ECLI:CZ:US:2004:4.US.566.03
sp. zn. IV. ÚS 566/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., právně zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2003 sp. zn. 25 Cdo 789/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2003 sp. zn. 25 Cdo 789/2003 (omylem označeného jako rozsudek), rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2003 sp. zn. 58 Co 378/2002, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. června 2002 sp. zn. 6 C 10/2002, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 odst. 1 a čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 18. května 1983 sp. zn. 4 T 129/83 odsouzen pro trestný či nenastoupení vojenské služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, který vykonal v celém rozsahu (stěžovatel odepřel vykonávat vojenskou službu z důvodu svého svědomí a náboženského vyznání). Usnesením Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 12. září 1991 sp. zn. 2 Rtv 32/91 byl rozsudek ze dne 18. května 1983 zrušen ve výroku o trestu a rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 14. listopadu 1991 sp. zn. 2 Rtv 32/91 bylo podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zák. od potrestání stěžovatele upuštěno. Usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 28. května 2001 sp. zn. Ntr 3/99 byl rozsudek ze dne 18. května 1983 zrušen v celém rozsahu a rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 28. května 2001 sp. zn. 4 T 129/83 byl stěžovatel podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby.
Stěžovatel byl podle §23 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudní rehabilitaci") Ministerstvem obrany ČR odškodněn za vykonaný trest v roce 1993 částkou 64.095,- Kč, sestávající se z odškodnění za ztrátu na výdělku, nákladů vazby a výkonu trestu, v roce 2001 mu bylo přiznáno dodatečné odškodnění ve výši 1.340,- Kč jako náhrada za náklady trestního řízení a obhajoby. Jelikož jeho další požadavky, zejména odškodnění za morální a citovou újmu ve výši 900.000,- Kč byly označeným orgánem odmítnuty, obrátil se žalobou na soud, ve které požadoval náhradu nemateriální újmy v téže výši. Tato žaloba byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. června 2002 sp. zn. 6 C 10/2002 zamítnuta. K odvolání stěžovatele byl tento rozsudek potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2003 sp. zn. 58 Co 378/2002. Dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2003 sp. zn. 25 Cdo 789/2003.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že pokud mu byla přiznána pouze náhrada ušlého výdělku a náklady vazby, trestního řízení, obhajoby a výkonu trestu, nedošlo tím k odškodnění za způsobené utrpení, ale jednalo se pouze o vrácení částek, jemu neoprávněně odňatých. Poukazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") ve věci Pincová a Pinc proti České republice ze dne 5. listopadu 2002, ve kterém jde sice o jiný typ nároku, neboť Pincovi nebyli vězněni, ale utrpěli majetkovou újmu, nicméně problematika nemateriální újmy je stejná - Česká republika vyplatila odškodnění podle platných předpisů, ale jeho výše byla nepřiměřeně nízká. Stěžovatel dále odkazuje na rozsudek Evropského soudu ve věci Tsirlis a Kouloumpas (pozn. Ústavního soudu - ve stížnosti nesprávně uvedeno Koulumpas) proti Řecku ze dne 29. května 1997, neboť se dle jeho názoru jedná o srovnatelný případ; Tsirlis a Kouloumpas totiž odepřeli z náboženských důvodů vykonávat vojenskou službu, za což byli uvězněni a v pozdějším řízení prokázali, že řízení bylo nezákonné. Ačkoliv stěžovatel byl ve vězení delší dobu než tito stěžovatelé, žádá menší částku, než která jim byla Evropským soudem přiznána. Stěžovatel v této souvislosti polemizuje s názorem Nejvyššího soudu, který konstatoval, že Tsirlisovi a Kouloumpasovi bylo přiznáno spravedlivé zadostiučinění podle čl. 41 Úmluvy, tedy nikoliv podle českého právního řádu, a to za situace, kdy Tsirlisovi a Kouloumpasovi nebylo přiznáno žádné odškodnění; stěžovatel namítá, že čl. 41 Úmluvy je součástí českého právního řádu a jako část mezinárodní úmluvy, jíž je Česká republika vázána, má přednost před zákonem. Toto ustanovení dopadá na stěžovatelův případ, neboť mu byly přiznány některé drobné položky, ovšem nikoliv jeho nejvýznamnější část - náhrada za morální a citovou újmu. Stěžovatel dále namítá, že v dané věci nelze při posuzování jím uplatněného nároku vycházet pouze ze vztahu lex specialis a lex generalis, neboť žádný zvláštní právní předpis nemůže oprávněně vytvořit takové právní prostředí, které by popíralo to, co je přiměřené a spravedlivé, přičemž takovým popřením je odnětí jakéhokoliv odškodnění za nemateriální újmu. Ustanovení §23 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci má přitom jen demonstrativní povahu, přičemž Nejvyšší soud mu nesprávně přikládá taxativní význam, pokud dovozuje, že náhrada za nemateriální újmu není podle tohoto zákona možná.
Pro posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 10/2002, jakož i vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 6, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu.
Předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 6 odkázala na obsah napadených rozhodnutí, předsedkyně senátu Městského soudu v Praze odkázala na své vyjádření k ústavní stížnosti téhož stěžovatele vedené pod sp. zn. I. ÚS 122/03. Předsedkyně senátu Nejvyššího soudu konstatovala, že stěžovatel uplatňuje v ústavní stížnosti stejné námitky jako v dovolání, se kterými se dovolací soud již vypořádal. Otázka, zda rehabilitovaná osoba má nárok na odškodnění nemateriální újmy, byla nalézacím i odvolacím soudem správně zodpovězena a Nejvyšší soud ji opakovaně řešil ve svých dalších rozhodnutích (např. v rozsudku ze dne 27. srpna 2003 sp. zn. 25 Cdo 14/2003). Pokud by stěžovateli bylo přiznáno požadované plnění, byl by tím ve srovnání s odškodněním jiných rehabilitovaných osob neoprávněně zvýhodněn. Z těchto důvodů předsedkyně senátu navrhla, aby Ústavní soud podanou stížnost odmítnul.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Obecné soudy se ve svých rozhodnutích s námitkami stěžovatele řádně, zákonem odpovídajícím způsobem vypořádaly (§157 odst. 2 o. s. ř.). Nalézací soud konstatoval, že stěžovatel byl odškodněn v souladu s ustanovením §23 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci a další nároky na odškodnění materiální újmy mu nenáleží, požadavek na odškodnění nemateriální újmy v posuzovaném případě nemá oporu v právním řádu České republiky, aplikace občanského zákoníku resp. zákona č. 58/1969 Sb. není možná, neboť zákon o soudní rehabilitaci má k těmto předpisům vztah normy zvláštní k normě obecné. Zdůraznil, že pokud na předmětnou věc dopadá zákon o soudní rehabilitaci, nelze se po státu domáhat uspokojení jiných nároků než těch, které tento zákon upravuje. Odvolací soud uvedl, že zákon o soudní rehabilitaci je právním předpisem, na nějž odkazuje čl. 3 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud pak konstatoval, že ačkoliv je §23 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci ustanovením s výčtem demonstrativním, nelze z něj dovodit, že by soud, kromě nároků v tomto zákoně uvedených, mohl svým rozhodnutím konstruovat nějaké nároky další, přičemž nárok na odškodnění imateriální újmy nezakládá ani zákon č. 58/1969 Sb. K rozsudkům Evropského soudu ve věci Tsirlis a Kouloumpas proti Řecku a Pinc a Pincová proti České republice uvedl, že v prvním případě bylo stěžovatelům přiznáno spravedlivé zadostiučinění podle čl. 41 Úmluvy, tedy nikoliv podle českého právního řádu, a to za situace, kdy jim v jejich zemi nebylo poskytnuto žádné odškodnění, ačkoliv řecké právo upravuje i náhradu nemajetkové újmy, druhý případ se pak týká ochrany majetku, nikoli nároků na odškodnění za vazbu a trest.
Ústavní soud na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů odkazuje a dále uvádí následující:
Poukaz stěžovatele na čl. 41 Úmluvy není správný, neboť toto ustanovení upravuje výlučně postup Evropského soudu, a proto podle něj obecné soudy České republiky (a ani Ústavní soud) nemohou postupovat. Čl. 36 odst. 3 Listiny, jehož porušení je rovněž namítáno, se vztahuje na škodu jakožto majetkovou újmu, kterou lze objektivně vyjádřit obecným ekvivalentem, tj. penězi a na posuzovaný případ se tedy nevztahuje.
Otázku obecného a zvláštního předpisu s ohledem na vztah občanského zákoníku a zákona č. 58/1969 Sb. (resp. zákona č. 82/1998 Sb.) na straně jedné a zákona o soudních rehabilitacích na straně druhé řešil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 27. srpna 2003 sp. zn. 25 Cdo 14/2003, v němž mj. konstatoval: "Vzhledem k tomu, že zákon o soudní rehabilitaci má ve vztahu k občanskému zákoníku i k zákonu č. 58/1969 Sb. povahu normy speciální k normě obecné, má tento zákon - pokud jde o vztahy jím upravené - přednost před obecnými normami. Znamená to, že pro osoby, které podle uvedených zákonů jsou osobami oprávněnými žádat odškodnění, platí pro uplatňování a uspokojování nároků ve vztahu mezi nimi a státem zvláštní právní úprava, a to bez ohledu na to, který předpis je pro ně příznivější. V případech, na které dopadá restituční zákon, se tedy nelze proti státu domáhat uspokojení jiných či dalších nároků, než těch, které tyto speciální zákony upravují, a to za podmínek a způsoby stanovenými těmito zvláštními předpisy." Ústavní soud se s tímto závěrem Nejvyššího soudu plně ztotožňuje.
Odkaz stěžovatele na rozsudky Evropského soudu ve věci Pincová a Pinc proti České republice a Tsirlis a Kouloumpas proti Řecku není podle názoru Ústavního soudu přiléhavý. Prvně citovaný rozsudek se týká posouzení majetkové újmy, což je zásadní rozdíl od případu stěžovatele, který se domáhá náhrady nemajetkové újmy v penězích (materiální satisfakce). Stěžovatelé Tsirlis a Kouloumpas byli řeckým vojenským soudem odsouzeni pro trestný čin neuposlechnutí rozkazu, neboť z důvodu svého náboženského přesvědčení odmítli nosit uniformu a byli uvězněni po dobu dvanácti, resp. třinácti měsíců. Evropský soud dospěl k závěru, že jejich uvěznění nebylo v souladu s Úmluvu, ani s tuzemským řeckým právem, a proto jim přiznal spravedlivé zadostiučinění, přičemž tuzemskými orgány nebyli vůbec odškodněni. Stěžovatel naopak byl za své protizákonné uvěznění odškodněn, ovšem podle jeho názoru v nedostatečné výši.
Závěrem Ústavní soud uvádí, že snaha státu rehabilitovat zákonem o soudní rehabilitaci vyjmenované osoby a tyto přiměřeně odškodnit je primárním účelem tohoto zákona. Nelze ovšem přehlédnout, že přiměřené hmotné odškodnění je aktem, byť majícím svou nezanedbatelnou materiální stránku, spíše symbolickým, který navazuje na základní zadostiučinění morální, přičemž tímto odškodněním není možno následky jednání minulého režimu v plném rozsahu jakkoliv odčinit, výše odškodnění přitom rovněž závisí na ekonomické situaci státu. Stěžovatelem uplatňované odškodnění nemateriální újmy zákon o soudní rehabilitaci nijak nezohledňuje. Jelikož se jedná o lex specialis, je nutno předpokládat, že pokud by zákonodárce měl v úmyslu odškodnit rehabilitované osoby i za utrpěnou nemateriální újmu, bylo by na možnost použití obecné úpravy v tomto zvláštním zákoně výslovným odkazem pamatováno. Ústavní soud přisvědčuje stěžovateli, že v důsledku svého protiprávního uvěznění utrpěl jím tvrzenou citovou a morální újmu, jíž může zcela právem pociťovat jako neoprávněný zásah do práva na ochranu své osobnosti, pokud však zákonodárce při stanovení obsahu odškodnění ve vztahu k soudním rehabilitacím na tuto nemateriální újmu nepamatoval, není tato skutečnost v rozporu s jeho ústavně zaručenými právy.
Jelikož Ústavní soud, z důvodů shora uvedených, neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu