ECLI:CZ:US:2004:4.US.600.03
sp. zn. IV. ÚS 600/03
Usnesení
IV. ÚS 600/03
Ústavní soud rozhodl dne 10. března 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. L. P., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 10. 2003, čj. Nt 727/20003-14, a usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 30. 9. 2003, čj. 2 KZv 91/2003-219, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá shora označená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, kterými bylo rozhodnuto o jeho dalším ponechání ve vazbě z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. b) a c) trestního řádu. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu je v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť podle čl. 5 odst. 3 ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy musí o každém prodloužení vazby rozhodnout nezávislý a nestranný soud v přiměřených intervalech. S odkazem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Soud") poukazuje na to, že státní zástupce rozhodující o prodloužení vazby ve smyslu ustanovení 71 odst. 3 trestního řádu není orgánem nezávislým, neboť je stranou trestního řízení (stěžovatel odkazuje na věc Huber proti Švýcarsku), že pravomoci podle čl. 5 odst. 3 Úmluvy musí oprávněný orgán vykonávat osobně a nepřichází v úvahu úplná nebo částečná delegace na jiný orgán (srov. zpráva Komise pro lidská práva Skoogström proti Švédsku), že o omezení jeho osobní svobody nebylo rozhodováno v přiměřeném intervalu (podle věci Assenov proti Bulharsku a Bezicheri proti Itálii je přiměřeným intervalem jeden měsíc) a konečně že při rozhodování o prodloužení vazby mělo jít o řízení soudního charakteru, v němž mají být poskytnuty procesní garance, které nesmí být výrazně nižší než jsou garance práva na spravedlivé řízení, které poskytuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy, i když se toto ustanovení na řízení o vazbě nevztahuje (srov. věc De Wilde proti Belgii). Stěžovatel má za to, že přezkum stížnosti Krajským soudem v Ústí nad Labem nemůže nahradit plnohodnotnou proceduru soudního procesu a navíc upozorňuje, že napadená rozhodnutí postrádají podrobnější odůvodnění. Pokud by mělo k prodloužení vazby dojít proto, že se stěžovatel snažil ovlivňovat svědky prostřednictvím dopisu odeslaného obhájci, který byl zadržen pracovníky vězeňské služby, pak má za to, že takové zadržení korespondence představuje porušení ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, a tím i porušením práva na obhajobu. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel žádá, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí zrušil. Vzdor argumentaci o tvrzené protiústavnosti §71 odst. 3 trestního řádu, návrh na zrušení tohoto zákonného ustanovení stěžovatel nepodal.
Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 28. 1. 2004 uvedlo, že napadené usnesení státního zástupce bylo vydáno v souladu s trestním řádem a na podkladě řádně podané stížnosti stěžovatele přezkoumáno nezávislým soudem. V současné době státní zástupce rozhodnutím ze dne 13. 1. 2004 rozhodl podle ustanovení §71 odst. 4 trestního řádu o dalším trvání vazby stěžovatele a spoluobviněného V. Š.; o podané stížnosti bude rozhodovat Krajský soud v Ústí nad Labem. Vyšetřování rozsáhlé majetkové trestné činnosti je dle Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ztěžováno opatřováním listinných důkazů z jednotlivých odborů dopravy územních orgánů místní správy v různých krajích České republiky, jakož i zpracováváním průběžných znaleckých posudků ke stanovení výše zůstatkových hodnot nákladních vozidel; dne 13. 11. 2003 a 20. 1. 2004 bylo sděleno obvinění dalším pachatelům a trestní stíhání všech obviněných bylo rozšířeno na konečných 45 dílčích skutků. Přípravné řízení bude ukončeno po výslechu obviněných k těmto skutkům, po zpracování zbývajících znaleckých posudků a po seznámení obviněných s výsledky vyšetřování. Věc je pravidelně dozorována příslušným státním zástupcem, který v postupu vyšetřujícího policejního komisaře neshledal závady či pochybení, dohled vykonává i Vrchní státní zastupitelství v Praze. Podle Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem důkazy dosud opatřené nasvědčují závěru, že jednání stěžovatele vykazuje zákonné znaky podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, 4 trestního zákona a dalších trestných činů a že jeho ponechání ve vazbě nepředstavuje bezdůvodné zbavení osobní svobody občana jak má na mysli Listina.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 3. 2. 2004, podepsaném předsedou příslušného senátu, uvedl, že nepovažuje podanou ústavní stížnost za důvodnou, neboť o ponechání stěžovatele ve vazbě bylo rozhodnuto v souladu s trestním řádem. Krajský soud v Ústí nad Labem upozornil, že ponechání ve vazbě z důvodů uvedených ustanovení §67 písm. c) trestního řádu stěžovatel nenapadá a úvahy, které se dotýkají důvodů vazby podle §67 písm. b) trestního řádu, nemohou obstát, neboť kontrola korespondence obviněného byla provedena zcela v souladu s ustanovením §13 odst. 2 zákona č. 293/1993 Sb., neboť v době kontroly písemnosti zasílané stěžovatelem JUDr. L. P. byl stěžovatel obhajován jiným obhájcem. Závadný obsah kontrolovaného dopisu byl důvodem ponechání stěžovatele ve vazbě též z důvodu podle §67 písm. b) za použití ustanovení §71 odst. 2 věta za středníkem trestního řádu.
Z napadených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, přiložených k ústavní stížnosti, vyplynulo, že stěžovatel je stíhán pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona a trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona dílem podle §9 odst. 2 trestního zákona s obviněným V. Š., jehož se měli dopustit tím, že pomocí padělaných faktur a nepravého razítka firmy TATRA Kopřivnice, shrnutě vyjádřeno, zavedli do provozu vozidla TATRA 815, které následně s padělanými doklady prodali. Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem byl dne 2. 7. 2003 stěžovatel vzat do vazby z důvodů podle ustanovení §67 písm. b) a c) trestního řádu, trvání těchto důvodů potvrdil Okresní soud v Ústí nad Labem dne 5. 9. 2003. Ústavní stížností napadeným usnesením krajský státní zástupce podle ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu rozhodl, že stěžovatel se ponechává i nadále ve vazbě, neboť důvody uvalení vazby podle §67 písm. b) a c) trestního řádu nadále trvají. Ke stížnosti stěžovatele rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem, který stížnost zamítl a v odůvodnění potvrdil, že přetrvávají důvodné obavy, že by stěžovatel po propuštění na svobodu v páchání trestné činnosti pokračoval, mimo jiné i proto, že původní rozsah majetkové trestné činnosti se dále rozšiřuje o další motorová vozidla. Co se týče důvodů podle §67 písm. b) trestního řádu, Krajský soud v Ústí nad Labem poukázal na to, že stěžovatel v podané stížnosti tento důvod nenapadl, nicméně s odkazem na zadrženou korespondenci obviněného potvrdil, že obavy koluzního jednání obviněného jsou důvodné.
Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. Nt 727/2003, Ústavní soud zjistil, že stížností ze dne 3. 10. 2003 proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 30. 9. 2003, čj. 2 KZv 91/2003-219, stěžovatel brojil proti trvání vazebního důvodu podle §67 písm. c) trestního řádu a že trvání důvodů koluzní vazby nenapadl. Toto zjištění však nemá na meritorní projednání ústavní stížnosti v celém jejím rozsahu vliv, neboť vzhledem k omezenému reviznímu principu, jímž je řízení o stížnosti ovládáno, stížnostní orgán podle ustanovení §147 odst. 1 trestního řádu přezkoumává všechny výroky napadeného usnesení ze všech hledisek přicházejících v úvahu, ať byly stížností napadeny nebo nikoliv, pokud stěžovatel proti nim mohl brojit, stejně jako správnost postupu řízení, které předcházelo napadenému usnesení.
Z části spisové dokumentace Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, vedené ke sp. zn. 2 KZv 91/2003, vztahující se ke kontrole korespondence stěžovatele se svým obhájcem, kterou si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že ke dni 16. 7. 2003 byl stěžovatel obhajován JUDr. Š. a JUDr. L.. Dopisem doručeným Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem dne 13. 8. 2003 sdělil JUDr. L. P., že byl zplnomocněn k obhajobě stěžovatele jeho bratrem. Oznámení o zplnomocnění tohoto advokáta k zastupování obviněného stěžovatele státní zástupkyně odeslala tentýž ten faxem do Vazební věznice v Teplicích, dne 15. 8. 2003 byla tato písemnost do věznice doručena poštou. Dne 18. 8. 2003 byl zadržen a otevřen dopis stěžovatele adresovaný JUDr. L. P., advokátovi, když podle odůvodnění v průvodním listu věznice bylo, že věznici je znám jako obhájce stěžovatele pouze JUDr. L. z AK Praha. Po kontrole obsahu dopisu bylo zjištěno, že v dopise určeném pouze manželce stěžovatele, a nikoliv obhájci JUDr. L. Petříčkovi, stěžovatel domlouvá a stanovuje postup při vypořádávání pravděpodobných výnosů z trestné činnosti a signalizuje dohodu o zasílání necenzurovaných dopisů prostřednictvím advokáta JUDr. L. P.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Při tomto rozhodování vyšel z následujících úvah:
V projednávané věci jsou z hlediska použité ústavně právní argumentace stěžovatele relevantní ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. c), odst. 3 a odst. 4 a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy a čl. 8 odst. 5 a čl. 40 odst. 3 Listiny.
Podle čl. 5 odst. 1 Úmluvy "má každý právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem: ... písm. c) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody za účelem předvedení před příslušný soud pro důvodné spáchání z trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání;...".
Podle čl. 5 odst. 3 Úmluvy "každý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody v souladu s ustanovením odst. 1 písm. c), musí být ihned předveden před soudce nebo jinou úřední osobu zmocněnou zákonem k výkonu soudní pravomoci a má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení. Propuštění může být podmíněno zárukou, že se dotčená osoba dostaví k přelíčení."
Podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy "každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné." Podle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy "každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva: ... c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru neb, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují; ...".
Podle čl. 8 odst. 5 Listiny "nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodu a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu".
Podle čl. 40 odst. 3 Listiny "obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce."
Stěžovatelem namítaný požadavek na rozhodování soudu podle čl. 5 odst. 3 Úmluvy [ve spojení s čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy] se dotýká záruk poskytovaných obviněnému v souvislosti s rozhodováním o počátečním zbavení svobody. Tyto záruky reflektuje i český právní řád, konkrétně v ustanovení §68 a násl. trestního řádu, takže i prvotní rozhodnutí o omezení stěžovatelovy osobní svobody vazbou vydal soud, který zkoumal, zda byly naplněny podmínky, za kterých lze osobní svobodu jednotlivce legálně omezit. K ústavní stížnosti stěžovatele druhý senát Ústavního soudu ověřil, že usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 7. 2003, čj. 40 Nt 652/2003-15, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 7. 2003, čj. 6 To 388/2003-34, kterými byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. b), c) trestního řádu, představovalo ústavně přípustné omezení osobní svobody stěžovatele (viz usnesení ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II.ÚS 439/03).
Vedle ustanovení čl. 5 odst. 3 Úmluvy, tj. rozhodování soudu o počátečním zbavení svobody pro oprávněné důvody stanovené zákonem, bylo třeba vzít v úvahu i aspekty přezkumu rozhodnutí o zbavení svobody soudem zakotvené v čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Počáteční rozhodnutí o vzetí do vazby totiž nemusí nutně ospravedlňovat vazbu po celou dobu trestního stíhání, neboť okolnosti, na nichž bylo její nařízení založeno, se mohly změnit nebo zaniknout. Proto osoba ve vazbě má právo podávat návrhy na přezkoumání zákonnosti vazby i v jejím průběhu. V právních řádech smluvních států Úmluvy se periodická soudní kontrola vazby uskutečňuje buď tak, že soud automaticky přezkoumává zákonnost vazby v určitých intervalech z úřední povinnosti, nebo tak, že zákon poskytuje právo podávat žádosti o propuštění na svobodu v přiměřených intervalech, popř. bez časového omezení. Obě tyto alternativy považuje Soud za vyhovující čl. 5 odst. 4 Úmluvy (srov. věc X. proti Spojenému království). V rozporu s Úmluvou není ani taková úprava, aby předběžnou podmínkou soudní kontroly bylo podání žádosti o propuštění z vazby u orgánu nesoudního typu, který vede řízení a který, pokud žádosti nevyhoví, sám automaticky postoupí žádost soudu, nebo proti jehož rozhodnutí může obviněný podat stížnost soudu (srov. věc G.B a M.B. proti Švýcarsku, věc Wloch proti Polsku a další). Tyto záruky zakotvuje český právní řád v ustanoveních v §71 a násl. trestního řádu a byly uplatněny i ve stěžovatelově případě, kdy závěry v rozhodnutí státního zástupce jako orgánu nesoudního typu přezkoumal a potvrdil Krajský soud v Ústí nad Labem v řízení s procesními garancemi přiměřenými tomuto typu řízení.
Co se týče lhůty stanovené pro přezkoumání omezení osobní svobody, Ústavní soud připomíná, že Úmluva neurčuje pevně stanovenou lhůtu, ve které má dojít k rozhodnutí, a požadavek rychlosti Soud posuzuje podle konkrétních okolností případu. Uvádí-li stěžovatel, že v jeho případě bylo rozhodováno o ponechání ve vazbě až po uplynutí tří měsíců (avšak v souladu s ustanovením §71 odst. 3 trestního řádu), zatímco Soud považoval za přiměřený interval pro periodickou soudní kontrolu jeden měsíc, Ústavní soud poukazuje na právní úpravu v ustanovení §72 odst. 3 trestního řádu, podle které může obviněný podat žádost o propuštění z vazby kdykoliv. O takové žádosti musí soud rozhodnout neodkladně, nejpozději do pěti pracovních dnů. Byla-li žádost zamítnuta, může ji obviněný, neuvede-li v ní jiné důvody, opakovat až po uplynutí čtrnácti dnů od právní moci rozhodnutí. Tuto právní úpravu Ústavní soud shledává za vyhovující požadavku čl. 5 odst. 4 Úmluvy.
Námitku stěžovatele, že o jeho ponechání ve vazbě rozhodoval státní zástupce, který nevykazuje znaky nezávislosti, neboť je stranou trestního řízení, je podle Ústavního soudu třeba posoudit v rámci komplexní úpravy záruk svobody a osobní bezpečnosti podle Úmluvy a ucelenou právní úpravou těchto otázek v právním řádu České republiky. Je tomu tak proto, že Úmluva nepředepisuje způsoby realizace závazků, ale ponechává na vůli jednotlivých smluvních států, jak ve svém vnitrostátním právu zabezpečí ochranu práv a svobod jí zaručených. Rozhodnutí Soudu v individuální věci tak vždy odráží relevantní ustanovení národního právního řádu. Stěžovatel srovnává svůj případ s případem H., avšak zcela pomíjí, že rozhodnutí státního zástupce o jeho ponechání ve vazbě přezkoumal soud, zatímco v případě H. podle švýcarské právní úpravy takový přezkum možný nebyl. Použití citace právního názoru Soudu, jež reflektuje cizí národní právní úpravu, bez uvážení všech aspektů daného případu proto může být ve vztahu k ojediněle posuzovanému ustanovení českého trestního řádu, v některých případech zavádějící. Podle Ústavního soudu se k takovéto zavádějící argumentaci stěžovatel uchýlil i v projednávaném případě.
Ústavní soud rovněž neshledal pochybení při rozhodování o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. c) trestního řádu. Ústavní soud se ve své ustálené judikatuře již opakovaně zabýval obecně otázkou ústavnosti tzv. vazebních rozhodnutí, kdy vycházel především ze skutečnosti, že obsahem právního institutu vazby je vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného v míře nezbytné pro dosažení účelu trestního řízení, pokud tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnut jinak. V projednávané věci dospěly orgány rozhodující o ponechání stěžovatele ve vazbě k názoru, že podmínky, za kterých byl stěžovatel zbaven svobody, nadále trvají a okolnosti, za nichž byla vazba uvalena, se nezměnily, resp. změnily v tom smyslu, že původní rozsah trestné činnosti stěžovatele se ještě rozšířil. Podle rozhodovací praxe Ústavního soudu výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" odůvodňujících vazbu je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci musí svědomitě posoudit (v kterémkoli stádiu řízení), zda další trvání vyšetřovací vazby, případně zda vazba vůbec je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení; pro výklad toho znaku, resp. pro aplikaci příslušného zákonného ustanovení, proto nejsou (a ani nemohou být) dána objektivní a neměnná kritéria, která je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci, včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů, rozsahu potřebného dokazování apod.; do těchto úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých, Ústavní soud ve smyslu své, dnes již ustálené, judikatury, se cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 al. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku republiky (srov. III.ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, č. 88). K takovému pochybení však, jak shora uvedeno, v projednávané věci nedošlo.
Ústavní soud se rovněž zabýval námitkou stěžovatele, že trvání koluzní vazby v přípravném řízení bylo odůvodněno odkazem na zadrženou korespondenci stěžovatele, jejíž kontrola, pokud probíhá mezi obviněným a jeho obhájcem, je ve smyslu ustanovení §13 odst. 3 zákona o výkonu vazby nepřípustná.
Právo na obhajobu, resp. právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce je jedním ze základních prvků spravedlivého procesu v trestních věcech, které se uplatňuje již v přípravném řízení. I podle judikatury Soudu má obviněný právo na komunikaci se svým advokátem mimo dosah poslechu třetí osoby (srov. věc S. proti Švýcarsku), i když Soud připouští, že práva garantovaná článkem 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy mohou podléhat jistým omezením. Tato omezení však mohou být jen výjimečná, musí pro ně existovat závažné důvody, musí se zakládat na hodnověrných skutečnostech a být přiměřená svému účelu (srov. věc Can proti Rakousku).
Podle čl. 8 Úmluvy "každý má právo na respektování své korespondence. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod druhých". Obdobné záruky poskytuje i čl. 13 Listiny.
V projednávané věci Ústavní soud zjistil, že aplikovatelná legislativa (konkrétně §13 odst. 3 zákona o výkonu vazby) neuvádí ani rozsah a podmínky kontroly korespondence osob ve vazbě se svým obhájcem ani nenaznačuje důvody, které by toto opatření mohly ospravedlnit. Za takového stavu má Ústavní soud zato, že kontrola obsahu konkrétního dopisu stěžovatele (ze dne 15. 8. 2003) byla provedena bez opory v zákoně, což ve svém důsledku představuje i porušení čl. 8 odst. 1 Úmluvy a čl. 13 Listiny, byť porušení těchto práv stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítal.
Ústavní soud dále zvažoval, zda konstatované porušení čl. 8 odst. 1 Úmluvy a čl. 13 Listiny může odůvodnit zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že nikoliv. Nelze totiž odhlédnout od toho, že stěžovatel je omezen na osobní svobodě i z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. c) trestního řádu a že tyto důvody další trvání vazby ospravedlňují. Při existenci tohoto dalšího vazebního důvodu (ve stěžovaných rozhodnutích v dostatečné míře odůvodněného) nemůže totiž závěr Ústavního soudu o nepoužitelnosti nezákonně získaného důkazu k odůvodnění koluzního důvodu vazby přivodit pro stěžovatele situaci, ve které by bylo povinností státu stěžovatele propustit z vazby na svobodu. Jinými slovy řečeno, jestliže stěžovatel spatřuje protiústavnost stěžovaných rozhodnutí právě v tom, že je vazbou jeho osobní svoboda omezena a jestliže Ústavní soud neshledává důvodu považovat za protiústavní držení stěžovatele ve vazbě z důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. c) trestního řádu, nemůže sám závěr Ústavního soudu zpochybňující zákonnost i ústavnost získání důkazu o existenci též koluzního důvodu vazby vést ke kasaci těch rozhodnutí, o něž se vazba opírá.
Vycházeje ze shora vymezených ústavních limitů, po zvážení všech okolností případu a na základě důvodů shora uvedených Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. března 2004
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu