ECLI:CZ:US:2004:4.US.542.03
sp. zn. IV. ÚS 542/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. M. W., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 26 Co 254/2002, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení, a 1) V. K., zastoupeného JUDr. L. Č., advokátem, a 2) J. J. ml., jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dálen jen "zákon"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, neboť se domnívá, že v řízení před obecnými soudy bylo zasaženo do jeho práva, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše citovaným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 22. 3. 2002, č. j. 9 C 15/2001-91. Předmětem řízení byla žaloba o náhradu škody ve výši 289 751,40 Kč. Okresní soud v Trutnově rozhodl mezitímním rozsudkem tak, že žalobou uplatněný nárok je co do základu dán, a za škodu odpovídají stěžovatel a jeho syn (v tomto řízení druhý vedlejší účastník) společně a nerozdílně. Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v části výroku, kterým bylo rozhodnuto o existenci uplatněného nároku co do základu mezi stěžovatelem a prvním vedlejším účastníkem (žalobcem). V části výroku, kterým bylo rozhodnuto o uplatněném nároku mezi druhým vedlejším účastníkem a prvním vedlejším účastníkem byl rozsudek zrušen, a žaloba o zaplacení částky 289 751,40 Kč s příslušenstvím byla vůči vedlejšímu účastníku zamítnuta.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že Krajský soud nepřihlédl k důkazům, ze kterých podle jeho názoru jednoznačně vyplývá, že nebyl ve smluvním vztahu s prvním vedlejším účastníkem, a dále se v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal s výpovědí svědka P. Dále namítá, že postup Krajského soudu nebyl správný, když potvrdil rozsudek Okresního soudu ve vztahu k němu jako věcně správný, přestože dospěl k závěru, že soud prvého stupně při právním hodnocení pominul rozhodné skutečnosti. V tom spatřuje porušení svého práva na nezávislý a nestranný soud, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud doručil ústavní stížnost v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona účastníkovi a vedlejším účastníkům. Svými písemnými vyjádřeními reagoval Krajský soud v Hradci Králové a první vedlejší účastník. Krajský soud setrval na závěrech, které vyjádřil v písemném vyhotovení svého rozhodnutí. První vedlejší účastník se podrobně vyjádřil, avšak žádné nové skutečnosti, podstatné pro posouzení oprávněnosti či neoprávněnosti ústavní stížnosti, neuvedl.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li rozhodnutími těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody, chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Pokud stěžovatel tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k zásahu do jeho práva, vyplývajícího s čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že k takovému zásahu nedošlo. Rozsah práva na spravedlivý proces, upravený v hlavě páté Listiny, nelze vykládat tak, že zde existuje právo jednotlivce na rozhodnutí v jeho prospěch. Listina garantuje právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného a spravedlivého soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nesprávný postup krajského soudu. Doslova říká, že "dle §219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), potvrdil rozsudek Okresního soudu ve vztahu ke stěžovateli jako věcně správný, přestože krajský soud dospěl k závěru, že okresní soud při právním hodnocení věci pominul rozhodné skutečnosti". Ve skutečnosti krajský soud dospěl k závěru, že soud prvého stupně správně zjistil skutkový stav věci, avšak po právní stránce ho nesprávně posoudil. Tím ale nevybočil z pravidel řádného procesu, neboť takový postup mu o. s. ř. umožňuje. Odvolací soud zopakoval klíčové důkazy, z nichž vyvodil jiný právní závěr, než jak to učinil soud prvého stupně. Jeho rozhodnutí proto nemohlo vyznít jako překvapivé, neboť tímto postupem jasně signalizoval, jakým směrem se ubírají jeho úvahy, a účastníci řízení měli možnost na tento vývoj řízení reagovat. Vlastní právní hodnocení skutkových zjištění je pak čistě věcí obecných soudů, do kterého Ústavní soud nemůže zasahovat, ledaže by bylo v rozporu s kogentním ustanovením zákona nebo by se jevilo jako extrémně nespravedlivé či formalistické. Takto tomu ale v daném případě není.
Další námitky stěžovatele, že krajský soud nepřihlédl k důkazům, ze kterých podle jeho názoru vyplývá, že stěžovatel nebyl ve smluvním vztahu se žalobcem a že se vůbec nezabýval výpovědí svědka P., nemají žádnou ústavně právní relevanci, neboť se výlučně týkají hodnocení provedených důkazů. Krajský soud neměl důvod se zabývat svědectvím svědka P., protože své závěry opřel o skutková zjištění soudu prvého stupně, který se touto výpovědí zabýval, a krajský soud, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, se v tomto směru s rozsudkem okresního soudu plně ztotožnil. To se týká i důkazů, jimiž stěžovatel chtěl prokázat, že nebyl ve smluvním vztahu k prvému vedlejšímu účastníku.
Ústavní soud tak po prostudování rozhodnutí nalézacího soudu i odvolacího soudu dospěl k závěru, že odvolací soud postupoval v souladu s ustanoveními o. s. ř., která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy, obsažené v hlavě páté Listiny. Ústavní soud nezjistil, že by stěžovateli bylo nějakým způsobem bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů.
Ústavní soud tedy neshledal v napadeném rozhodnutí namítané ani jiné porušení ústavních práv. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 1. července 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu