ECLI:CZ:US:2004:4.US.520.03
sp. zn. IV. ÚS 520/03
Usnesení
IV. ÚS 520/03
Ústavní soud ČR rozhodl dne 15. března 2004 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti Pozemstavu, a.s., zastoupené JUDr. Z. K., advokátem, proti zbytečným průtahům v řízení před Krajským soudem v Brně ve věci sp. zn. 21 Cm 718/93 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 3. 10. 2003 se Pozemstav P., a.s., se sídlem v P. (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zakázal Krajskému soudu v Brně pokračovat ve zbytečných průtazích v řízení vedeném pod sp. zn. 21 Cm 718/93, v němž se od 23. 7. 1993 domáhá proti Zemědělskému podniku Rázová, s.p., se sídlem Bruntále (právní nástupce původního žalovaného Strojní a traktorová stanice, s.p. P.) náhrady škody ve výši 5 912 893,-- Kč.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka zrekapitulovala procesní úkony účastníků a soudu ve věci a tvrdí, že postupem Krajského soudu v Brně je porušován čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dle nichž každý má právo na to, aby jeho věc byla projednána v přiměřené lhůtě, resp. bez zbytečných průtahů. Je toho názoru, že lhůta více jak 10 let, jež od podání žalobního návrhu uběhla, není lhůtou přiměřenou, když sama věc není náročná. Skutečnost, že ve věci došlo k rekonstrukci spisu po jeho ztrátě, nutno přičíst špatné organizaci justice. Soud tak svým postupem porušuje i právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a ohrožuje samotnou existenci stěžovatelky.
Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že při stěhování Krajského obchodního soudu v Brně do soudní budovy v Brně, Husova 15 a následně do nové budovy došlo ke ztrátě spisu 21 Cm 718/93, o čemž byla stěžovatelka informována. Po zjištění této skutečnosti bylo nutné provést rekonstrukci spisu. Po ukončení rekonstrukce soud nemohl nařídit jednání ve věci ani rozhodnout o dalších návrzích účastníků, neboť původní žalovaný byl k datu 31. 1. 1996 vymazán z obchodního rejstříku a tedy ztratil způsobilost mít práva a povinnosti. Tato překážka postupu řízení bránila soudu v rozhodování. Zjištění procesního nástupce strany žalované se podařilo dořešit až koncem roku 2001, kdy soud usnesením ze dne 20. 12. 2001, čj. 21 Cm 718/93-212, rozhodl o procesním nástupnictví jak na straně žalobce, tak na straně žalované. Toto usnesení, pokud jde o nástupnictví na straně žalované (výrok II.), však nabylo právní moci až dne 27. 2. 2003, neboť proti předmětnému rozhodnutí bylo podáno odvolání. Teprve po právní moci usnesení ze dne 20. 12. 2001, čj. 21 Cm 718/93-212, se mohl soud zabývat dalšími návrhy, které v řízení podal žalobce. Z uvedeného krajský soud dovodil, že ve věci samé dosud nemohl rozhodovat, neboť musel činit úkony směřující k odstranění překážek postupu řízení a následně rozhodnout o návrzích stěžovatelky na rozšíření žaloby, záměně účastníka a přistoupení dalšího účastníka do řízení. Teprve poté, co bude pravomocně rozhodnuto o všech návrzích, které stěžovatelka, případně žalovaný, v průběhu řízení učinili, může přikročit k rozhodování o věci samé. Ve věci jsou činěny úkony ve lhůtách, které jsou úměrné množství dalších věcí vedených v rejstříku 21 Cm a ve svém postupu soud přihlíží i k délce dosavadního řízení.
Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 21 Cm 718/93, Ústavní soud zjistil, že tento soud platebním rozkazem ze dne 30. 1. 2004, čj. 21 Cm 718/93-303, uložil žalovaném Zemědělskému podniku Rázová, s. p., Bruntál, zaplatit stěžovatelkou požadovanou částku s příslušenstvím a náklady řízení. Žalovaný podal proti platebnímu rozkazu odpor podáním ze dne 10. 2. 2004, na základě čehož bylo ve věci nařízeno jednání na den 28. 5. 2004.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem vyžádaného spisu, jakož i s dalšími shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že postupem Krajského soudu v Brně je porušován čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, dle nichž každý má právo na to, aby jeho věc byla projednána v přiměřené lhůtě, resp. bez zbytečných průtahů. Stěžovatelka považuje dobu delší než 10 let, jež od podání žalobního návrhu uběhla, za lhůtu nepřiměřenou, zejména za situace, kdy se nejedná o náročnou věc.
Ústavní soud konstatuje, že dané řízení začalo v srpnu 1993 a dosud probíhá. Jeho délka je tedy k dnešnímu dni přibližně 10 let a 8 měsíců. Ústavní soud posuzuje přiměřenost délky řízení ve světle konkrétních okolností případu a s přihlédnutím ke kritériím zakotveným jak ve své judikatuře (viz např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 71/99 uveřejněný pod č. 83 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek 30, str. 281 a násl.), tak i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (viz např. rozsudek ve věci Zwierzyňski proti Polsku, Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/2002, str. 5 a násl.). Těmito kritérii jsou především složitost případu, chování stěžovatele a chování státních orgánů, přičemž soud bere na zřetel i předmět sporu, resp. jeho význam pro účastníky. Ústavní soud přitom opakovaně judikoval, že průtahy v řízení nelze ospravedlnit ani obecně známou přetížeností soudů, jelikož "je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví, zakotvené v Listině a Úmluvě, byly respektovány a případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době" (např. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 55/94, uveřejněný ve Svazku 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 39). Ústavní soud je toho názoru, že i když věc vykazovala jistou procesní složitost, ta sama o sobě nemůže ospravedlnit celkovou délku řízení. Pokud jde o chování stěžovatelky, má za to, že ani ono nemůže ospravedlnit globální délku řízení. Ústavní soud je toho názoru, že v daném řízení docházelo k neodůvodněným průtahům, přičemž hlavní jejich důvod spatřuje jednak ve ztrátě spisu a z toho vyplývající nutnosti jeho rekonstrukce, jednak v samotné nečinnosti soudu v období od podání žaloby v srpnu 1993 do května 1997, což je zřejmé ze Záznamu o rekonstrukci spisu ze dne 2. 5. 1997 (č.l. 1 spisu - z něhož mimo jiné vyplývá, že v předmětné věci v daném období nebylo soudem nařízeno žádné jednání).
V dané věci však Ústavní soud byl nucen přihlédnout ke skutečnostem uvedeným výše, tedy že Krajský soud v Brně ve věci od roku 2001 jedná, přičemž dobu, po kterou rozhodoval Vrchní soud v Olomouci, mu nelze přičítat. Pokud tedy Krajský soud v Brně dne 30. 1. 2004 vydal platební rozkaz a na základě odporu žalované strany ve věci nařídil jednání na den 28. 5. 2004, má Ústavní soud za to, že v neodůvodněných průtazích již není pokračováno.
Důvod pro vydání nálezu, kterým by bylo Krajskému soudu v Brně zakázáno pokračovat v porušování ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu a práva na projednání věci bez zbytečných průtahů tím, že ve věci vedené pod sp. zn. 21 Cm 718/93 zůstane dál nečinný, odpadl, což ve svých důsledcích přivodilo stav, v němž se návrh stěžovatelky stal zjevně neopodstatněným, a to byť lze přisvědčit stěžovatelčině argumentaci, že v průběhu řízení k nedůvodným prodlevám docházelo. To však již zpětně Ústavní soud napravit nemůže, neboť - jsa vázán zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (čl. 88 odst. 2 Ústavy) - není oprávněn tato v minulosti vzniklá (ale v současné době již neexistující) pochybení obecného soudu napravit například přisouzením zadostiučinění, a to i kdyby bylo stěžovatelkou žádáno, což se ovšem v daném případě nestalo; stěžovatelka řádně zastoupená advokátem je si nepochybně uvedených limitů jurisdikce Ústavního soudu vědoma.
Bude však do budoucna povinností obecných soudů i při odmítnutí ústavní stížnosti z důvodů shora vyložených, aby opakující se nečinností znovu nenavodily protiústavní porušování základního práva stěžovatelky (jakož i vedlejšího účastníka) na přiměřeně včasné projednání její věci. Pakliže by se v dalším průběhu řízení opětovně objevily nedůvodné průtahy, nic by nebránilo stěžovatelce využít uplatnění všech procesních prostředků způsobilých přivodit nápravu takového stavu. Vposledku by v úvahu přicházela event. i ústavní stížnost. V tomto směru sice Ústavní soud nehodlá o budoucí situaci ve sporu cokoliv předvídat či o dalším postupu obecných soudů spekulovat, avšak již z hlediska preventivního na povinnost soudů řádně v řízení pokračovat dopředu upozorňuje.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 15. března 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu