ECLI:CZ:US:2004:4.US.518.03
sp. zn. IV. ÚS 518/03
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele F. A., zastoupeného JUDr. K. S., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně, sp. zn. 7 A 28/2000, ze dne 23. července 2003, za účasti Nejvyššího správního soudu v Brně jako účastníka řízení, a Ministerstva životního prostředí jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené v ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť se domnívá, že v řízení před tímto soudem došlo k porušení Ústavy ČR v čl. 2, odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1, čl. 96 odst. 2 a Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v čl. 2 odst. 2 a 4 a čl. 37 odst. 3 a zvláště čl. 38 odst. 2.
Napadeným rozsudkem rozhodl Nejvyšší správní soud o žalobě stěžovatele, směřující proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ČR ze dne 10. prosince 1999, č. j. 870/3/2189, 2545/99-Do, kterým bylo změněno rozhodnutí Správy chráněné krajinné oblasti Jeseník ze dne 27. července 1999, č. j. 2135/99 tak, že byl nahrazen výrok novým zněním, jímž bylo žalobci zakázáno podle §66 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen zákon č. 114/92 Sb.), zadržování a odběr povrchových vod z vodního toku střední Opava pro jeho malou vodní elektrárnu v katastrálním území Železná, lokalita "Hamr", město Vrbno pod Pradědem, a to do doby povolení této činnosti příslušným rozhodnutím vodohospodářského orgánu.
Stěžovatel tvrdí, že ze strany Nejvyššího správního soudu došlo k porušení Ústavy ČR a Listiny v ustanoveních citovaných shora. K tomu mělo dojít postupem, který ve velmi obsáhlém podání popisuje v čl. II. v bodech 1-5, aniž však blíže konkretizuje, jakými jím tvrzenými nesprávnými kroky soudu měla být porušena v ústavní stížnosti citovaná ustanovení Ústavy či Listiny.
V prvé řadě vytýká Nejvyššímu správnímu soudu způsob hodnocení právní otázky při užití ustanovení §66 zákona č. 114/1992 Sb. Poukazuje na rozdílný výklad k aplikaci tohoto ustanovení v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v rozsudku 6 A 198/95 a v rozsudku Nejvyššího správního soudu napadeném stížností. Nesouhlasí s jeho závěrem, že odběr vody pro provoz malé vodní elektrárny mu byl povolen v jiném místě vodního toku, než v jakém k němu skutečně dochází. Uvedl, že napadené rozhodnutí nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu a je proto v tomto směru nepřezkoumatelné. Dále poukazuje na to, že jádro problému je v rozdílném postoji vodoprávního orgánu a orgánu ochrany přírody. Ten se nepodařilo odstranit. Navrhoval, aby v řízení vedeném Správou chráněné krajinné oblasti Jeseník byl jako účastník řízení přizván vodoprávní orgán, avšak nebylo mu vyhověno. V tomto postupu spatřuje vadu řízení, k níž měl soud při přezkumu zákonnosti jeho žalobou napadeného rozhodnutí přihlížet. Kromě toho se měl soud zabývat nejen posouzením zákonnosti rozhodnutí, ale též věcnou správností posuzování věci příslušným správním orgánem. Dále vytýká Nejvyššímu správnímu soudu, že se náležitě nevypořádal s otázkou námitky podjatosti, kterou uplatnil proti pracovníkovi Správy chráněné krajinné oblasti Jeseník, Mgr. B., a o níž nebylo ve správním řízení v I. stupni řádně rozhodnuto. Přitom tento pracovník mohl podle správního řádu provádět až do rozhodnutí o námitce podjatosti pouze takové úkony, které nesnesly odklad. O námitce podjatosti pak bylo rozhodováno až z podnětu odvolacího orgánu, který kvůli tomu přerušil řízení a čekal na rozhodnutí prvoinstančního orgánu o této námitce. Stěžovatel považuje takový postup za porušení procesních pravidel a namítá, že mu takto byla odňata možnost "obhajoby" podle §33 správního řádu.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Nejvyšší správní soud. Uvedl, že vydáním rozsudku neuplatňoval státní moc způsobem odporujícím zákonu a jeho rozhodnutí zákonu odpovídá (čl. 2 odst. 3, čl. 95 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny), ochranu práv poskytl v mezích zákona (čl. 90 Ústavy ČR). Nemohl ovšem poskytnout ochranu před zásahem správního orgánu logicky vyplývajícím z porušení zákona samotným stěžovatelem (čl. 4 odst. 1, 2 Listiny). V průběhu řízení před soudem nedošlo k narušení rovnosti účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny). K porušení čl. 96 Ústavy a čl. 38, odst. 2 Listiny mělo dojít nemožností účasti při jednání Nejvyššího správního soudu a osobního vyjádření k celé kause. Stěžovatel již v řízení před Vrchním soudem v Praze v replice k vyjádření žalovaného k žalobě (ze dne 15. srpna 2000) uvedl, že souhlasí s projednáním věci bez jeho přítomnosti a na výzvu Nejvyššího správního soudu podle §51 odst. 1 správního řádu soudního doručenou jeho zástupci dne 23. dubna 2003, nijak nereagoval, tedy vyslovil souhlas s rozhodnutím bez jednání. Nejvyšší správní soud pak navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.
K ústavní stížnosti se jako vedlejší účastník vyjádřilo též Ministerstvo životního prostředí. Zopakovalo svá předchozí stanoviska, uvedená zejména ve vyjádření k žalobě ve věci sp. zn. 7 A 28/2000. Navrhlo, aby ústavní stížnosti "nebylo vyhověno".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavnímu soudu proto nepřísluší hodnotit zákonnost rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti v podstatě zopakoval argumentaci, kterou uplatnil v žalobě u Nejvyššího správního soudu. Ve skutečnosti se tak domáhá dalšího přezkumu, což je nepřípustné. Ústavní soud v minulosti dovodil, že výkladem jednoduchého práva lze porušit základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem jen tehdy, jde-li o výklad extrémně formalistický nebo o rozpor s kogentním ustanovením, tedy o svévoli. Ani o jeden z těchto případů v dané věci nejde.
Použití ustanovení §66 zákona 114/92 Sb., které je klíčovou otázkou správní žaloby i ústavní stížnosti, nebylo výrazem svévole správních orgánů, které je použily, ale výsledkem vyhodnocení zjištěných skutkových okolností a právního posouzení věci, zejména právního stavu předchozích správních rozhodnutí. Těmito okolnostmi se Nejvyšší správní soud zabýval a v odůvodnění rozsudku se s nimi vypořádal. Námitky stěžovatele směřující proti této části odůvodnění napadeného rozsudku jsou polemikou s hodnocením skutkových zjištění a jejich právním hodnocením. K jejich posouzení ovšem, z důvodů výše uvedených, není Ústavní soud věcně příslušný. Nejvyšší správní soud se přitom vypořádal se všemi námitkami stěžovatele a jeho rozhodnutí v žádném případě není projevem svévole.
Nejvyšší správní soud se dále zcela vypořádal i s námitkami, že ve věci jednal úředník, proti kterému byla stěžovatelem vznesena námitka podjatosti, aniž by o ní bylo řádně rozhodnuto. Ústavní soud považuje stanovisko Nejvyššího správního soudu k této otázce, uvedené na č. l. 52 odůvodnění rozsudku, za ústavně konformní. To, že nebylo o námitce podjatosti rozhodnuto orgánem I. stupně, je procesním pochybením, které však bylo postupem Nejvyššího správního soudu napraveno, a to způsobem, který správní řád nevylučuje. Přitom nelze přehlédnout, že se správní orgán I. stupně námitkou podjatosti zabýval, neboť si opatřil stanovisko úředníka, jehož podjatost byla namítána, avšak formálně o námitce nerozhodl. V této situaci byl postup Nejvyššího správního soudu, který řízení přerušil a vyzval příslušný správní orgán, aby o námitce rozhodl, správný. To platí tím spíše, že uplatněné námitky samy o sobě nemohly vést k závěru o podjatosti. Jiná situace by byla, kdyby posléze bylo zjištěno, že jednal podjatý úředník. O takový stav se však v daném případě nejednalo.
Ústavní soud tedy neshledal v napadeném rozhodnutí namítané ani jiné porušení ústavních práv. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2004
JUDr. Dagmar Lastoveckápředsedkyně senátu