ECLI:CZ:US:2004:4.US.598.03
sp. zn. IV. ÚS 598/03
Usnesení
IV. ÚS 598/03
Ústavní soud rozhodl dne 25. května 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti obchodní společnosti A., s. r. o., zastoupené Mgr. M. S., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 9. 2003, čj. 4 Cmo 437/2002-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka napadá shora označené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým bylo změněno usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2002, čj. 32 Cm 157/2002-31, ve výroku II. o nákladech řízení tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit (žalobci obchodní společnosti O. s.r.o.,) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 54 225,- Kč; současně bylo rozhodnuto též o povinnosti stěžovatelky zaplatit protistraně náhradu nákladů řízení odvolacího. Stěžovatelka tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť nebyly splněny podmínky stanovené v §146 odst. 2 větě druhé o. s. ř., za kterých je žalovaný povinen hradit náklady řízení. Podle stěžovatelky žalobkyně neprokázala, že vzala návrh zpět z důvodu chování stěžovatelky, neboť z identifikace plateb provedené pomocí variabilního symbolu nelze dovodit, že by platby byly provedeny na úhradu směnky, jež byla předmětem žaloby a kterou stěžovatelka navíc označila za neplatnou pro její neurčitost. Stěžovatelka připouští, že uzavřela dne 23. 1. 2001 s žalobkyní dohodu o uznání a zaplacení dluhu ve výši 10 411 454,10 Kč, avšak zdůrazňuje, že poskytnuté platby nebyly identifikovány jako platby dle této dohody, ani jako platby ze směnky, ale výlučně jako platby za faktury, kterými byly vyúčtovány jednotlivé dodávky zboží. Z výše uvedených důvodů pak žádá, aby Ústavní soud nálezem napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil.
Ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 11. 12. 2003, podepsaném předsedkyní senátu 4 Cmo, Vrchní soud v Olomouci odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a dále uvedl, že v souzené věci šlo o zkrácené směnečné řízení, které má svoje specifika. Směnce se lze ubránit nejen námitkami ryze směnečnými, ale i tzv. kauzálními, z čehož je nutno dovodit, že nejen placení na směnku, ale i placení na tzv. kauzu směnky je z hlediska ustanovení §146 odst. 2 o.s.ř. třeba kvalifikovat jako chování žalovaného, pro něž byl nárok (žaloba) vzat zpět. Dle vrchního soudu skutečnost, že stěžovatelka plnila právě na kauzu předmětné směnky, vyplynulo z jejího vlastního tvrzení, neboť ve vyjádření k žalobcovu odvolání argumentovala tím, že "plnění poskytl na kauzální důvod směnky, a plnil tak z titulu úhrady dlužných faktur, nikoliv z titulu úhrady směnky". K námitce o platnosti směnky Vrchní soud v Olomouci uvedl, že tím, že stěžovatelka poskytla peněžité plnění na kauzu, nebyl z důvodu zpětvzetí návrhu vydán směnečný platební rozkaz a soud se nemohl zabývat ani tím, zda směnka byla či nebyla platná. Z procesního hlediska tak bylo podstatné, že stěžovatelka po podání žaloby žalobce uspokojila a postup podle §146 odst. 2 věta druhá o.s.ř. byl zcela namístě. Vrchní soud v Olomouci rovněž uvedl, že tímto postupem nebylo popřeno ustanovení §330 odst. 1 obchodního zákoníku, neboť není pochyb o tom, že stěžovatelka plnila na kauzu a nikoli na směnku. Tvrzení stěžovatelky, že směnka zajišťovala závazek k úhradě částky 10 411 454,10 Kč, jak vyplývá z dohody o uznání a zaplacení dluhu ze dne 23. 1. 2001, zatímco ona identifikovala platbu jako platbu na faktury (a nikoliv jako platbu dle této dohody), nemění podle Vrchního soudu v Olomouci na závěru, že placeno bylo na kauzu směnky. Dohoda o uznání dluhu totiž pouze zajišťuje uznávaný a již existující závazek. Je-li později takový závazek splněn, uvedené zajištění zaniká a byl-li závazek současně zajištěn směnkou, pak směnečný závazek sice existuje, avšak je dána námitka zániku kauzy.
Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 32 Cm 157/2002, Ústavní soud zjistil, že obchodní společnost O. s. r. o., se sídlem Bílkova č. 16, 110 00 Praha 1, podala návrh na vydání směnečného platebního rozkazu na zaplacení 1 500 000,- Kč s příslušenstvím, který doložila vlastní směnkou stěžovatelky. Poté, co stěžovatelka poskytla žalobkyni v pěti platbách celkem 1 600 188,- Kč, žalobkyně měla za to, že stěžovatelka uhradila nejen dlužný směnečný peníz, ale i úrok, a proto vzala návrh zpět. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 24. 9. 2002, čj. 32 Cm 157/2002-23, řízení zastavil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 92 475,- Kč, neboť dle odůvodnění jeho rozhodnutí nebylo prokázáno, že zpětvzetí žaloby bylo učiněno výlučně pro chování stěžovatelky. Krajský soud v Ostravě uvedl, že z fotokopií výpisů z účtu žalobkyně nelze dospět k závěru, že bylo placeno na směnku, když platby byly identifikovány variabilním symbolem, jejichž číselné označení nasvědčuje, že jde o platby za faktury.
Žalobkyně se proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odvolala a uvedla, že mezi ní a stěžovatelkou neprobíhaly v době plateb od 29. 5. 2001 do 28. 8. 2001 a ani později žádné obchodní transakce a že stěžovatelka dlužila žalobkyni k 1. lednu 2001 celkem 10 411 454,10 Kč, které se zavázala zaplatit do 31. 8. 2001 v osmi dílčích splátkách. K zajištění každé splátky stěžovatelka vystavila vlastní směnku, jedna z nich byla splatná ke dni 30. 4. 2001. Podle žalobkyně byly platby stěžovatelky platbou na její dluh, a tedy platbou na směnečný peníz, které byla ve smyslu §329 obchodního zákoníku, resp. §39 odst. 2 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, povinna přijmout. Na základě těchto skutečností měla za to, že vzala žalobu zpět až poté, co stěžovatelka zaplatila nejen žalovanou částku, ale i její příslušenství, tedy výlučně z důvodu chování stěžovatelky.
Ve vyjádření k odvolání stěžovatelka namítla, že plnění učinila z titulu úhrady dlužných faktur, nikoliv z titulu úhrady směnky, kterou navíc označila za neplatnou.
Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení změnil, jak shora uvedeno, což odůvodnil tím, že k zodpovězení otázky, který z účastníků zavinil zastavení řízení, je třeba přistupovat procesně, nikoliv hmotněprávně. Odvolací soud měl za prokázané, že po zahájení řízení stěžovatelka zaplatila žalobkyni zažalovanou částku, přičemž je zcela nerozhodné, zda šlo o plnění na směnku, či plnění na kauzální pohledávku zajištěnou uplatněnou směnkou. Z procesního hlediska se stěžovatelka zachovala v intencích žalobního petitu, takže bylo nutno dospět k závěru, že žaloba byla podána důvodně a pro chování stěžovatelky spočívající v zaplacení zažalované částky musela být vzata zpět. Z těchto důvodů odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a sám rozhodl, jak shora uvedeno.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s rozhodnutím obecného soudu ve věci náhrady nákladů řízení. Ústavní soud připomíná, že k této otázce opakovaně judikoval, že problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. usnesení sp. zn. IV.ÚS 10/98, I.ÚS 30/02, IV.ÚS 303/02, nepublikováno). Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu; není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze např. v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících předmětné řízení (srov. usnesení sp. zn. II.ÚS 202/01, nepublikováno), což by mohlo v posuzovaném případě nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecného soudu, jež by bylo možno označit za svévolné či v zásadním rozporu s principy spravedlnosti (srov. nález sp. zn. III.ÚS 224/98, publ. in. Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98), což se však v projednávaném případě nestalo.
Ústavně právní argumentace stěžovatelky je založena na tvrzení o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. práva na spravedlivý proces, jak je zaručen ústavním pořádkem České republiky. Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo vyplývajícím z článku 36 odst. 1 Listiny je však podle Ústavního soudu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být účastníku řízení dána možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv, která jsou obdobně garantována i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, však není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. K námitce spravedlivého procesu Ústavní soud uvádí, že po obsahové stránce vychází jednak z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (či Evropské komise pro lidská práva) a jednak ze své vlastní dosavadní rozhodovací praxe. Z rozhodnutí evropských orgánů lze vyvodit, že jedním ze stěžejních aspektů práva na spravedlivý proces je princip "rovnosti zbraní", což znamená, že obě procesní strany musí mít možnost předložit svou věc nezávislému soudu za podmínek, které neznevýhodňují výrazným způsobem jednu z nich vůči druhé. Podle judikatury Ústavního soudu se principy čl. 6 Úmluvy promítají v hlavě páté Listiny a postupují-li orgány veřejné moci v souladu s těmito principy, nelze učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek (srov. nález sp. zn. IV.ÚS 16/93, publ. in. ÚS sv. 2, č. 51). Zásada spravedlivého procesu tak neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Jak Ústavní soud zjistil, Vrchní soud v Olomouci ve stěžovatelčině věci tato pravidla rozhodování neporušil, neboť se otázkou nákladů řízení přiměřeným způsobem zabýval, své závěry řádně odůvodnil, a skutečnost, že chování stěžovatelky hodnotil odlišně od soudu prvního stupně, nemůže sama o sobě založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
Ze všech výše uvedených důvodů tak Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 25. května 2004
JUDr. Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu