ECLI:CZ:US:2004:4.US.551.03
sp. zn. IV. ÚS 551/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele L.B., zastoupeného Mgr. K. N., advokátem, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. srpna 2003, č. j. 3 To 265/2003-80, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. května 2003, č. j. 12 T 206/2002-60, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. srpna 2003, č. j. 3 To 265/2003-80, bylo zamítnuto odvolání obviněného (stěžovatele) proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. května 2003, č. j. 12 T 206/2002-60, jímž byl uznán vinným ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle ustanovení §250b odst. 1 trestního zákona (dále jen "tr. zák.") a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Soud prvního stupně při dokazování vycházel především z výpovědí obviněného a svědka J. F. z přípravného řízení, kdy se obviněný ke spáchání trestného činu doznal a výpověď J. F. spáchání trestného činu potvrzovala. Výpověď, kterou oba změnili při hlavním líčení, a na základě které se obviněný neměl dopustit žádného trestného činu, považoval soud prvního stupně za účelovou a neuvěřil jí vzhledem k rozporům, které existovaly ve výpovědích obviněného i v té době již odsouzeného J. F., který vystupoval v tomto řízení jako svědek.
Odvolání obžalovaného bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. srpna 2003, č. j. 3 To 265/2003-80, zamítnuto. Odvolací soud dospěl k závěru, že postup soudu prvního stupně byl v souladu s ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu (dále jen "tr. ř."). Jestliže soud prvního stupně nepominul žádnou podstatnou okolnost a logicky uvedl, z jakých skutečností vycházel, pak jde jen o otázku hodnocení věrohodnosti výpovědí obžalovaného a slyšených svědků. Návrh na provedení dalších důkazů (např. výslech osoby, která měla mít v předmětné restauraci sebou razítko a toto razítko poskytnout J. F.) považoval odvolací soud za zcela účelový, a proto mu nevyhověl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení ústavně zaručených lidských práv zakotvených zejména v čl. 95 odst. 1 (soud se neřídil zákonem) a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR (porušení rovnosti práv účastníků v řízení před soudem), čl. 36 (porušení práva na spravedlivý proces), čl. 37 odst. 3 (rovnost účastníků řízení) a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv (porušení zásady spravedlivého procesu a principu rovnosti stran v trestním řízení). Stěžovatel uvedl, že soudem prvního stupně mu nikdy nebylo prokázáno, že se dopustil skutečností, které mu byly kladeny za vinu, zejména, že nebylo prokázáno, že došlo k sepisu úkonu, na základě něhož měl být nebo byl poskytnut úvěr. Soud prvního stupně vycházel pouze ze spekulativních závěrů, k nimž neměl podklad ve výsledcích provedených důkazů. Soudy obou stupňů vzaly za základ pro odsouzení stěžovatele důkazy (zejména výpovědi stěžovatele a spoluobviněného J. F.), které byly učiněny v přípravném řízení, ale neuvěřily důkazům provedeným při hlavním líčení. Soud prvního stupně přitom neuvěřil především výpovědi svědka F., který při hlavní líčení vypovídal po poučení o následcích křivé výpovědi. Protože nebylo jednoznačně prokázáno, že by se stěžovatel dopustil jednání, které mu bylo soudem kladeno za vinu, měl soud uplatnit zásadu - "in dubio pro reo". Tím, že tuto zásadu nerespektoval, porušil soud právo na spravedlivý proces. V otázce viny postupovaly soudy obou stupňů chybně jak při zjišťování skutkového stavu, tak i při hodnocení provedených důkazů a dostaly se tak do rozporu s ustanovením §2 odst. 5 a 6 tr. ř.
Krajský soud v Brně jako účastník řízení odkázal na odůvodnění svého usnesení, v němž vyjádřil svůj názor na řešení otázky viny i trestu a uvedl důvody, které jej vedly k závěru, že odvolání stěžovatele bylo zamítnuto jako nedůvodné.
Městský soud v Brně jako účastník řízení ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel byl řádně vyslechnut a měl možnost uplatnit své námitky v rámci obhajoby u hlavního líčení. Rovněž výpověď svědka F. byla zhodnocena v kontextu s výpovědí stěžovatele i ostatními provedenými důkazy.
Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině stěžovatele a ani v tomto směru doplňovat důkazní řetězec, ze kterého obecné soudy svůj závěr o jeho vině vyvodily, či přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy.
Jak již konstatoval Ústavní soud dříve, a nejen v souvislosti s trestním řízením, obecný soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (např. sp. zn. I. ÚS 549/2000, Sb.n.u. ÚS, sv. 22, str. 65).
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení práva na spravedlivý proces, kterého se obecné soudy měly dopustit tím, že stěžovateli jednoznačně neprokázaly spáchání trestného činu.
Ze spisu, který si Ústavní soud vyžádal od soudu prvního stupně a který přezkoumal z hlediska stěžovatelem tvrzeného porušení ústavně zaručených práv se podává, že v daném případě si orgány činné v trestním řízení v přípravném řízení, které proběhlo v souladu s procesními předpisy, učinily jasný obrázek o skutkovém stavu.
V přípravném řízení se výpovědi stěžovatele i svědka F. (tehdy spoluobviněného) o průběhu skutkového stavu v podstatě shodovaly. I když posléze u hlavního líčení obviněný svoji výpověď učiněnou v přípravném řízení změnil v tom smyslu, že nespáchal trestný čin, který mu byl kladen za vinu, a toto jeho tvrzení podepřel svou výpovědí i svědek F., jenž vzal celou vinu na sebe, soud v hlavním líčení takto změněným výpovědím neuvěřil a za základ pro své rozhodnutí vzal důkazy a výpovědi provedené v přípravném řízení. Soud prvního stupně řádně odůvodnil, proč změněným výpovědím neuvěřil. Ve vzájemných výpovědích byly tak zřejmé vnitřní a vnější rozpory, že je soud prvního stupně považoval za účelově změněné a použil výpovědí, které učinili oba shodně v přípravném řízení. Výpověď obviněného, resp. svědka, se skládá z řetězce tvrzení, jež mohou obsáhnout skutkový děj od přípravy přes provedení a dokonání trestného činu až po okolnosti následující po jeho spáchání. Součástí induktivní metody postupu orgánů činných v trestním řízení a tedy i soudu je ověřením věrohodnosti a nezaujatosti vypovídající osoby a ověřením té části tvrzení, které lze testovat dalším dokazováním, myšlenkově dospět k důvodnosti přesvědčení i o pravdivosti zbývajících částí, resp. celé výpovědi.
V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že k hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), dle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však není projevem libovůle, resp. svévole orgánů činných v trestním řízení. Jedním z klíčových hledisek ovlivňujících tuto zásadu, je transparentnost rozhodování, čili nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku, resp. usnesení (§125 a §134 odst. 2 tr. ř.). Uvedená ustanovení §125 a §134 odst. 2 tr. ř. nároky na odůvodnění zvýrazňují zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují. V situaci "tvrzení proti tvrzení" je potřebné klást na soud zvýšené požadavky, a to jak z pohledu jednoduchého práva, tak i práva ústavního (čl. 36 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy), a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. V daném případě byly všechny výše uvedené podmínky splněny. Soudy obou stupňů ve světle předchozích úvah naprosto jasně a srozumitelně provedené důkazy vyhodnotily, a zdůvodnily které z provedených důkazů považovaly za věrohodné a kterým neuvěřily. Pokud si soud učinil jasný obrázek o skutkovém stavu z důkazů učiněných již v přípravném řízení, nelze mu s ohledem na výše popsanou zásadu volného hodnocení důkazů vytýkat pochybení uváděné stěžovatelem.
Závěrem Ústavní soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. orgánům činným v trestním řízení mj. ukládá, aby zjišťovaly skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Z toho vyplývá, že se orgány činné v trestním řízení mohou zaměřovat pouze na otázky, které jsou pro rozhodnutí podstatné a zásadní. Jestliže tedy soudy považovaly provedení dalších důkazů navrhovaných stěžovatelem za účelové resp. nadbytečné, protože skutkový stav věci byl již dostatečně zjištěn, nelze tento postup považovat za porušení práva na spravedlivý proces.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 5. října 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu