ECLI:CZ:US:2004:4.US.537.03
sp. zn. IV. ÚS 537/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. října 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti M. T. a nezl. G. T., právně zastoupených JUDr. V. Š., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 7. 2003, č. j. 33 Odo 412/2003-118, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 2. 2003, č. j. 17 Co 515/2002-103 a proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 2. 7. 2002, č. j. 5 C 30/2002-87, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelky žádaly zrušení výše uvedených rozhodnutí vydaných ve věci, v níž neúspěšně žádaly zaplacení 333.000,- Kč s příslušenstvím s tvrzením, že obecné soudy zamítnutím jejich žaloby porušily jejich základní práva obsažená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a též čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ústavní stížnost splňovala všechny formální náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") a proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelky se u obecných soudů žalobou na vydání bezdůvodného obohacení domáhaly vrácení částky půjčené jejich otcem žalované, která byla v době poskytnutí peněz jeho manželkou. Otec stěžovatelek tyto peníze žalované půjčil z vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (BSM), které mu vyplatila matka stěžovatelek. Peníze byly poskytnuty na vypořádání BSM z jiného manželství žalované. Stěžovatelky v ústavní stížnosti napadaly zejména právní názor, že lze dovozovat, že došlo k uzavření darovací smlouvy, protože zjištěný skutkový děj lze podřadit pod ust. §628 odst. 1 občanského zákoníku, což mělo plynout z toho, že otec stěžovatelek předal žalované postupně ve třech platbách hotovost v celkové výši 333.000,- Kč, aniž přitom dal najevo úmysl požadovat peníze zpět, a činil tak s vědomostí, že peníze žalovaná použije na úhradu svého dluhu a že mu je není schopna vrátit, jakož i z toho, že žalovaná peníze za stejných okolností přijala.
Stěžovatelky namítly, že předání peněž nebyl nikdo přítomen a proto nelze akceptovat, na základě čeho dospěl Nejvyšší soud (a poté v dalším řízení i soudy prvního a druhého stupně) k závěru o jednoznačném a bezpochybném "vnitřním přesvědčení (úmyslu)" jejich otce. Důkazní břemeno nesla žalovaná a proto nebylo možno argumentovat tím, že z odmítnutí otci stěžovatelek nabídnutému spoluvlastnickém podílu na nemovitosti vyplývá závěr, že odmítl ekvivalent jako takový. K takovému zjištění nebyl proveden jediný důkaz, zejména ne takový, který by měla navrhnout protistrana. Totéž platí i o závěru, že při přenechávání peněz nebyla zmiňována jejich návratnost. Důkazní břemeno o existenci darování tížilo žalovanou. Nejvyšší soud svým rozhodnutím popírá možnost plnění bez právního důvodu. Akt darování musí být prokázán, musí být nesporný a není možné, aby byl dovozován automaticky, aniž by byla známa vůle stran. Stěžovatelky, poukazem na zákon o rodině charakterizujícím vztahy mezi manžely jako vztahy vzájemné pomoci, namítly, že v daném případě šlo o bezesmluvní akt pomoci manželce. Nejvyšší soud změnil hodnocení provedených důkazů, což v důsledku vedlo k tomu, že právní závěry neodpovídají výsledkům dokazování a byly učiněny na základě dedukcí nepodpořených důkazy, což je v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Obecné soudy posléze tento právní názor akceptovaly. Následné odmítavé usnesení Nejvyššího soudu označily stěžovatelky za pochopitelné, protože Nejvyšší soud setrval na svém předchozím právním názoru.
Z rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 2. 7. 2002 (5 C 30/2002-87) Ústavní soud zjistil, že okresní soud rozhodoval za procesní situace, kdy byl na základě dovolání podaného žalovanou Nejvyšším soudem dne 30. 1. 2002 rozsudkem (33 Odo 515/2001-66) zrušen předchozí rozsudek okresního soudu, který byl poté potvrzen soudem krajským. Zrušené rozsudky žalobě stěžovatelek nejprve vyhověly, když žalované uložily povinnost vydat přijatou částku z titulu bezdůvodného obohacení. V napadeném rozsudku rozhodoval okresní soud v situaci, kdy byl vázán právním názorem dovolacího soudu, který dosud zjištěný skutkový stav posoudil jako stav prokazující uzavření darovací smlouvy. Z odůvodnění dále vyplývá, že okresní soud nezjistil žádná další skutková zjištění, která by neumožnila aplikovat právní názor Nejvyššího soudu. Žaloba stěžovatelek byla zamítnuta.
Z rozsudku Krajského soudu v Hradci ze dne 19. 2. 2003 (17 Co 515/2002-103) Ústavní soud zjistil, že krajský soud zamítavý rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil, protože shledal správnými jak skutková zjištění, tak právní závěry z nich vyvozené. Krajský soud neshledal důvodnými odvolací námitky stěžovatelek napadající závěry Nejvyššího soudu, které byly pro okresní soud podle krajského soudu závazné, protože skutkový stav se nezměnil.
Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003 (33 Odo 412/2003-118) Ústavní soud zjistil, že dovolání stěžovatelek, podané na podkladě tvrzeného zásadního významu, bylo odmítnuto, a to bez odůvodnění, s využitím ust. §243c odst. 2 o. s. ř.
K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud, prostřednictvím JUDr. Ivany Z., která k argumentační podstatě ústavní stížnosti uvedla své přesvědčení, že dospěl-li dovolací soud (ve svém prvním - meritorním - rozhodnutí) k závěru, že soudy do té doby zjištěný skutkový stav umožňuje uzavřít, že mezi žalovanou a otcem stěžovatelek došlo k darování, není tento právní závěr extrémní interpretací právního předpisu, jímž bylo vybočeno z mezí ústavnosti a zasaženo do některého ústavně garantovaného práva stěžovatelek. JUDr. Z. připomněla, že účastníkům nic nebránilo po vydání rozsudku dovolacího soudu nabízet další důkazy k prokázání svých tvrzení a případně zvrátit dosavadní skutkové závěry, z nichž byl dovolací soud při svém rozhodování povinen vycházet.
K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřil též Krajský soud v Hradci Králové, prostřednictvím předsedkyně senátu JUDr. Zity J., která odkázala na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhla zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelkám se nepodařilo prokázat porušení jejich ústavně zaručených základních práv či svobod.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Do činnosti orgánů veřejné moci Ústavní soud zasáhne pouze tehdy, byla-li jejich zásahem porušena základní práva či svobody stěžovatelek, chráněné ústavním pořádkem České republiky. Z hlediska práva na spravedlivý proces zakotveného v Listině a Úmluvě takto vymezené kompetence znamenají, že v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů je dán důvod k zásahu tehdy, když existuje extrémní nesoulad mezi zjištěními soudů a z nich vyvozenými závěry, nebo tehdy, když obecné soudy zasáhnou do základního práva stěžovatelů v důsledku interpretace právních předpisů, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo aplikují-li právní předpisy s uplatněním libovůle.
Podstatou ústavní stížnosti je námitka extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry a námitka libovůle při aplikaci právního předpisu. Tyto chyby měly mít za následek nesprávný právní závěr, že otec stěžovatelek peníze daroval, ačkoli měl být potvrzen názor stěžovatelek, že žalovaná se bezdůvodně obohatila. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy při rozhodování otázky, zda došlo k darování nebo k půjčce, nepostupovaly v rozporu s pravidly spravedlivého procesu a dodržely předepsaný postup. Všechna skutková zjištění, která tvořila podklad pro výsledné právní posouzení, vycházejí z provedených důkazů, což potvrzuje i obsah soudního spisu, který si Ústavní soud vyžádal. Právní názor, že došlo k naplnění znaků darovací smlouvy, učinily obecné soudy na základě skutkových okolností vztahujících se k předání peněz mezi manžely, a tento svůj závěr transparentně a přesvědčivě odůvodnily. Ústavní soud neshledává, že by obecné soudy úvahou doplňovaly chybějící důkazy. Stěžovatelky samy v ústavní stížnosti uvedly, že bylo prokázáno, že za poskytnuté prostředky byla jejich otci nabídnuta protihodnota, což odmítl. Na tomto zjištění by nemohlo nic změnit ani zjištění, že po následném rozvodu (otce stěžovatelek se žalovanou) došlo k jednání o vrácení peněz, čemuž se žalovaná nebránila. Ani tyto skutečnosti nejsou způsobilé zvrátit závěr, že předtím došlo k platnému darování. Nejvyšší soud konstatoval, že v řízení nebylo prokázáno, že by odmítnutí ekvivalentu bylo odmítnutím ekvivalentu neatraktivního či nepřijatelného, z čehož učinil závěr, že šlo o odmítnutí ekvivalentu jako takového. V dalším řízení pak mohly stěžovatelky tento právní závěr zvrátit zpochybněním důkazů, o něž se tento závěr opíral. To se však nestalo, a Ústavní soud konstatuje, že z celkové konstrukce aplikovaného právního názoru Nejvyššího soudu nevyplývá, že by žalovaná měla po prokázání odmítnutí ekvivalentu dále prokazovat, že šlo o odmítnutí ekvivalentu jako takového. Lze tedy uzavřít, že v tomto směru nebylo vybočeno z mezí ústavnosti.
Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelek bez jakéhokoli odůvodnění. Ústavní soud nemohl přehlédnout, že takový postup byl v nálezu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 1/03 shledán protiústavním a ust. §243c odst. 2 občanského soudního řádu, které takový postup umožňovalo, bylo z o. s. ř. vypuštěno (nález byl publikován dne 7. 4. 2004 ve Sbírce zákonů pod č. 153/2004, nebo též in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, str. 131). Avšak jak nepochybně vyplývá z výše provedené rekapitulace řízení, Nejvyšší soud, za situace nezměněného skutkového stavu, neměl důvod odchýlit se od právního názoru vysloveného ve svém předchozím rozhodnutí v této věci, byť tehdy rozhodoval o dovolání podaném žalovanou. Za dané situace proto absence odůvodnění nemohla vést ke zrušení tohoto usnesení Nejvyššího soudu, protože jím v daném případě nemohlo materiálně dojít k zásahu do základních práv či svobod stěžovatelek. Zrušení rozsudku Nejvyššího soudu by postrádalo jakýkoli rozumný smysl.
Ústavní soud neshledal porušení práva stěžovatelek na spravedlivý proces a stejně tak nezjistil ani porušení jiných základních práv či svobod. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 12. října 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu