ECLI:CZ:US:2004:4.US.550.03
sp. zn. IV. ÚS 550/03
Usnesení
IV. ÚS 550/03
Ústavní soud ČR rozhodl dne 23. listopadu 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudkyň JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti M. F., zastoupené JUDr. K. R., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2003, čj. 44 Co 122/2002-67, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 22. 10. 2003 se M. F. (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2003, čj. 44 Co 122/2002-67. Současně navrhla odložit jeho vykonatelnost.
Stěžovatelka se domáhala rozsudku, kterým by byl žalovaný otec V. F. zavázán platit jí na výživném (na zletilé dítě) částku 4.000,- Kč měsíčně počínaje dnem 12. 6. 2000. Okresní soud návrh podle §96 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, zamítl rozsudkem ze dne 18. 12. 2001 s odůvodněním, že přiznání výživného by bylo v rozporu s dobrými mravy. Okresní soud přihlédl ke skutečnostem vyplývajícím z jeho spisu 1 T 68/2001, tedy že stěžovatelka byla trestně stíhána pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru, spočívající v tom, že otci bránila v užívání domu. Usnesením Okresního soudu v Blansku ze dne 21. 6. 2001, čj. 1 T 68/2001-83, bylo podle §307 odst. 1 tr.ř. trestní stíhání stěžovatelky podmíněně zastaveno.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovatelce nahradit otci na nákladech odvolacího řízení částku 35.250,- Kč.
Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu zakotvené v čl. 26 Listiny a právo na vzdělání zakotvené v čl. 33 Listiny. Argumentovala, že napadený rozsudek ji zavazuje k náhradě nákladů řízení v částce, která je zcela mimo její možnosti, neboť studuje. Poukázala na čl. 41 Listiny, z něhož dovodila, že právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu a právo na vzdělání, nelze, byť nepřímo, omezovat rozsudkem soudu. Soudu prvního stupně vytkla procesní pochybení v tom, že vybočil z mezí daných návrhem, a dále namítla zcela vadné hodnocení důkazů a právní posouzení věci. Z důkazů provedených před soudem prvního stupně byla dle jejího přesvědčení vyvozena nesprávná skutková zjištění. Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku pak odůvodnila tvrzením, že jeho výkonem by jí vznikla daleko větší újma, než otci a že odklad nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Stěžovatelka je dále přesvědčena, že k jejímu návrhu na zvýšení výživného nebylo možné vyživovací povinnost zcela zrušit. Soud mohl pouze její návrh na zvýšení výživného zamítnout.
Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho názoru k namítanému porušení základních práv stěžovatelky nedošlo. Pokud stěžovatelka argumentovala právem na vzdělání, volbu povolání a přípravu na něj, toto právo je garantováno nejen právem dítěte na výživné vůči rodiči, případně jiným osobám povinným dle zákona. Ve vztahu k těmto osobám lze toto výživné odepřít ze zákonem stanovených podmínek, přičemž odvolací soud dovodil, že tyto podmínky nastaly. Soud rozhodoval v rámci podaného návrhu, vycházel z formulace návrhu stěžovatelky a současně přihlédl k obraně protistrany. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl a vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Blansku, sp. zn. 5 C 537/2000, (který mu byl po několika žádostech doručen až dne 15. 11. 2004) a poté, co se seznámil s jeho obsahem, obsahem dalších shromážděných podkladů pro rozhodnutí a vzal v úvahu výše uvedená tvrzení a vyjádření účastníků, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je především tvrzení, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, jež nelze označit za spravedlivý proces. Nespravedlivost procesu pak stěžovatelka spatřuje v nesprávných skutkových zjištěních, vadném hodnocení důkazů a zcela vadném právním posouzení věci. Stěžovatelka je dále přesvědčena, že k jejímu návrhu na zvýšení výživného nebylo možné vyživovací povinnost zcela zrušit. Soud mohl pouze její návrh na zvýšení výživného zamítnout.
K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud uvádí, že podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv princip rovnosti zbraní, dle něhož je soud povinen dbát na rovné postavení účastníků a který znamená, že soud je povinen zajistit jim rovnocenné možnosti k uplatnění svých práv. Z vyžádaného spisu je zřejmé, že oběma stranám byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva, a z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. Naplněním tohoto principu zcela samozřejmě není (jak se stěžovatelka mylně domnívá), že by obecné soudy byly povinny přisvědčit právě jejímu mínění, hodnotit důkazy tak, jak si ona představuje, a dospět k právním závěrům, které má ona za správné. To, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, nelze označit za postup, jež by byl s právem na spravedlivý soudní proces v rozporu. Ústavní soud považuje dále za zjevně neopodstatněnou i námitku týkající se petitu žalobního návrhu stěžovatelky ve vztahu ke konečnému rozhodnutí a v tomto směru sdílí výše uvedený názor odvolacího soudu, dle něhož obecné soudy rozhodovaly v rámci podaného návrhu, vycházely z formulace návrhu stěžovatelky a současně přihlédly k obraně protistrany.
V ústavní stížnosti tak stěžovatelka v podstatě opakuje argumenty, které již uplatnila v řízení před soudy první a druhé instance, a staví tak Ústavní soud do role dalšího stupně soudní soustavy. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatelky však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Věc byla posouzena v řádném dvojinstančním procesu a v právních závěrech obecných soudů neshledává Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah, když, jak dal opakovaně najevo, není těmto soudům nadřízen, není ani vrcholem jejich soustavy a zejména "nepřehodnocuje" hodnocení důkazů uskutečněné obecnými soudy. Skutečnost, že stěžovatelka nesdílí názor obecných soudů vyjádřený v jejich rozhodnutí, sama o sobě nezakládá porušení práva na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatelky o porušení práva na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu zakotveného v čl. 26 Listiny a práva na vzdělání zakotveného v čl. 33 Listiny. V tomto směru ústavní stížnost neobsahuje jakoukoliv ústavněprávní argumentaci. Uvedených práv se navíc lze domáhat pouze v mezích zákonů, které ustanovení těchto článků provádí (čl. 41 odst. 1 Listiny). Jak ovšem plyne z vyžádaného spisu okresního soudu, stěžovatelka dále studuje a ve volbě povolání jí nic a nikdo nebránil.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu