ECLI:CZ:US:2004:4.US.574.03
sp. zn. IV. ÚS 574/03
Usnesení
IV. ÚS 574/03
Ústavní soud ČR rozhodl dne 10. března 2004 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti obce V., zastoupené JUDr. F. V., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 7. 2003, čj. 28 Cdo 2134/2002-110, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 7. 2002, čj. 6 Co 704/2002-93, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 1. 2002, čj. 7 C 129/2001-77, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 5. 11. 2003 se obec V. (dále jen "stěžovatelka"), domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 7. 2003, čj. 28 Cdo 2134/2002-110, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 7. 2002, čj. 6 Co 704/2002-93, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 1. 2002, čj. 7 C 129/2001-77.
Ze shromážděných podkladů, zejména spisů Okresního soudu v Českých Budějovicích 15 C 224/94 a 7 C 129/2001, Ústavní soud zjistil, že v řízení před Okresním soudem v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 15 C 224/94 se město České Budějovice domáhalo určení, že je vlastníkem specifikovaných nemovitostí v k. ú. V.. Soud prvního stupně návrhu vyhověl s odůvodněním, že právním nástupcem zaniklé obce Rožnov je město České Budějovice, nikoliv obec V. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6. 2. 1996, čj. 6 Co 11/96-51, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a připustil dovolání. Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 27. 7. 1999, čj. 2 Cdon 1485/97-85, dovolání zamítl s odůvodněním, že právní názor odvolacího soudu byl správný.
V dalším řízení před Okresním soudem v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 7 C 129/2001 se stěžovatelka domáhala vyklizení stejných nemovitostí, jež byly předmětem výše uvedeného řízení. Okresní soud v Českých Budějovicích ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 2. 1. 2002, čj. 7 C 129/2001-7, žalobu zamítl, když dospěl k týmž právním závěrům, jako v předcházejícím řízení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem ze dne 25. 7. 2002, čj. 6 Co 704/2002-93, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením ze dne 30. 7. 2003, čj. 28 Cdo 2134/2002-110, jako nepřípustné odmítl s odůvodněním, že ve věci se nejednalo o otázku po právní stránce zásadního významu.
Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti zrekapitulovala dosavadní průběh řízení ve věci a polemizovala s právními názory obecných soudů v napadených rozhodnutích obsaženými. Tvrdila, že obecné soudy porušily její ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že tomuto právu odepřely ochranu, a v důsledku toho nedostály své ústavní povinnosti plynoucí z čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatelka namítla i porušení čl. 36 odst. 1 Listiny obecnými soudy tím, že existenci překážky věci rozsouzené posoudily v rozporu se zákonem, což považuje za projev zřejmé libovůle v soudním rozhodování a vybočení z mezí ústavně stanoveného postupu. Dále tvrdila, že soudy nesprávně a nedostatečně odůvodnily svá rozhodnutí ohledně právního nástupnictví po zaniklé obci Rožnov a nijak se nevyrovnaly se zcela protikladným postupem ohledně nemovitostí náležejících do vlastnictví zaniklé Obce Rožnov k 31. 12. 1949, jež se ke dni účinnosti cit. zákona nacházely na jejím území.
Okresní soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že k namítanému porušení ústavních práv stěžovatelky nedošlo. Ve věci byl úplně zjištěn skutkový stav a následně provedeno právní hodnocení, na základě kterého byl návrh žalobce zamítnut a rozhodnutí bylo řádně zdůvodněno. S jiným hodnocením pak odvolací soud rozhodnutí potvrdil, když věc posoudil jako pravomocně rozsouzenou.
Ústavní soud si vyžádal spisy Okresního soudu České Budějovice, sp. zn. 7 C 129/2001 a sp. zn. 15 C 224/94, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením věci obecnými soudy a tvrzení, že tímto pro stěžovatelku nepříznivým posouzením bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na ochranu vlastnictví zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, a to vše za situace, kdy věc byla posouzena obecnými soudy vícekrát a spornou právní otázkou se zabýval i Nejvyšší soud, jehož úkolem je sjednocování judikatury obecných soudů.
S tvrzeními stěžovatelky se Ústavní soud nemohl ztotožnit. Ze samotné skutečnosti, že civilní spor byl rozhodnout v neprospěch jedné ze stran a v rozporu s jejím právním názorem, nelze bez dalšího dovodit, že řízení bylo nespravedlivé ve smyslu čl. 36 Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka však v odůvodnění své stížnosti jiná relevantní tvrzení neuvedla a ani z obsahu vyžádaných spisů není patrno, že by v řízení před obecnými soudy jakkoliv byly porušeny principy ústavně souladného procesu. Stejně tak tvrzení stěžovatelky o porušení čl. 11 odst. 1 Listiny postrádá konkrétní ústavněprávní argumentaci, nehledě na to, že - jak vyplývá např. z nálezu uveřejněného pod č. 5 ve Svazku 1 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR - pokud je článkem 11 odst. 1 Listiny chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně.
Pouhá polemika stěžovatelky s výkladem práva, tak jak je zmíněn obecnými soudy nejen v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, ale i v řízení, jež předcházelo a jehož pravomocný výsledek (určení toho, že vlastníkem sporných nemovitostí je město České Budějovice a nikoliv stěžovatelka) předurčil i osud žaloby o vydání těchto nemovitostí, není způsobilá k založení důvodu pro zásah Ústavního soudu, jenž může přikročit ke kasaci rozhodnutí obecných soudů pouze tehdy, vykročily-li tyto soudy z mezí ústavnosti. K tomu však v dané věci nedošlo.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. března 2004
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu