ECLI:CZ:US:2004:4.US.590.03
sp. zn. IV. ÚS 590/03
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu ze dne 9. března 2004 sp. zn. IV. ÚS 590/03 ve věci ústavní stížnosti V. K. proti usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně z 8. 9. 2003 sp. zn. 5 NZt 10/2003 a proti dvěma usnesením policejního orgánu Policejního prezidia České republiky, Úřadu finanční kriminality a ochrany státu, Služby kriminální policie a vyšetřování Praha, z 2. 1. 2002 sp. zn. ČTS:PPR-10/FKOS-10-2002 o zahájení trestního stíhání stěžovatele.
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, která stejně jako řízení vedené na jejich základě v režimu řízení proti uprchlému dle stěžovatele porušují čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4 a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť orgány činné v trestním řízení uplatňují svou pravomoc nad rámec svého zákonného zmocnění. V podrobnostech stěžovatel uvádí, že v souladu čl. 14 odst. 1 Listiny požívá práva žít mimo území České republiky, přičemž místo jeho pobytu v cizině je známo, a proto vedení trestního řízení proti uprchlému nemá své opodstatnění, zvláště když si stěžovatel místo pobytu v cizině zvolil dlouho před vydáním zmíněných usnesení o zahájení trestního stíhání, tedy v žádném případě v úmyslu uprchnout. V tom, že stěžovatel využil své právo zpochybnit zákonnost doručení usnesení o zahájení trestního stíhání prostřednictvím příslušných orgánů cizího státu a následně se dobrovolně podvolil nezávislé soudní moci země svého současného pobytu, v důsledku čehož nebylo možno předmětná usnesení doručit, nelze spatřovat úmysl vyhýbat se trestnímu stíhání. Na podporu svého tvrzení stěžovatel dále uvádí, že komunikoval jak s justičními orgány v České republiky, tak s orgány cizího státu. Dále stěžovatel prohlašuje, že účelem trestního stíhání, které je proti jeho osobě vedeno na základě politické objednávky, je kriminalizace běžného obchodu, a to s ohledem na skutečnost, že dle stěžovatelova mínění nelze jeho jednání podřadit pod žádnou zákonnou skutkovou podstatu trestného činu. Mimoto nebyly dány důvody pro zahájení trestního stíhání, neboť žádné skutečnosti nenasvědčovaly tomu, že byl spáchán trestný čin a že jej spáchala určitá osoba. Na závěr stěžovatel dodává, že ustanovení §67 odst. 2 písm. b) trestního zákona o stavění promlčecí doby je protiústavní a v globalizovaném světě v podstatě nesmyslné; návrh na zrušení tohoto ustanovení trestního zákona však nepodal.
K ústavní stížnosti se vyjádřil policejní rada Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování; podání stěžovatele označil za neodůvodněné (správně nedůvodné). Poukázal na skutečnost, že orgány činné v trestním řízení respektovaly místo pobytu stěžovatele, čemuž přizpůsobily vlastní procesní postup. Vzhledem k tomu, že známé místo pobytu stěžovatele samo o sobě nevylučuje řízení proti uprchlému a chování stěžovatele (volba místa pobytu, nepřevzetí zásilek) svědčí o jeho úmyslu vyhnout se trestnímu stíhání pobytem v cizině, je tento zvláštní druh řízení adekvátní dané situaci, a to i proto, že opačný postup by znamenal porušení ustanovení §2 odst. 3 a odst. 6 trestního řádu.
Nejvyšší státní zástupkyně ve svém vyjádření navrhla, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, a odkázala na odůvodnění napadeného usnesení, zdůraznivši řadu okolností, které dovolily chování stěžovatele kvalifikovat jako motivované snahou vyhnout se trestnímu stíhání pobytem v cizině. Zvláště pak upozornila na nepodloženou argumentaci stěžovatele, že řízení proti jeho osobě je vedeno politickými cíli, čilou komunikaci s nejvyššími státními orgány cizího státu směřovanou k znemožnění doručení předmětných písemností a nepravdivé místopřísežné prohlášení JUDr. O. Ch. ohledně právní povahy úkonů Policie České republiky a státních zastupitelství, které ve svém souhrnu ovlivnily rozhodnutí Nejvyššího soudu cizího státu. Co se týká zpochybňování právního hodnocení skutku, nejvyšší státní zástupkyně se rovněž odvolala na výše uvedené usnesení a doplnila, že v ústavní stížnosti uplatněné námitky jsou podány vesměs abstraktně bez bližšího zdůvodnění nebo napadají skutečnosti, které ve zmíněném usnesení obsaženy nejsou.
Ústavní soud si vyžádal spis Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, sp. zn. ČTS:OKFK-123/2003, z kterého zjistil následující:
Dne 18. 9. 2001 vyšetřovatel Policie České republiky prostřednictvím faxu vyrozuměl stěžovatele o existenci důvodného podezření, že se stěžovatel dopustil trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona, a dotázal se jej, zda je ochoten převzít opatření o sdělení obvinění vyhotovená téhož dne a zda je ochoten spolupracovat v této věci s českými orgány činnými v trestním řízení. Stěžovatel faxovým sdělením ze dne 21. 9. 2001 deklaroval svou vstřícnost a ochotu ve věci spolupracovat, a to i podáním vysvětlení při osobním setkání, současně však prohlásil, že v otázce případného převzetí sdělení obvinění se bude řídit instrukcemi svých právních zástupců, a proto nemá být toto jeho potvrzení spolupráce vykládáno jako uznání suverenity České republiky nebo souhlas k převzetí sdělení obvinění, a to ani prostřednictvím právního zástupce. Právní zástupce stěžovatele pak přípisy ze dne 2. 10. 2001 a 4. 10. 2001 kategoricky popřel spekulace, že by jeho klient změnil své stanovisko nebo odmítl převzít sdělení obvinění. V návaznosti na novelu trestního řádu vydal policejní rada dne 2. 1. 2002 dvě usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele sp. zn. ČTS:PPR-10/FKOS-10-2002 obsahově shodná s předchozími sděleními obvinění. Vzhledem k tomu, že mezi Českou republikou a cizím státem není uzavřena žádná dvoustranná smlouva o právní pomoci ve věcech trestních, požádalo dne 31. 1. 2002 vrchní státní zastupitelství o právní pomoc ve věci doručení obou usnesení o zahájení trestního stíhání spolu s předvoláním k výslechu; tato žádost byla zaslána Generální prokuratuře cizího státu s tím, aby cizí stát žádosti vyhověl na základě principu vzájemnosti. Na tuto žádost státní orgány cizího státu reagovaly kladně a nejméně dvakrát se neúspěšně pokusily o doručení výše zmíněných listin. Mezitím dne 7. 9. 2001 zahraniční právní zástupci stěžovatele v dopisech adresovaných Ministerstvu zahraničních věcí cizího státu a Interpolu vyjádřili své znepokojení nad postupem českých orgánů činných v trestním řízení údajně ovlivněným politickou kampaní vedenou v rámci parlamentních voleb, kdy vládnoucí strany mají snahu skandalizovat způsob privatizace v České republice, následkem čehož byl stěžovatel předsedou vlády vybrán jako terč, jehož trestní stíhání nemá proběhnout řádným způsobem; proto navrhovali, aby případná žádost české strany o extradici nebyla akceptována, a to minimálně dokud nebude stěžovatel ve věci vyslechnut. V přípise ze dne 22. 4. 2002 se právní zástupci stěžovatele obrátili na Vrchní státní zastupitelství cizího státu s tím, že politická kampaň proti stěžovateli zesílila zvláště s blížícími se prezidentskými volbami. Dne 8. 5. 2002 stěžovatel u Nejvyššího soudu cizího státu podal žádost o přezkoumání nařízení o zajištění doručení výše uvedené obsílky z České republiky a zpochybnil jeho zákonnost s ohledem na skutečnost, že trestní stíhání stěžovatele je politického charakteru a zasílané rozhodnutí není výsledkem činnosti soudního orgánu. Svá tvrzení opíral o stanovisko právního experta znalého místního práva a místopřísežné prohlášení JUDr. O. Ch., advokáta advokátní kanceláře v P., že pracovníci Policie České republiky ani státní zástupci nejsou soudními úředníky, a proto není možno považovat jejich jednotlivé úkony za právní úkony jakéhokoli druhu vůbec. Téhož dne Nejvyšší soud cizího státu rozhodl o pozastavení doručení jakýchkoli zásilek jménem České republiky do doby přezkoumání napadeného nařízení. Přípisem ze dne 1. 8. 2002 adresovaným příslušnému orgánu cizího státu Nejvyšší státní zastupitelství České republiky vyvracelo stěžovatelovo tvrzení o politizaci procesu a upozornilo na nepřesnosti v místopřísežném prohlášení JUDr. O. Ch. a na vysoce pravděpodobný konflikt zájmů, neboť týž je právním zástupcem spoluobviněného B. V. Přípisem ze dne 28. 11. 2002 bylo Nejvyšší státní zastupitelství v České republice cizí stranou informováno o soudním řízení vedeném dne 21. 11. 2002, ve kterém bylo (zřejmě) vyhověno žádosti stěžovatele, aby obsílka nebyla doručena vzhledem k tomu, že nebyla vydána soudním orgánem a ani se nejednalo o předvolání obžalovaného nebo svědka. Záznamem ze dne 28. 7. 2003 Policie České republiky vyhodnotila chování stěžovatele jako splňující podmínky pro zahájení řízení proti uprchlému podle §302 a násl. trestního řádu a stěžovateli byl promptně opatřením Obvodního soudu pro Prahu 4 ustanoven obhájce podle §39 odst. 1 trestního řádu, který ještě téhož dne převzal vyrozumění o ustanovení obhájcem, záznam o postupu podle §302 trestního řádu, jakož i obě usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele. Obě usnesení o zahájení trestního stíhání ustanovený obhájce dne 30. 7. 2003 napadl stížnostmi; namítal nesplnění podmínek pro vedení řízení proti uprchlému, označil tento způsob řízení za účelový s tím, že má být určen k usnadnění důkazní situace v neprospěch stěžovatele; pro případ neakceptace této námitky zdůraznil potřebu zabývat se zákonností a důvodností usnesení o zahájení trestního stíhání. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dne 8. 9. 2003 stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) jako nedůvodné zamítl. Z odůvodnění vyplývá, že státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství obě usnesení shledal zákonnými, neboť na základě dostupných listinných podkladů je trestní stíhání stěžovatele důvodné; podrobně vyložil, že v trestním řízení bude třeba věnovat pozornost kvalifikaci jednání stěžovatele, které spíše směřuje k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 trestního zákona. Rovněž formu řízení neshledal nezákonnou vzhledem k tomu, že sice stěžovatel fyzicky neodmítl převzetí obsílek, avšak učinil efektivní kroky k zabránění jejich doručení v úmyslu vyhnout se trestnímu řízení
Podaná ústavní stížnost nevykazuje formální vady, byla podána včas oprávněným stěžovatelem, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a jde o návrh přípustný, avšak současně dle přesvědčení Ústavního soudu zjevně neopodstatněný, a to z důvodů dále vyložených.
Stížnostní námitky - jak již uvedeno - opírají se jednak o stěžovatelův názor, že v jeho případě nejsou splněny zákonné podmínky pro vedení řízení proti uprchlému, a jednak o stěžovatelovu obecnou výtku, že žádné důvody pro trestní stíhání jeho osoby neexistují.
Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že řízení proti uprchlému podle §302 a násl. trestního řádu do značné míry omezuje princip spravedlivého procesu, zejména právo obviněného účastnit se trestního řízení a osobně se obhajovat, a proto je nezbytné v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny při aplikaci ustanovení o omezení základních práv a svobod šetřit jejich podstaty a smyslu, přičemž není možno je využívat k jiným než stanoveným účelům, např. k urychlenému vyřízení věci nebo usnadnění důkazní situace. Důvody pro konání této formy řízení musí být zjištěny a soud (před fází soudního řízení ostatní orgány v trestním řízení činné) je současně povinen v průběhu celého řízení zkoumat jejich trvání; pominou-li, je třeba v řízení pokračovat podle obecných zásad [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 200/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 6, nález č. 123].
S námitkou stěžovatele, že se neskrývá a ani se nevyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině, a tudíž není splněn předpoklad pro konání řízení proti uprchlému, se však Ústavní soud nemůže ztotožnit. Tvrzení stěžovatele, že se neskrývá, protože jeho pobyt v cizině je znám, není v dané situaci relevantní, neboť toto ustanovení je použitelné pouze v případě skrývání se na území České republiky; orgány činné v trestním řízení správně zdůvodnily zahájení řízení proti uprchlému nikoliv z důvodu stěžovatelova skrývání se, ale proto, že se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině. Jak stěžovatel správně uvádí, pobyt v cizině sám o sobě nepostačuje k vyvození závěru, že se stíhaná osoba vyhýbá trestnímu řízení; je třeba, aby přistoupila další skutečnost, a to že tak činí v úmyslu vyhnout se trestnímu řízení, který musí být zjištěn na základě konkrétních skutečností. K závěru, že se stěžovatel pobytem v cizině vyhýbá trestnímu řízení, nestačí pouhé konstatování, že si nevyzvedává písemnosti, jež mu jsou našimi orgány činnými v trestním řízení zasílány, ale je nutno dostupnými cestami zjišťovat, zda jde skutečně o vyhýbání se trestnímu řízení (srov. 8 To 10/94). Ústavní soud má ovšem existenci úmyslu stěžovatele vyhýbat se pobytem v cizině trestnímu řízení za prokázanou. Proklamaci stěžovatele ze dne 21. 9. 2001, stejně tak i ujištění jeho tehdejšího právního zástupce o ochotě spolupracovat s Policií České republiky, nelze mít za směrodatné, podnikal-li stěžovatel prostřednictvím svých zahraničních právních zástupců nejen před tímto datem, ale i později kroky k přesvědčení státních orgánů cizího státu, že jeho trestní stíhání má politický podtext a není vedeno v souladu se zákonem (zejména dopisy Ministerstvu zahraničí cizího státu a Interpolu ze dne 7. 9. 2001 a Vrchnímu státnímu zastupitelství cizího státu ze dne 22. 4. 2002), v důsledku čehož by žádosti České republiky o právní pomoc nemělo být vyhověno. Shodně byla motivována stížnost ze dne 8. 5. 2002 proti nařízení vrchního státního zástupce cizího státu o doručení obsílek z České republiky, která je sice naprosto legální a dovolená, určité pochybnosti však vyvolávají některé předložené důkazy, zejména ne zcela přesný obsah místopřísežného prohlášení podaného osobou právně zastupující spoluobviněného B. V., stejně jako tvrzení o politizaci celé věci. Ústavní soud zdůrazňuje, že není podstatné, zda se legální cestou nebo v rozporu s právními předpisy stěžovatel domohl toho, aby mu nebylo doručeno, rozhodné je, že tak činil s motivací vyhnout se trestnímu řízení. Jinými slovy řečeno: stěžovateli není třeba vytýkat, že v rámci svého legitimního práva na obhajobu zvolil taktiku vedoucí k vyloučení možnosti doručit mu usnesení o zahájení trestního stíhání prostřednictvím justičních orgánů cizího státu; tato jeho taktika s sebou ovšem nemohla přivodit - jak se stěžovatel mylně domnívá - ten důsledek, že by orgány České republiky činné v trestním řízení musely na stěžovatelovo trestní stíhání rezignovat, byť jsou přesvědčeny, že existují dostatečné důvody pro jejich závěr o podezření z toho, že se stěžovatel dopustil trestné činnosti. Právo na obhajobu je významným a neopominutelným principem spravedlivého trestního procesu, není však možno vykládat je tak, že prostřednictvím výkonu tohoto práva by mohlo být legitimní úsilí státu nalézat spravedlnost i ve věcech trestních zcela a fakticky od počátku trestního procesu zmařeno právě tím, že by tento proces nemohl vůbec započít. V této souvislosti rovněž nemá význam otázka, jak a kdy stěžovatel do ciziny odcestoval a zda se tam zdržuje legálně; podstatné je, že v současnosti v cizině pobývá v úmyslu nepodrobit se jurisdikci České republiky. Kromě této základní podmínky jsou splněny i další náležitosti pro konání řízení proti uprchlému. Totožnost obviněného je známa, takže jej není možno zaměnit s jiným, stěžovateli byl ustanoven obhájce, kterému byla zákonem předepsaným způsobem stěžovaná usnesení doručena.
Neobstojí argumentace kolizí právní úpravy řízení proti uprchlému s právy a svobodami zaručenými čl. 14 odst. 1 a 2 Listiny a porušením zásady spravedlivého procesu. Odkaz na čl. 14 odst. 1 Listiny není případný, protože se jedná o svobodu pohybu a pobytu toliko na území České republiky; z logiky věci plyne, že Česká republika nemá a ani nemůže mít nástroje k zajištění svobody pohybu a pobytu na území cizího státu, jinak by zasahovala do jeho svrchovanosti. Přiléhavější je argumentovat pouze odstavcem 2 zmíněného článku Listiny. Právo svobodně opustit Českou republiku není absolutní, v daném případě se sváří s právem a zároveň povinností státu stíhat trestnou činnost (§2 odst. 3 trestního řádu) jakožto jedním z nástrojů ochrany lidských práv a svobod, kdy se mezi jiným poskytuje ochrana právům subjektů, které se cítí poškozeny jednáním obviněného; je proto nezbytné, aby příslušná právní úprava nalezla zdravou rovnováhu v uplatnění jak práv obviněného, tak poškozených. Stojí za povšimnutí, že v této situaci právo zakotvené v čl. 14 odst. 2 Listiny stojí v opozici vůči právu podle čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť upřednostnění práva opustit Českou republiku s sebou nevyhnutelně nese jisté omezení práva na obhajobu, zvláště vykonávanou osobně. Nicméně stěžovatelovo základní a ústavně zaručené právo na svobodné opuštění území České republiky nebylo v žádném případě nikterak dotčeno; z obsahu vyžádaného spisu nevyplývá, že by byl učiněn byť i jen nepřímý pokus policejních orgánů či státního zástupce toto stěžovatelovo právo jakkoliv narušit či ohrozit. Jiná věc ovšem je, že uplatnění tohoto práva přivodilo pro stěžovatele samotného, a možno podotknout, že výlučně z jeho vlastní vůle, ty důsledky, které kritizuje, tedy konkrétně to, že je proti němu vedeno trestní řízení, aniž by mohl - a to jen do té doby, dokud se pobytem v cizině bude trestnímu řízení vyhýbat - vykonávat svoji obhajobu osobně. Nelze přitom přehlédnout, že stěžovatelovo postavení, a to i z hlediska jeho možnosti účinným způsobem se obhajovat, je diametrálně odlišné od postavení jiných uprchlých obviněných. Zatímco zpravidla uprchlý o průběhu trestního řízení nezískává žádné informace (ba dokonce se ani nemusí dozvědět, že proti němu je trestní řízení konáno), neboť místo jeho pobytu ať už na území republiky či v cizině jest neznámé, takže všechna jeho práva přebírá na sebe jemu ustanovený obhájce, v daném případě při známosti stěžovatelova pobytu není obhajoba vyloučena z celé řady těch postupů, jež jsou pro její řádný výkon typické. Stěžovatel tak má - právě na rozdíl od "obvyklých" uprchlých - možnost průběžně se prostřednictvím svého obhájce s průběhem trestního řízení seznamovat, postup obhajoby konzultovat, navrhovat prostřednictvím obhájce důkazy, jež považuje za potřebné provést, rozhodovat samostatně o tom, kterých vyšetřovacích úkonů se jeho obhájce má účastnit, krátce řečeno svoji obhajobu, byť v nepřítomnosti, plně a aktivně realizovat. Za to, že stěžovatel (prozatím) rezignoval na své právo vykonávat svoji obhajobu osobně, není tedy penalizován; právo stěžovatele je zachováno v takové míře, jakou jeho pobyt v cizině reálně dovoluje.
Ani z hlediska souladu české právní úpravy s evropskou Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a s judikaturou Úmluvy se týkající nenalézá Ústavní soud rozpory, jež by mohly odůvodnit kasaci napadených rozhodnutí. Z dostupné judikatury nevyplývá, že by se kdy Evropský soud pro lidská práva (dále jen "Soud") zabýval tak specifickým případem vedení trestního řízení v nepřítomnosti obviněného, jako je situace stěžovatele. Odhlédneme-li od těchto zvláštností, lze upozornit na stanovisko Soudu, že smluvní státy požívají širokou volnost, co se týká volby prostředků k zajištění konformity jejich právních řádů s požadavky čl. 6 Úmluvy, za současného zachování jejich účinnosti. Účast obžalovaného má zásadní důležitost s ohledem na jeho právo být slyšen a nutnost ověřit správnost jeho tvrzení a porovnat je s výpověďmi svědků a poškozeného, jehož zájmy musí být chráněny. Právní úprava proto musí být schopna odradit od neospravedlnitelných absencí. Prostředky obžalovanému dostupné podle vnitrostátního práva musí být účinné, jestliže se obžalovaný nevzdal svého práva ani se nevyhýbal soudnímu řízení. Vzdání se práva musí být jednoznačné (srov. rozsudek č. 09024/80 Colozza proti Itálii ze dne 12. 2. 1985 nebo rozsudek č. 20491/92 Medenica proti Švýcarsku ze dne 14. 6. 2001). Česká právní úprava ani postup soudů nevykazuje vady, které byly v případech vedení trestního řízení a odsouzení in absentia vytýkány jiným smluvním státům, jako např. nedostatečně vynaložené úsilí ke zjištění bydliště stíhané osoby za účelem doručení předvolání a z něho chybně vyvozený závěr, že se vzdala svého práva, dále povinnost žadatele o obnovu řízení prokázat, že se nevyhýbal spravedlnosti (Colozza proti Itálii), ztráta práva na obhajobu, a to i prostřednictvím právního zástupce, založená pouhou nepřítomností obžalovaného na jednání (rozsudek č. 14032/88 Poitrimol proti Francii ze dne 23. 11. 1993). Mimoto podle české právní úpravy odpadnou-li důvody řízení proti uprchlému, pokračuje se v trestním řízení podle obecných ustanovení, práva obviněného se tedy vrací do původního rozsahu. Právo na spravedlivý proces je zajištěno možností požadovat opětné provedení důkazů; není-li to možné, přečtením protokolů a poskytnutím prostoru pro vyjádření obviněného. Trestní řád též umožňuje opětné provedení hlavního líčení, jestliže pominou důvody pro řízení proti uprchlému až po vynesení pravomocného odsuzujícího rozsudku, přičemž jedinou podmínkou je podání návrhu odsouzeným do osmi dnů od doručení rozsudku (§306a trestního řádu).
Z výše naznačených důvodů Ústavní soud v řízení v režimu proti uprchlému neshledal porušení příslušných zákonných ustanovení a ani porušení ústavně chráněných základních práv stěžovatele.
Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že nebyly dány důvody k zahájení trestního stíhání podle §160 trestního řádu, Ústavní soud připomíná, že je orgánem, jehož funkcí je ochrana ústavnosti, a z tohoto důvodu mu nepřísluší zasahovat do činnosti ostatních státních orgánů, ledaže by jejich postupem došlo k porušení ústavních kautel, např. v případě svévolného způsobu vedení trestního řízení, kdy by orgány činné v trestním řízení nerespektovaly zákonnou úpravu, a tím porušily zásadu vyjádřenou v čl. 2 odst. 2 Listiny, podle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Konkrétně je tento princip rozveden mj. v §160 odst. 1 trestního řádu, ze kterého vyplývá, že trestní stíhání je možné zahájit teprve tehdy, jestliže zjištěné a odůvodněné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin, a zároveň je dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba; dalšími náležitostmi usnesení o zahájení trestního stíhání je dostatečná individualizace skutku bez nebezpečí záměny s jiným, zákonné označení trestného činu, označení obviněného v souladu s §120 odst. 2 trestního řádu a uvedení skutečností, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Nesplňuje-li usnesení některou z těchto podmínek, nelze je považovat za usnesení o zahájení trestního stíhání ve smyslu výše uvedeného zákonného ustanovení, a v úvahu přichází možnost porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Stěžovatelem napadená usnesení však zmiňované zákonné předpoklady splňují. Zde prezentovaný závěr policejního rady, že zjištěné okolnosti nasvědčují spáchání trestných činů a že existují dostatečné důvody pro závěr zahájit proti stěžovateli trestní stíhání, jsou závěry, které náleží výlučně do pravomoci příslušného policejního orgánu, resp. v případě podané stížnosti příslušného státního zástupce. Ústavnímu soudu z hlediska jemu vytyčených pravomocí nepřísluší jakkoliv přezkoumávat pro věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a vyjadřovat se k opodstatněnosti toho kterého trestního stíhání (viz i nález sp. zn. III. ÚS 511/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 30, nález č. 105).
Poněvadž v dané věci jak usnesení policejního orgánu, tak i usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zcela dostála požadavkům kladeným na ně trestním řádem, ale především kautelám ústavnosti, nelze v nich spatřovat neodůvodněný, překvapivý, či obmyslný zásah orgánů veřejné moci do stěžovatelových základních práv; nejde v daném případě o libovůli, ale o naplnění povinnosti orgánů činných v přípravném řízení trestním přikročit (zásadně vždy) k trestnímu stíhání, jakmile dospějí k důvodnému podezření, že se stal skutek, ve kterém tyto orgány spatřují trestný čin, a současně k tomu, že zjištěné skutečnosti nasvědčují, že tento skutek spáchala určitá osoba.
Závěrem lze uvést, že v postupu orgánů činných v trestním řízení Ústavní soud neshledal nerespektování ústavně zakotvených principů, tedy ani porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, které by odůvodňovalo jeho zásah, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.