dne 16. 6. 2003. Odvolání podané dne 26. 6. 2003 bylo proto podáno až po marném uplynutí odvolací lhůty.
K odvolací námitce stěžovatele, že se v době doručování v místě svého bydliště nezdržoval, odvolací soud zdůraznil, že "zákon pro tyto případy stanoví vyvratitelnou domněnku, že se adresát v místě doručování zdržuje. Pokud tvrdí stěžovatel opak, musí tuto skutečnost prokázat, což se však v daném případě nestalo. Z tohoto důvodu se odvolací soud nemohl touto námitkou stěžovatele dále zabývat."
Doručení předmětného usnesení právnímu zástupci stěžovatele je podle doručenky založené ve spise nepochybné, a právní zástupce stěžovatele ani žádný důvod pro opožděné odvolání netvrdí.
Z usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 11. 11. 2003 č. j. 11 C 142/2003-109, Ústavní soud zjistil, že shora označený soud odmítl žalobu stěžovatele a ostatních žalobců a rozhodl o nákladech řízení s odůvodněním, že usnesením ze dne 14. 10. 2003 č. j. 11 C 142/2003-106, které převzala "strana žalující" dne 17. 10. 2003, uložil žalobcům odstranit vady jejich podání ze dne 24. 11. 2000 ve znění podání ze dne 7. 5. 2002 ve stanovené lhůtě, a to pod sankcí odmítnutí.
Vady podání ve smyslu poučení soudu však žalobci ve stanovené lhůtě neodstranili, proto okresní soud podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. návrh odmítl, neboť návrh žalobců podle jeho názoru postrádá základní náležitosti, které brání jeho projednání, a které byly specifikovány v označeném usnesení soudu.
Ústavní soud se nejprve, než mohl přistoupit k posouzení merita věci, zabýval formální stránkou podané ústavní stížnosti a zejména tím, kdo je ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.") v tomto řízení navrhovatelem.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. jsou oprávněny ústavní stížnost podat jak fyzická tak i právnická osoba podle č. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Ve smyslu ustanovení §29 zákona č. 182/1993 Sb. účastník nebo vedlejší účastník se může dát v řízení před Ústavním soudem zastupovat pouze advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy. V téže věci může mít jen jednoho zástupce.
Ze shora uvedených ustanovení zákona č. 182/1993 Sb. tedy vyplývá, že v řízení před Ústavním soudem je možnost volby zástupce omezena pouze na advokáta, tj. pouze na osobu s právnickým vzděláním, a je tedy, na rozdíl od občanského soudního řízení, vyloučena možnost zastupování obecným zmocněncem (viz Filip/Holländer/Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, C. H. BECK, 2001, str. 105), takže účastníkem řízení o podané ústavní stížnosti je, kromě Městského soudu v Praze a Okresního soudu v Karlových Varech, pouze stěžovatel, který je v tomto řízení řádně zastoupen advokátem.
Po takto vyjasněné otázce okruhu účastníků řízení Ústavní soud přikročil k posouzení námitek stěžovatele obsažených v ústavní stížnosti s tím, že Ústavní soud vzal v úvahu jen ty námitky a tvrzení, které se vztahují k možnému dotčení či porušení jeho ústavně chráněných práv a svobod.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění účinném od 1. 4. 2004 (v době podání ústavní stížnosti podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.), je možné ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje; takovým prostředkem se rozumí především řádný opravný prostředek, takže je zřejmé, že pokud stěžovatel napadá v předmětné ústavní stížnosti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2002 č. j. 13 Co 637/2002-71, jedná se evidentně o návrh, který nesplňuje shora uvedenou zákonnou podmínku, a je proto nutné takový návrh jako opožděný odmítnout.
Při zkoumání podmínek řízení Ústavní soud vycházel dále ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, která v obecné rovině znamená, že zákonným předpokladem (podmínkou) ústavní stížnosti, jíž se navrhovatel domáhá zrušení konkrétního rozhodnutí orgánu veřejné moci, je předchozí vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva, tj. řádných i mimořádných opravných prostředků mimo obnovu řízení. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Tato podmínka řízení není splněna ve vztahu k napadenému usnesení Obvodního soudu v Karlových Varech ze dne 11. 11. 2003 č. j. 11 C 142/2003-109, neboť, jak vyplývá z jeho poučení, nejedná se o konečné rozhodnutí ve věci a usnesení soudu prvního stupně lze napadnout odvoláním. Tuto možnost ostatně stěžovatel využil, jak vyplývá z jeho podání ze dne 5. 4. 2004, kde se na straně 3 pod bodem 26 uvádí, že se stěžovatel proti citovanému usnesení soudu prvního stupně odvolal. Za této situace Ústavní soud ve své činnosti vždy preferuje princip minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci; jeho zásah by připadal v úvahu pouze tehdy, pokud by náprava tvrzené protiústavnosti již v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci nebyla možná. O takový případ se však nejedná.
Stěžovatel ve vztahu k usnesení Obvodního soudu v Karlových Varech netvrdí, že by jeho ústavní stížnost v tomto ohledu svým významem přesahovala vlastní zájmy stěžovatele [§75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb.], nebo že v řízení o podaném opravném prostředku docházelo ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknou vážná a neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb.], z tohoto důvodu Ústavní soud tu část ústavní stížnosti, směřující proti usnesení Obvodního soudu Karlových Varech, odmítl jako návrh nepřípustný.
Zbývá tedy posoudit návrh směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2003 č. j. 13 Co 327/2003-89, jímž bylo potvrzeno odvoláním napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 7. 2003 č. j. 15 C 242/200-83, a to z hlediska možného porušení čl. 36 až čl. 38 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Předmětem nesouhlasu stěžovatele s označeným rozhodnutím odvolacího soudu je jeho tvrzení, že pokud odvolací soud rozhodoval o podaném odvolání na základě nesprávné právní fikce doručení usnesení soudu prvního stupně, byli stěžovatelé, tj. stěžovatel a ostatní žalobci, "zbaveni svého práva na podání opravného prostředku".
Toto tvrzení stěžovatele však není správné. Jak již dovodil Ústavní soud výše, navrhovatel, o jehož ústavně chráněná práva a svobody v řízení před Ústavním soudem výhradně jde, byl v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 1, vedeném pod sp. zn. 15 C 242/2000, zastoupen advokátem. Z tohoto důvodu, ve smyslu již konstantní judikatury obecných soudů, bylo usnesení, kterým byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku, doručeno pouze jeho právnímu zástupci, který ho převzal dne 6. 6. 2003. Z tohoto důvodu stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci skončila lhůta k podání odvolání dne 23. 6. 2003, jak správně konstatoval odvolací soud, a pokud stěžovatel zastoupen svým právním zástupcem podal odvolání až dne 26. 6. 2003, jednalo se o opožděné odvolání a jako takové bylo zcela správně soudem prvního stupně odmítnuto.
Odvolací soud rozhodl o odvolání stěžovatele v tomto ohledu ve shodě s obsahem spisu soudu prvního stupně, zejména s ohledem na doručenky na č. l. 79 spisu, a tato skutečnost nebyla zpochybněna stěžovatelem ani v odvolání, tak ani v ústavní stížnosti. Nelze tedy dospět k závěru, že by usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2003 č. j. 13 Co 327/2003-89 porušilo čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny, případně č. 6 odst. 1 Úmluvy, jak tvrdí stěžovatel.
K dalšímu návrhu stěžovatele, v němž žádá, aby Ústavní soud rozhodl "o přikázání celé věci k projednání a rozhodnutí obvodnímu soudu pro Prahu 1" Ústavní soud zdůrazňuje, že tato část petitu ústavní stížnosti jde nad rámec rozhodovací činnosti Ústavního soudu, a proto Ústavní soud takový návrh odmítl jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Ústavní soud po shrnutí všech výše uvedených skutečností proto dospěl k závěru, že ústavně chráněná práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla, a z tohoto důvodu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2002 č. j. 13 Co 637/2002-71, odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem [§43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb.], v části, napadající usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 11. 11. 2003 č. j. 11 C 142/2003-109, odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb.], v části, napadající usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2003 č. j. 13 Co 327/2003-89, návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.], a ve zbytku jej pak odmítl jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb.].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu