ECLI:CZ:US:2004:4.US.54.04
sp. zn. IV. ÚS 54/04
Usnesení
IV. ÚS 54/04
Ústavní soud rozhodl dne 13. října 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudkyň JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti J.M., zastoupené advokátem JUDr. J.S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2003, čj. 62 Co 418/2003-205, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 32 odst. 1, 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") napadá shora označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 7. 2003, čj. 11 P 182/2002-177, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 15. 9. 2000, čj. P 204/2000-23 tak, že nezletilé děti stěžovatelky byly svěřeny do výchovy otce, L.P., a matce, v řízení před Ústavním soudem stěžovatelce, stanovena povinnost platit na výživu nezl. L., částku 1 800,- Kč měsíčně a na výživu nezl. T., částku 1 400,- Kč měsíčně, a dále zamítnut návrh matky na zvýšení výživného a na změnu úpravy styku otce s nezletilými dětmi. Podle stěžovatelky Městský soud v Praze pochybil, když rozsudek soudu prvního stupně o změně výchovy dětí potvrdil, přestože potřeba změny výchovného prostředí nenastala, neboť ve výchově matky nebyly zjištěny žádné závady, které by ohrožovaly další zdravý vývoj dětí. S odkazem na čl. 36 odst. 1 Listiny stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud nálezem napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil.
Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 10. 3. 2004, podepsaném předsedkyní senátu 62 Co, odkázal plně na odůvodnění napadeného rozsudku, uvedl, že celá stížnost stěžovatelky je založena pouze na polemice s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
Podle Městského soudu v Praze stěžovatelka nebyla zkrácena na svých procesních právech, nebyla jí odňata možnost jednat před soudem a stížnost je motivována její subjektivní nespokojeností se změnou výchovy dětí, jež byly svěřeny druhému z rodičů.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, sp. zn. OP 123/2004, jehož součástí je i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 7. 2003, čj. 11 P 182/2002-177, a ústavní stížností napadený rozsudek Městského soudu v Praze, Ústavní soud zjistil, že v řízení o úpravě poměrů pro dobu po rozvodu a o úpravě styku Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 15. 9. 2000, čj. P 204/2000-23, schválil dohodu rodičů o úpravě práv a povinností k nezletilým dětem po dobu po rozvodu manželství tak, že děti byly svěřeny do výchovy matky a otec se zavázal přispívat na nezl. L. částku 1 700,- Kč měsíčně a na nezl. T. částku 1 300,- Kč měsíčně, a současně byl upraven rozsah styku otce s dětmi. Manželství rodičů bylo následně pravomocně rozvedeno.
V březnu 2001 se stěžovatelka s dětmi a novým manželem přestěhovala nejprve do S. a poté do P. V lednu 2002 podal otec návrh na svěření dětí do jeho výchovy a na stanovení povinnosti matce platit na děti výživné. Matka navrhla, aby tento návrh byl zamítnut a naopak, aby otec byl povinen platit vyšší výživné a aby byla změněna úprava jeho styku s dětmi. Obvodní soud pro Prahu 9 po provedeném dokazování změnil rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě a rozhodl, jak shora uvedeno. Obvodní soud pro Prahu 9 dospěl k závěru o změně poměrů, jak ji má na mysli ustanovení §28 zákona o rodině, kterou spatřoval v tom, že matka se s dětmi přestěhovala do jiného (městského) prostředí, se kterým se děti nevyrovnaly a přijímají ho negativně. Děti rovněž hůře snášejí převažující direktivní přístup matky, který nyní v jejich výchově převažuje, a ztotožňují se s vesnickým prostředím u otce, které považují za svůj domov. Podle Obvodního soudu pro Prahu 9 nastala změna i v okolnostech, na nich bylo založeno původní rozhodnutí o výchově nezletilých dětí, neboť původně rodiče dětí žili ve společné domácnosti a vzájemně se výchovně doplňovali, když direktivní přístup matky byl vyrovnáván empativnějším přístupem otce. Při hodnocení důkazů soud mimo jiné uvážil i postoj a zájmy dětí a poté dospěl k závěru, že jako vhodnější je pro děti prostředí u otce, s čímž souhlasil i opatrovník dětí.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil změnu v poměrech nezletilých dětí, která převážila nad požadavkem stálosti výchovného prostředí, které, je-li u matky, nezletilé děti nepřijímají jako stálé řešení a inklinují k prostředí u otce. Podle Městského soudu v Praze soud prvního stupně nepochybil, když dospěl k závěru o změně výchovného prostředí, což koresponduje nejen s přáním dětí, ale i ze zpráv jejich opatrovníka a provedených znaleckých posudků.
Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých práv zaručených v čl. 32 odst. 1 Listiny, který staví rodičovství a rodinu pod ochranu zákona a zaručuje zvláštní ochranu dětí a mladistvých, a čl. 32 odst. 4 Listiny, podle kterého je péče o děti a jejich výchovu právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči, práva rodičů mohou být omezena, nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu a na základě zákona.
Ústavní soud přihlíží při výkladu ustanovení čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny rovněž k čl. 32 odst. 6 Listiny, podle kterého podrobnosti norem uvedených v předchozích odstavcích (čl. 32 Listiny) stanoví zákon, a s přihlédnutím k čl. 41 odst. 1 Listiny, podle kterého práv uvedených v čl. 32 odst. 1 a 3 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí, a interpretuje je tak, že práva zakotvená v odst.1 a 4 čl. 32 Listiny jsou v podrobnostech provedená zákonem, z nichž práva zakotvená v odst. 4 čl. 32 Listiny jsou přímo aplikovatelná s výhradou připuštěného omezení formulovaného v poslední větě tohoto ustanovení. Přímá použitelnost ustanovení čl. 32 odst. 4 věty první a druhé Listiny však nemá v projednávaném případě pro stěžovatelku zvláštní význam, neboť přímo proveditelné normy jsou formulovány značně obecně. Podstata problému a faktické jádro stěžovatelčiny argumentace se tak zužuje na posouzení aplikace a interpretace normy v zákonné rovině, a to ustanovení §28 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, jak jej provedly obecné soudy. Toto ustanovení totiž umožňuje soudu, změní-li se poměry, změnit i bez návrhu rozhodnutí nebo dohodu rodičů o výkonu jejich rodičovských práv a povinností.
Ústavní soud již dříve judikoval, že základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (popř. nerespektování kogentní normy) nebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá dotčení na základním právu a svobodě (srov. III.ÚS 224/98, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). Ústavní soud se tedy zabýval věcí z pohledu ústavně konformní aplikace a interpretace ustanovení §28 zákona o rodině, které na věc dopadá. Ze spisového materiálu ověřil, že obecné soudy vzaly v úvahu, za jakých okolností a poměrů v rodině byla schválena dohoda rodičů o úpravě práv a povinností k jejich dětem, zjišťovaly, zda a jak se změnily poměry a zda tato změna byla tak závažná, že by byla schopna odůvodnit nové rozhodnutí ve věci a konečně v souvislosti se změnou poměrů zvažovaly, zda existují jiné okolnosti, které by převážily nad požadavkem stálosti jejich dosavadního výchovného prostředí. Za účelem těchto zjištění provedly řadu důkazů, zejména výslechem rodičů, obou nezletilých dětí, svědků, znaleckým posudkem či zprávami příslušného orgánu péče o dítě, a poté posoudily vztah nezletilých dětí k otci a k matce, jejich sourozenecký vztah, porovnaly výchovné prostředí na straně obou rodičů, jejich materiální podmínky, životní poměry a schopnosti podílet se na výchově dětí. Z těchto důkazů pak usoudily na změnu poměrů v okolnostech, které tvořily skutkový podklad dřívějšího rozhodnutí o výchově dětí, tuto změnu hodnotily jako trvalou a převažující nad požadavkem stálosti výchovného prostředí s tím, že změna ve výchově odráží i dlouhodobě projevované stanovisko dětí.
Uvedenému postupu obecných soudů nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. V projednávané věci bylo aplikováno příslušné ustanovení zákona o rodině, které dává soudu možnost při změně poměrů změnit rozhodnutí či dohodu rodičů o výkonu jejich rodičovských práv. Jak Ústavní soud zjistil, obecné soudy se posouzením "změny poměrů" přiměřeně zabývaly, věnovaly pozornost ochraně zájmů nezletilých dětí a jejich právní závěry mají oporu ve vykonaných skutkových zjištěních. Rozhodnutí jsou plně přezkoumatelná a za dané situace obstojí jak z pohledu dodržení práv deklarovaných čl. 32 odst. 1, 4 Listiny, tak i z pohledu kautel zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud se tak necítí být oprávněn zasáhnout do nezávislého soudního rozhodování a skutečnost, že stěžovatelka se závěry obecných soudů subjektivně neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
V posuzovaném případě je patrno, že oba rodiče jsou schopni zajistit výchovu svých dětí, každý z nich však v jiném prostředí a jiným přístupem. Z ústavněprávního hlediska není proto pochybením, když obecný soud rozhodne o změně výchovy dětí, pokud jsou naplněny zákonné podmínky pro toto rozhodnutí a je-li to v zájmu dětí. Tak se také, jak shora uvedeno, v projednávané věci stalo.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou. S přihlédnutím k tomuto závěru nebylo třeba vyžadovat vyjádření vedlejšího účastníka řízení, jakož i ustanovovat nezletilým vedlejším účastníkům opatrovníka.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 13. října 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu