ECLI:CZ:US:2004:4.US.544.03
sp. zn. IV. ÚS 544/03
Usnesení
IV. ÚS 544/03
Ústavní soud rozhodl dne 21. května 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti P. S., zastoupeného JUDr. J. R., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2003, čj. 8 To 61/2003-306, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 10. 2002, čj. 6 T 95/2001-221, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá shora označené rozsudky obecných soudů, kterými byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle ustanovení §248 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu tří let a k náhradě škody poškozenému ing. O. D. Stěžovatel vytýká obecným soudům neexistenci exaktních důkazů prokazujících jeho vinu, oponuje hodnocení provedených důkazů a má za to, že řízení bylo provedeno povrchně a chybně, neboť v jeho průběhu byl změněn celý senát, který se s nalézacím řízením seznámil pouze čtením listin ze spisu, stěžovatel je přesvědčen, že i když soud při rozhodování nevyužil zásadu in dubio pro reo, provedené důkazy svědčí plně v jeho prospěch. Stěžovatel dále poukazuje na to, že Městský soud v Praze popsal vlastní konstrukci skutku způsobem, který neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu, nezabýval se tvrzeními a důkazy obhajoby a nesprávně posoudil nárok poškozeného na náhradu škody, resp. její výši. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí nesplňují požadavky kladené na odůvodnění podle ustanovení §125 trestního řádu a závěry z nich vyplývající jsou natolik rozporné s provedenými důkazy, že se postupem obecných soudů cítí být dotčen ve svých základních právech zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 30. 3. 2004, podepsaném předsedou senátu 8 To, uvedl, že trvá na důvodech svého rozhodnutí, nemá, čím by je doplnil, a má za to, že se v napadeném rozhodnutí dostatečně zabýval i námitkami stěžovatele vznesenými v odvolání.
Obvodní soud pro Prahu 1 se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Ve vyžádaném soudním spisu sp. zn. 6 T 95/2001 Ústavní soud nalezl nepodepsané vyjádření předsedkyně senátu 8 T ze dne 26. 11. 2003, ve kterém tato uvádí, že předmětná věc napadla dne 30. 5. 2001 a byla přidělena senátu 6 T JUDr. Š. Dne 4. 9. 2001 a dne 22. 11. 2001 se konala hlavní líčení, další hlavní líčení nařízené na den 12. 3. 2003 se nekonalo z důvodu dlouhodobé nemoci předsedkyně senátu, následně byla věc přidělena senátu 8 T. Hlavní líčení bylo nařízeno na den 27. 6. 2002, z důvodu prodloužené pracovní neschopnosti předsedkyně senátu 8 T a čerpání dovolené bylo hlavní líčení nařízené na den 10. 9. 2002 odročeno na 17. 10. 2002, kdy bylo rozhodnuto rozsudkem. K věci samé předsedkyně senátu 8 T ve svém nepodepsaném vyjádření uvedla, že v odůvodnění napadeného rozsudku je jednoznačně uvedeno, kterým ze svědků soud uvěřil, stručně citovala z odůvodnění rozsudku a uvedla, že při řešení hlavní otázky, tj. zda peníze na účet vložil obžalovaný nebo poškozený, soud vyšel z obsahu svědeckých výpovědí Š., K., C. a M. Městský soud v Praze po doplnění dokazování výpovědí svědka K. skutková zjištění soudu prvního stupně nikterak nezvrátil. V závěru vyjádření předsedkyně senátu 8 T reagovala na námitku stěžovatele týkající se čtení svědeckých výpovědí, když uvedla, že důkazy byly čteny za souhlasu obou stran, a pokud by stěžovatel tento souhlas nedal, byli by svědci opětovně předvoláni osobně, ačkoliv již u soudu, i když před jiným senátem, vypovídali.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 6 T 95/2001, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl shora citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 uznán vinným trestným činem zpronevěry podle ustanovení §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona, kterého se měl dopustit tím, že dne 12. 3. 1998 kolem 12.00 hod. uzavřel jako věřitel smlouvu o ručení s ručitelem ing. O. D. za dlužníka - společnost L., a.s., zastoupenou G. M., na částku 700 000,- Kč, která byla složena na termínovaný účet u České spořitelny na jméno obžalovaného na dobu 6 měsíců s tím, že po skončení účinnosti smlouvy měla být hotovost, včetně příslušenství, vrácena ručiteli, což do současné doby obžalovaný neučinil, částku převedl na svůj běžný účet a termínovaný účet zrušil, čímž způsobil ing. D. škodu ve výši 700 tisíc Kč. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let, a k povinnosti uhradit poškozenému škodu ve výši 700 000,- Kč. Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze zamítl, k odvolání poškozeného zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody a znovu rozhodl tak, že stěžovatel je povinen uhradit poškozenému částku 737 134,- Kč s 23 % úrokem od 13. 9. 1998 do zaplacení.
Z odůvodněním rozsudku Městského soudu v Praze vyplynulo, že odvolací soud potvrdil správnost postupu orgánů činných v přípravném řízení i v řízení před soudem prvního stupně, jakož i správnost skutkových zjištění a právních závěrů z nich vyplývajících. Konstatoval, že byli vyslechnuti všichni potřební svědci, že provedené důkazy byly hodnoceny jednotlivě i v jejich souhrnu, a vyjádřil, stejně jako soud prvního stupně, svůj názor na věrohodnost výpovědí stěžovatele, poškozeného, jakož i některých dalších svědků svědčících ve prospěch i v neprospěch stěžovatele. Městský soud v Praze odůvodnil i změnu rozhodnutí v části týkající se povinnosti stěžovatele uhradit poškozenému škodu, včetně výnosu z této částky a úroků z prodlení.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje v projednávané věci za nezbytné připomenout, že mu jako orgánu ochrany ústavnosti v zásadě nepřísluší přezkoumávat legalitu rozhodnutí obecných soudů, neboť podle čl. 90 Ústavy ČR otázky viny a trestu jsou záležitostí obecných soudů, které hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu, jakož i ustanovením §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, jak se vypořádal s obhajobou a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení "hodnotit", a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. III.ÚS 23/93, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, nález č. 5). Zásada, že Ústavní soud nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy, je však prolomena tehdy, jestliže jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Takové rozhodnutí je pak nutno považovat za ocitající se v rozporu s ústavně chráněnou zásadou řádného a spravedlivého procesu (srov. III.ÚS 84/94, publ. in ÚS, sv. 3, nález č. 34). K takové situaci však v projednávané věci dle názoru Ústavního soudu nedošlo.
Ústavní soud zjistil, že obecné soudy vyšly při svém rozhodování z výpovědí stěžovatele, poškozeného, svědků a listinných důkazů, a nedá se tedy říct, že šlo o klasickou situaci "tvrzení proti tvrzení", jak stěžovatel uvádí ve své ústavní stížnosti. Jádro dokazování spočívalo ve zjištění, čí peníze stěžovatel vložil na termínovaný účet, tedy zda oněch 700 tisíc Kč patřilo stěžovateli (který za ně mohl od poškozeného očekával ekvivalent v USD), nebo to byly peníze, které do pobočky spořitelny přinesl poškozený. Kromě výpovědí stěžovatele a poškozeného soudy hodnotily i výpovědi svědků K. a H. a měly za to, že tyto výpovědi stěžovatele usvědčují, když tento názor výpovědi ostatních svědků (M., Š., C., K.) nevyvrátily. Z odůvodnění napadených rozsudků lze vysledovat i myšlenkové úvahy soudů obou stupňů, týkající se chování stěžovatele a poškozeného v období před a po složení peněz na termínovaný účet, které vyústily v přesvědčení o nevěrohodnosti stěžovatelovy výpovědi. Ústavní soud se zabýval i tím, zda jistá stručnost Městského soudu v Praze při odůvodnění jeho rozsudku v reakci na podrobné odvolání stěžovatele, či nepřesná reprodukce tvrzení stěžovatele (str. 4, poslední věta) nejsou skutečnostmi, které signalizují rysy libovůle v rozhodování, což je v rozporu se zásadami spravedlivého procesu plynoucími z čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 Listiny. Nahlížeje na věc v jejím celku, tj. ve spojení s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, Ústavní soud pochybení Městského soudu v Praze v takové intenzitě, která by založila důvodnost vydání kasačního nálezu, neshledává a v konečném hodnocení uzavírá, že rozhodnutí obecných soudů odpovídají požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku. Tento závěr se týká i té části rozsudku, ve které Městský soud v Praze zrušil výrok soudu prvního stupně o náhradě škody a o její výši a rozsahu znovu rozhodl sám.
K námitce stěžovatele související se změnou senátu, Ústavní soud ověřil, že postup soudu při hlavním líčení dne 17. 10. 2002, kdy věc převzal jiný senát, odpovídal intencím ustanovení §219 odst. 3 trestního řádu; skutečnost, že státní zástupce ve svém závěrečném vystoupení ponechal vyhodnocení důkazů zcela na úvaze soudu, dle názoru Ústavního soudu o závažných pochybnostech obžaloby o vině stěžovatele nesvědčí, neboť jde o vyjádření zcela neutrální, přičemž závěrečná řeč navíc neslouží jako důkaz. Co se týče stěžovatelova odkazu na nález sp. zn. III.ÚS 464/99 (publ. in ÚS, sv. 19, nález č. 109), Ústavní soud konstatuje, že pochybení, jakých se dopustil obecný soud ve věci pojednané v citovaném nálezu, v projednávané věci neshledal.
Ze všech výše uvedených důvodů má Ústavní soud za to, že podstata ústavní stížnosti tkví ve stěžovatelově nesouhlasu s hodnocením důkazů v jejich jednotlivostech i v jejich celku, což je však oblast, která je sama o sobě a bez dalšího mimo rámec ústavního přezkumu. Prostý nesouhlas a odlišný právní názor stěžovatele nemůže sám o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti, a proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/19983 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, z důvodu zjevné neopodstatněnosti odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 21. května 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu