ECLI:CZ:US:2004:4.US.597.03
sp. zn. IV. ÚS 597/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Jiřího Nykodýma, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. L., zastoupeného JUDr. E. D., advokátkou, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. srpna 2003, č. j. 7 Cmo 307/2003 - 104, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. června 2002, č. j. 4 Cm 490/96 - 75, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. srpna 2003, č. j. 7 Cmo 307/2003 - 104, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. června 2002, č. j. 4 Cm 490/96 - 75. Vrchní soud v Olomouci citovaným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž nebylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků ve výši 226 710,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že poměry účastníka neodůvodňují přiznání osvobození od soudních poplatků, protože žalovaný obdržel z právního vztahu (poskytnutého úvěru), o nějž se vede spor, z něhož vznikla stěžovateli poplatková povinnost, 6 000 000,- Kč v hotovosti. Odvolací soud k odvolání žadatele (stěžovatel) přihlédl ve smyslu ustanovení §138 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") k majetkovým poměrům žadatele, jakož i ke skutečnosti, zda se nejedná o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. V dané věci dospěl k závěru, že obrana žalovaného v odvolání byla zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva. Meritem věci byla obrana žalovaného proti žalobě na zaplacení pohledávky z poskytnutého úvěru zajištěného zástavním právem. V dané věci měl zástavní věřitel na výběr, zda se bude domáhat plnění po obligačním dlužníku, nebo se uspokojí ze zástavy. Proto námitku žalovaného, že žalobce v situaci, kdy žalovaný nebyl schopen dostát svému závazku, měl možnost uspokojit svou pohledávku z předmětu zástavy, posoudil odvolací soud jako bezúspěšné uplatňování práva.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal porušení základních práv zakotvených v čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které ovšem podrobněji nerozvádí. Jejich porušení spatřoval pouze v tom, že odvolací soud při rozhodování o osvobození od soudního poplatku sice připustil možnost vyhovění žádosti o osvobození od soudního poplatku pro majetkové poměry stěžovatele, ale z důvodu bezúspěšného uplatňování jeho práva usnesení soudu prvního stupně o nepřiznání osvobození potvrdil. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu, že pro závazek stěžovatele uspokojit pohledávku věřitele není rozhodující, zda pohledávka věřitele byla zajištěna nebo nebyla zajištěna zástavním právem. Zástavní věřitel má na výběr, zda se bude domáhat plnění po obligačním dlužníku (stěžovateli) nebo zda se uspokojí ze zástavy. V daném případě by se tedy existence zástavního práva nijak nedotýkala možnosti věřitele domáhat se uspokojení pohledávky v nalézacím řízení. Tím měl odvolací soud ve svém odůvodnění předjímat rozhodnutí ve věci samé a porušit citovaná základní práva a svobody. Na základě těchto skutečností stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci.
Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Nesouhlasil s tvrzením stěžovatele, že postupem soudu byla porušena základní práva zaručená Listinou. Z ustanovení §138 odst. 1 věty první o. s. ř. vyplývá, že pro osvobození od poplatků musí být splněny obě podmínky zde stanovené - jednak poměry účastníka a dále nesmí jít o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Při hodnocení svévolnosti či bezúspěšnosti soud vždy vychází ze skutkových tvrzení žadatele a takto prováděné hodnocení ze strany soudu nelze považovat za předjímání rozhodnutí ve věci samé. I když Vrchní soud v Olomouci rozhodoval o odvolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým mu nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, při svém rozhodování vycházel nejen z listin prokazujících osobní a majetkové poměry stěžovatele, ale v souladu s dikcí ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. se zabýval i odvolacími námitkami vznesenými stěžovatelem ve věci samé a posoudil je jako zřejmě bezúspěšné bránění práva.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem.
Porušení těchto zásad však v daném případě shledáno nebylo. Článek 36 Listiny, jehož porušení stěžovatel tvrdí, zaručuje každému právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, povolaného především k tomu, aby zákonem stanoveným postupem poskytoval ochranu právům. Soud se musí uplatněným návrhem zabývat a nemá právo ho odmítnout, jestliže jsou splněny procesní podmínky, za nichž může jednat.
Pokud jde o občanskoprávní řízení, je právo na soudní ochranu, zaručené Ústavou ČR a Listinou, rozvedeno v jednotlivých ustanoveních zákona č. 99/1963 Sb., občanském soudním řádu.
V konkrétním případě se stěžovatel snažil využít možnosti stanovené ustanovením §138 odst. 1 o. s. ř. a při podání odvolání požádal o osvobození od soudních poplatků. Osvobození od soudních poplatků je nástrojem, který slouží k ochraně účastníka řízení, aby při ochraně svého práva nebyl omezován dalšími náklady, které by při své existující sociální situaci nemohl snášet. Na druhou stranu je nutno si uvědomit, že účastníkovi řízení není uvedeným ustanovením přiznán nárok na osvobození od soudních poplatků, ale pouze právo o takové osvobození požádat, osvobozen od soudních poplatků je však až pravomocným rozhodnutím příslušného soudu. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000), rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Podle přesvědčení Ústavního soudu Vrchní soud v Olomouci v souzené věci rozhodl v souladu s ustanovením §138 o. s. ř. a tedy ústavně konformním způsobem. Osvobození od soudních poplatků záleží na úvaze předsedy senátu a není-li tato úvaha ve zjevném rozporu s principy spravedlivého procesu, není Ústavní soud oprávněn do takových úvah zasahovat. Uvedený rozpor s principy spravedlivého procesu Ústavní soud neshledal, neboť Vrchní soud v Olomouci své úvahy přesvědčivě odůvodnil. Posouzení o zřejmě bezúspěšném uplatňování nebo bránění práva nelze považovat za předjímání rozhodnutí ve věci samé. Stěžovateli nebylo jinak bráněno, aby podal řádný opravný prostředek a tedy k porušení čl. 36 Listiny nedošlo.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. srpna 2003, č. j. 7 Cmo 307/2003 - 104, nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, nezbylo mu, než návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu