ECLI:CZ:US:2004:4.US.58.04
sp. zn. IV. ÚS 58/04
Usnesení
IV.ÚS 58/04
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, o ústavní stížnosti M. H. zastoupeného JUDr. E. Ch. advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2003, čj. 56 Co 329/2002-315, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá shora označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1, čl. 4 a čl. 95 Ústavy ČR a čl. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel vytýká Krajskému soudu v Ostravě výklad ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích), podle kterého došlo nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 164/1994 Sb. pouze k rozšíření okruhu oprávněných osob, nikoli však okruhu osob povinných, jako výklad ústavně nekonformní. Stěžovatel se domnívá, že citovaný nález odstraňující diskriminaci restituentů z hlediska jejich trvalého pobytu, má být interpretován tak, že právní instituty oprávněných a povinných osob, případně jejich zákonem definovaná práva a povinnosti, by měly být chápány jako organický a funkční celek, a proto má za to, že citovaný nález implicitně změnil i ustanovení §4 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích tak, že rozsahový rámec povinných osob je od 1. 11. 1994 se zřetelem na nově vzniklý okruh oprávněných osob nezbytné chápat tak, že těmito osobami jsou stát nebo právnické osoby, které věc, jež je předmětem restituce, drží ke dni účinnosti citovaného nálezu. V opačném případě by podle stěžovatele oprávněné osoby, jež svůj právní status nabyly až účinností citovaného nálezu, tedy ke dni 1. 11. 1994, byly v četných případech zbaveny možnosti domáhat se naturální restituce z toho důvodu, že povinné osoby sice vymáhanou věc držely ke dni nabytí účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích, tj. ke dni 1. 4. 1991, nikoliv však již ke dni uplatnění nároku. Dle stěžovatelova názoru převody majetku uskutečněné mezi 1. 4. 1991 a 1. 11. 1994 nebyly protiprávní, neboť na povinné osoby v tomto mezidobí status povinných osob nedopadal. Interpretační praxe tak zakládá dvojí kategorii povinných osob, jejichž povinnosti jsou odlišné, což vytváří neodůvodnitelnou míru nerovnosti mezi právně stejně pojatými subjekty a ve svém důsledku i nerovnost v postavení oprávněných osob co do možnosti domáhat se naturální restituce. Ze všech výše uvedených důvodů tedy stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud nálezem napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zrušil.
Krajský soud v Ostravě ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 17. 3. 2004 podepsaném předsedkyní senátu 56 Co uvedl, že trvá na svém rozhodnutí založeném na názoru, že žalobu stěžovatele proti konkrétním žalovaným bylo nutno pro nedostatek jejich pasivní legitimace zamítnout, neboť k datu 1. 4. 1991 (nikoliv až k datu 1. 11. 1994) žádný z těchto žalovaných nebyl v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník domu, jehož vydání se stěžovatel domáhal. Podle soudu tak nebyla splněna zákonná podmínka (§4 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích), že jako povinná osoba věc držela k datu 1. 4. 1991.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 16 C 370/95, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou domáhal vydání nemovitostí zapsaných na LV č. 4 pro k. ú. Moravská Ostrava, obec O. a to pozemku p. č. 504 a domu č.p. 1481. Jako povinné osoby označil AB Banku, a.s., v Mladé Boleslavi, Státní podnik bytového hospodářství v Moravské Ostravě, Správu domovního fondu pro Moravskou Ostravu a Přívoz v Ostravě a Statutární město Ostrava. Po provedeném dokazování Okresní soud v Ostravě konstatoval, že stěžovatel je oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 4 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích a rozsudkem ze dne 21. 2. 2002, čj. 16 C 370/95-284, schválil smír uzavřený mezi stěžovatelem a Státním podnikem bytového hospodářství v Moravské Ostravě o vydání pozemku p. č. 504 (výrok II.), neboť vzal za prokázané, že stát převzal pozemek bez právního důvodu ( §6 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích).
Naplnění tohoto zákonného důvodu okresní soud neshledal u nároku na vydání domu č.p. 1481, který byl dle jeho zjištění převeden na stát po právu, v dražebním řízení při soudním výkonu rozhodnutí na úhradu pohledávky státu. Okresní soud v Ostravě proto týmž rozsudkem rozhodl tak, že řízení proti Správě domovního fondu pro Moravskou Ostravu a Přívoz zastavil (výrok I.) a žalobu stěžovatele vůči ostatním žalovaným zamítl (výrok IV.).
K odvolání stěžovatele (proti výroku IV. rozsudku nalézacího soudu) Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé potvrdil, když dospěl k závěru, že žalobu je třeba zamítnout, byť z jiného právního důvodu, než k jakému dospěl okresní soud. Krajský soud v Ostravě konstatoval, že žaloba směřuje proti žalovaným, z nichž žádného z nich nelze považovat za osobu povinnou ve smyslu §4 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť ke dni nabytí účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích (1.4.1991) věc, o kterou v řízení šlo, nedržela. Z provedených důkazů totiž vyplynulo, že stát v zastoupení Národního výboru města Ostravy převedl předmětný dům na Obvodní podnik bytového hospodářství v Ostravě, jehož právní nástupce, Státní podnik bytového hospodářství Ostrava, jej smlouvou ze dne 18. 3. 1991 s právními účinky převodu vlastnictví k témuž datu prodal obchodní společnosti A. spol. s r.o., Slušovice, která jej k 1. 4. 1991 vlastnila. Tento vlastník jej v říjnu 1991 prodal obchodní společnosti A. v.o.s., Ostrava, dalším vlastníkem se stala v lednu 1992 paní J. Ž. z Ostravy, v lednu 1993 pan H. z Opavy, od 1. 9. 1993 až do 28. 4. 1999 jej vlastnila žalovaná AB Banka, a.s., Mladá Boleslav, od dubna 1999 obchodní společnost INVESTIP, s.r.o., Ostrava a od července 1999 obchodní společnosti Aquas Salinas, s.r.o., Ostrava.
Pokud jde o výklad pojmu "ke dni účinnosti tohoto zákona", odvolací soud odkázal na právní závěr Nejvyššího soudu ČR vyjádřený v jeho dřívějším rozhodnutí (rozsudek ze dne 22. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1030/97), podle kterého je třeba za tento den považovat den 1. 4. 1991. Odvolací soud neměl důvod se od tohoto právního závěru odchylovat, neboť i podle jeho názoru nedoznalo ustanovení §4 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích v důsledku nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 164/1994 Sb. žádnou změnu.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 27. 11. 2003, čj. 28 Cdo 1498/2003-238, odmítl jako nepřípustné. Dovolací soud přisvědčil stěžovateli v tom, že zrušení podmínky trvalého pobytu v ČR nevytvořilo pro nově nastoupivší oprávněné osoby rovné postavení ve srovnání s osobami oprávněnými od data 1. 4. 1991, nicméně neshledal důvod, proč se odchýlit od své dosavadní judikatury, v níž plně respektuje jasné znění §4 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, tj. že povinnou je ta osoba, která věc drží ke dni 1. 4. 1991.
Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu přezkumu napadeného rozhodnutí obecného soudu, zkoumá, zda jsou splněny formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky její přípustnosti. V projednávaném případě zjistil, že ústavní stížnost byla podána řádně zastoupeným a k návrhu oprávněným stěžovatelem. Podmínky včasnosti a přípustnosti ústavní stížnosti zkoumal Ústavní soud podle právního stavu, který platil v době podání ústavní stížnosti, tj. ke dni 12. 2. 2004.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 3. 2004, bylo možno podat ústavní stížnost ve lhůtě do 60 dnů, která počínala dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), a nebylo-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která byla předmětem ústavní stížnosti. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v tomtéž znění byla ústavní stížnost považována za nepřípustnou, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval; za takový prostředek se nepovažoval návrh na povolení obnovy řízení. Podle Sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., účinného od 3. 2. 2003, Ústavní soud interpretoval přípustnost a lhůtu k podání ústavní stížnosti v případě jejího souběhu s mimořádnými opravnými prostředky s výjimkou obnovy řízení tak, že v případě podání mimořádného opravného prostředku byla ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení (bod 1.), a že šedesátidennní lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku s výjimkou obnovy řízení bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku s tím, že lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí (bod 2.).
Podle tehdejší relevantní právní úpravy stěžovatel mohl mít za to, že podá-li dovolání, bez ohledu na to, jak o něm bude rozhodnuto, bude lhůta považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu rozsudku Krajského soudu v Ostravě. Tak se také stalo, a proto Ústavní soud považuje ústavní stížnost za včas podanou a přípustnou. Skutečnost, že stěžovatel nenapadl usnesení Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání, nepředstavuje pochybení, neboť toto rozhodnutí má deklaratorní charakter a je jím pouze konstatováno, že mimořádný opravný prostředek proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě nebyl přípustný.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.
Ústavní soud skutečně nálezem ze dne 12. 7. 1994, sp. zn. Pl.ÚS 3/94, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 164/1994 Sb. zrušil dnem 1. 11. 1994 v ustanovení §3 odst. 1 a odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích podmínku trvalého pobytu oprávněných osob na území republiky (ČSFR a ČR). V praxi zrušení těchto ustanovení znamenalo, že oprávněnými osobami podle §3 zákona se stali také občané ČSFR (ČR), kteří na území republiky neměli trvalý pobyt a nemohli tak své nároky ve lhůtách stanovených zákonem o mimosoudních rehabilitacích uplatnit. Běh těchto lhůt (šestiměsíční podle §5 odst. 2 a jednoroční podle §5 odst. 4) byl však vázán na den účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích, tj. 1. 4. 1991. Aby občané, jejichž nárok byl založen teprve nálezem Ústavního soudu, tj. dnem 1. 11. 1994, mohli své nároky vůbec uplatnit, Ústavní soud týmž nálezem zrušil v ustanovení §5 odst. 2 a odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích i slova "ode dne účinnosti tohoto zákona" a vyložil, že lhůty uvedené v těchto ustanoveních začnou běžet dnem vykonatelnosti nálezu, tedy dnem 1. 11. 1994. Pro ucelenost pohledu se sluší dodat, že Ústavní soud zrušil i barieru lhůty odvíjející se od účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích v ustanovení §5 odst. 5 citovaného zákona, a to nálezem ze dne 4. 12. 1996, sp. zn. Pl.ÚS 24/96, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 2/1997 Sb.
Podle ustanovení §4 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích relevantních pro projednávanou věc jsou povinnými osobami stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona věc drží.
Zákon o mimosoudních rehabilitacích podle svého §35 nabyl účinnosti dnem 1. 4. 1991. Po dobu své účinnosti byl několikrát novelizován, ustanovení §4 odst. 1 však zůstalo nedotčeno; ve čtyřech případech do zákona zasáhl Ústavní soud (nálezy publikovány pod č. 164/1994 Sb., č. 2/1997 Sb., č. 153/1998 Sb. a č. 57/1999 Sb.), žádná z těchto změn se však ustanovení §4 odst. 1 citovaného zákona nedotkla. Konstrukce vymezení (a zjištění) povinné osoby a její pasivní legitimace se tedy nezměnila a i nadále platilo, že i osoby, které svůj status oprávněných osob získaly později, v případě stěžovatele tedy s více než tříletým zpožděním, byly povinny respektovat zákonné vymezení povinné osoby a přizpůsobit tomu svůj procesní postup.
Námitku stěžovatele, že tento výklad způsobuje nerovnost v postavení oprávněných osob Ústavní soud nesdílí. Odkazuje především na nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 164/1994 Sb., který se zabýval ústavností okruhu oprávněných osob a ve kterém bylo vyloženo, že rámec možného omezení subjektů z okruhu těch, které jinak znaky určitého restitučního titulu naplňovaly, je dán pouze v čl. 11 odst. 2 Listiny, tj. že věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů ČR. Bylo tedy věcí zákonodárce, aby uvážil, zda stanovisko Ústavního soudu, který deklaroval podmínku trvalého pobytu jako podmínku neústavní, promítne do pozitivní právní úpravy tak, aby bylo zamezeno situacím, v jakých se nachází i stěžovatel. Zákonodárce však k pozitivní právní úpravě nepřistoupil a tak se se situací, kdy povinná osoba po účinností zákona o mimosoudních rehabilitacích pozbyla věc na základě právního úkonu, musela vyrovnat rozhodovací praxe obecných soudů. Ta se v takových věcech řídila a řídí výkladovým právním závěrem Nejvyššího soudu ČR, podle kterého tato skutečnost nemá z hlediska důvodnosti nároku na vydání věci význam, neboť zákon o mimosoudních rehabilitacích neobsahuje zákonný předpoklad vydání věci tu okolnost, aby v době podání výzvy k vydání věci (popř. je-li nárok již předmětem soudního řízení, pak v době rozhodování soudu o tomto nároku) povinná osoba stále věc držela, resp. vlastnila (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdo 1030/97). Ze shora uvedeného výkladového právního závěru vycházel i Krajský soud v Ostravě ve stěžovatelově věci.
Ústavní soud dal v řadě svých rozhodnutí najevo svoje stanovisko k principu rovnosti, který je třeba chápat tak, jak jej vyjádřil již Ústavní soud ČSFR: "Je jistě věcí státu, aby v zájmu zabezpečení svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat zcela libovolně...může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty." (srov. ÚS ČSFR, 1992, č. 11). Ani v projednávané věci nemá Ústavní soud důvod odchýlit se od těchto názorů a měnit je. Ústavní soud tak respektuje vůli zákonodárce při vymezení povinné osoby způsobem, jakým byla vyjádřena při přijetí zákona o mimosoudních rehabilitacích, stejně jako skutečnost, že zákonodárce na následující změnu okruhu oprávněných osob nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. nepovažoval za nutné reagovat. Ústavní soud vychází z toho, že časový odstup od okamžiku přijetí zákona o mimosoudních rehabilitacích do doby přijetí nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. mohl přinést nový pohled na normu samotnou, pohled, který nepřevážil ratio restitučního zákonodárství, tj. zájem státu na co nejrychlejším průběhu deetatizace a privatizace. Ústavní soud v projednávaném případě neshledal, že by Krajský soud v Ostravě svým výkladem ustanovení §4 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích vykročil z mezí ústavnosti a zasáhl do ústavně zaručeného práva na rovnost v právech (čl. 1 Listiny).
Ústavní soud neshledal opodstatněnou ani námitku o porušení čl. 36 Listiny, neboť Krajský soud v Ostravě postupoval v souladu s kautelami hlavy páté Listiny a skutečnost, že zaujal právní názor odlišný od názoru stěžovatelova nepředstavuje zásah do jeho ústavně zaručených práv. Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo vyplývajícího z článku 36 odst. 1 Listiny je totiž nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být účastníku řízení dána možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv, která jsou obdobně garantována i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"). však není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Podle judikatury Ústavního soudu se principy čl. 6 Úmluvy promítají v hlavě páté Listiny a postupují-li orgány veřejné moci v souladu s těmito principy, nelze učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek (srov. nález sp. zn. IV.ÚS 16/93, publ. in. ÚS sv. 2, č. 51). Zásada spravedlivého procesu tak neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Jak Ústavní soud zjistil, obecné soudy ve stěžovatelově případě tato pravidla rozhodování neporušily.
K argumentaci čl. 1, čl. 4 a čl. 95 Ústavy Ústavní soud uvádí, že tyto články s právem na spravedlivý proces sice souvisí, nelze z nich však vyvozovat subjektivní základní práva a svobody, neboť jejich obsahem je charakteristika základních principů, jimiž je Česká republika charakterizována jako státní útvar, a určení principů organizace a činnosti soudů a soudců.
Ze všech výše uvedených důvodů tedy Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavní soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2004
JUDr. Miloslav Výborný, v.r.
předseda senátu