ECLI:CZ:US:2004:4.US.603.03
sp. zn. IV. ÚS 603/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. června 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Rychetského a JUDr. Pavla Holländera ve věci ústavní stížnosti Z. N., zastoupeného JUDr. J. Ž., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2002, čj. 1 T 27/2002-464, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2003, čj. 7 To 183/02-520 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 9. 2003, čj. 3 Tdo 790/2003-562, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů tak, jak jsou shora uvedena. V odůvodnění ústavní stížnosti, která co do obsahu v podstatě opakuje námitky stěžovatelem uplatněné již v odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně a v dovolání, jímž napadl usnesení soudu druhého stupně, stěžovatel vytýká soudům, že tyto v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 Evropské úmluvy o lidských právech [správně Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")] neposkytly mu spravedlivý proces. Za zásadní označuje stěžovatel jím opakovanou výtku spočívající v tvrzení, že rekognice realizovaná dne 19. 5. 2002, tedy před zahájením posléze proti němu vedeného trestního stíhání, nemohla přinést důkaz svědčící pro jeho vinu, neboť byla provedena bez účasti stěžovatelova obhájce právě proto, že k jejímu provedení došlo v čase, kdy stěžovatel nejsa ještě trestně stíhán nemohl žádného obhájce míti; to pak dle stěžovatele přivodilo zmaření další rekognice provedené in natura dne 12. 6. 2002. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje svoji obhajobu, vytýká rozhodnutím obecných soudů chybné hodnocení rozporů mezi jednotlivými důkazy, v rozboru těchto důkazů tvrdí rozpornost zejména svědeckých výpovědí, namítá, že soudy řádně se nezabývaly otázkou věrohodnosti výpovědí utajených svědků a, souhrnně řečeno, vyjadřuje přesvědčení o tom, že soudy uznaly jeho vinu jen proto, že důkazy nesprávně hodnotily v jeho neprospěch. Stěžovatel též zdůrazňuje, že se soud prvého stupně řádně nevypořádal s jeho důkazními návrhy, když tyto v odůvodnění rozsudku vůbec nezmínil a nezdůvodnil, proč je jako nadbytečné při hlavním líčení usnesením zamítl. Stěžovatel v závěru ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení o tom, že v jeho případě je Ústavní soud oprávněn přehodnotit i samotné dokazování před soudem obecným, neboť má za to, že právní závěry soudů jsou "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají".
Ústavní soud k posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti vyžádal si spis Krajského soudu v Praze sp. zn. 1 T 27/2002. K podání vyjádření vyzval ostatní účastníky řízení o podané ústavní stížnosti, a poté mohl na základě obsahu spisu, ústavní stížnosti samotné i podaných vyjádření dospět k závěru, že ústavní stížnost je nutno odmítnout, a to z důvodů dále vyložených.
Z vyšetřovacího i soudního spisu lze ve stručnosti rekapitulovat následující průběh trestního stíhání stěžovatele.
Záznamem ze dne 16. 5. 2002 zahájil policejní orgán konající vyšetřování podle §158 odst. 3 tr. řádu úkony trestního řízení ve věci trestného činu loupeže dle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona a trestného činu obecného ohrožení dle §179 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona, kterého se dne 15. 5. 2002 kolem 21,15 hodin dopustil tehdy nezjištěný pachatel skutkem v záznamu popsaným. Poškozená H. P. byla vyslechnuta (nikoli jako svědkyně) dne 19. 5. 2002, kdy do úředního záznamu o vysvětlení věci popsala průběh události a předložila rámcový popis pachatele útoku. Dne 19. 5. 2002 vyšetřovatel za účasti soudce provedl rekognici, při níž poškozená označila za pachatele z předložených čtyř fotografií, a to podvakrát, při jistém váhání nejspíše muže, jímž byl posléze odsouzený stěžovatel. Tato rekognice byla zahájena v 9.20 hodin, hodina jejího ukončení není ze spisu zjistitelná, avšak jisto je, že téhož dne ve 12.50 hodin převzal stěžovatel usnesení, jímž bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro trestné činy nedovoleného ozbrojování, loupeže a pokusu vraždy podle §185 odst. 2 písm. a), §234 odst. 1 a §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zákona.
Stěžovatel byl po zahájení trestního stíhání vzat do vazby, která trvala až do jeho pravomocného odsouzení.
Ze spisu je dále patrno, že stěžovatel byl zadržen již dne 18. 5. 2002 v 18.30 hodin, v krátké lhůtě po zahájení trestního stíhání si obhájce nezvolil, ten mu však byl ustanoven a byl přítomen i prvému výslechu stěžovatele, kdy stěžovatel využil svého práva k věci nevypovídat, jakož i stěžovatelovu výslechu před soudem rozhodujícím o jeho vazbě.
Za účasti stěžovatelova obhájce proběhla v průběhu vyšetřování dne 12. 6. 2002 další rekognice, tentokrát nikoli podle fotografií, ale za účasti stěžovatele a tří figurantů. Kromě poškozené H. P. se této rekognice jako znovupoznávající svědci účastnili J. S., M. M. a M. D.
Na stěžovatele byla podána obžaloba u soudu prvého stupně dne 16. 10. 2002 a po hlavním líčení proběhnuvším 4., 5. a 11. 11. 2002 rozhodl soud prvého stupně (poté, kdy v závěru hlavního líčení usnesením zamítl stěžovatelovy návrhy na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru psychiatrie k osobě poškozené P., znaleckým posudkem z oboru psychiatrie a toxikologie v osobě svědka K., výslechem policejního rady B., výslechem pyrotechnika, znaleckým posudkem k pojistce použitého granátu a zkoumání krve obžalovaného) tak, že obžalovaného uznal vinným pro skutky ve výroku rozsudku uvedené trestnými činy nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a) tr. zákona, loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona, pokusu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zákona k §219 odst. 1 tr. zákona a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zákona; stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání 14 roků, pro výkon trestu jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou a rozhodl též o povinnosti k náhradě škody.
Rozsudek soudu prvého stupně napadl odvoláním toliko obžalovaný, přičemž, jak již uvedeno, jeho odvolání obsahovalo podobné výtky jako podaná ústavní stížnost.
Odvolací Vrchní soud v Praze projednal stěžovatelovo odvolání při veřejném zasedání dne 18. 2. 2003 a zamítl je jako nedůvodné podle §256 tr. řádu, přičemž v písemném vyhotovení zamítavého usnesení podrobně vyložil, proč dospěl k závěru o nedůvodnosti odvolatelova řádného opravného prostředku. Odvolací soud mimo jiné vyslovil přesvědčení, že soud prvého stupně nesprávně kvalifikoval jednání obžalovaného, neboť dle přesvědčení odvolacího soudu nalézací soud sice správně zjistil a v odůvodnění svého rozsudku i vyjádřil, že motivací útoku granátem vůči poškozené byla snaha zbavit se přepadené čerpadlářky jako svědkyně jeho předchozí činnosti, což dle odvolacího soudu mělo vést k přísnější kvalifikaci jednání obžalovaného [též dle §219 odst. 2 písm. h) tr.zákona], avšak nápravu tohoto stavu již odvolací soud přivodit nemohl, neboť při neexistenci odvolání státního zástupce v neprospěch obžalovaného nemohl v důsledku ustanovení §259 odst. 5 písm. b) tr. řádu uznat obžalovaného vinným těžším trestným činem.
Dovolání stěžovatele řádně a včas podané prostřednictvím obhájce odmítl Nejvyšší soud ČR v neveřejném zasedání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť je z důvodů ve stěžovaném usnesení uvedených považoval za zjevně neopodstatněné.
Nalézací soud ve vyjádření k podané ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění stěžovaného rozsudku, připomenul, že výpověď poškozené rozhodně nebyla jediným důkazem vedoucím soud k rozhodnutí o vině stěžovatele, vyjádřil názor, že řízení bylo provedeno řádně a navrhl, aby ústavní stížnost byla pro neopodstatněnost odmítnuta.
Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, ve vyjádření k ústavní stížnosti podotkl, že výhrady stěžovatelem uplatněné u Ústavního soudu byly předmětem i jeho rozhodování a že závěry těchto výhrad se týkající promítl do odůvodnění svého rozhodnutí, takže by ústavní stížnost měla být odmítnuta popřípadě zamítnuta.
Také Nejvyšší soud považuje podanou ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, přičemž i on zdůraznil, že stěžovatel opakuje již dříve v odvolacím i dovolacím řízení uplatněné námitky, jimiž se soudy zabývaly. Nejvyšší soud s odkazem na odůvodnění svého usnesení připomenul svoji judikaturu (i judikaturu Ústavního soudu), že v dovolacím řízení nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu, takže v zásadě musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudy prvého event. druhého stupně.
Nejvyšší státní zástupkyně se jako vedlejší účastník práva vyjádření vzdala.
Jak již uvedeno základní výtkou uplatněnou v ústavní stížnosti je tvrzená protiústavnost rekognice provedené dne 19. 5. 2002. Rekognice byla provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon z důvodu znovupoznání pachatele trestných činů dosud jediným ustanoveným svědkem (viz č.l. 123), tj. poškozenou H. P., v době, kdy stěžovatel byl již zadržen, avšak nebylo proti němu zahájeno trestní stíhání. Je nepochybné, že za této situace byla stěžovateli odepřena možnost účinně se obhajovat a prostřednictvím obhájce dozírat nad tím, je-li prováděná rekognice realizována v souladu se zákonem. Vyloučení obhajoby z tohoto úkonu nemůže být nahrazeno přítomností soudce a Ústavní soud považuje za nezbytné zdůraznit, že k takovémuto postupu může dojít jen zcela výjimečně a za přísného dodržování všech ustanovení trestního řádu, jež se takového postupu týkají. Extenzivní výklad relevantních ustanovení trestního řádu v tomto směru možný není, neboť jakkoli zajisté existuje legitimní zájem státu účinně a rychle odhalovat pachatele trestné činnosti, nemůže tento zájem vést k popření ústavně zaručeného práva na obhajobu. Ze spisu je patrno, že výtky obhajoby popírající existenci neodkladnosti a neopakovatelnosti rekognice měly své opodstatnění. Nelze přehlédnout, že v době této rekognice nepochybně měly orgány policie podezření, že pachatelem deliktu je (již zadržený) stěžovatel a rekognicí pouze ověřovaly, zda-li se toto jejich podezření potvrdí či nikoli. V takové situaci však mělo být proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání, a to ještě před provedením rekognice, neboť jedině takovýmto postupem mohlo být zajištěno, že obhajoba nebude vyloučena z účasti na nepochybně významném důkazním prostředku. Že tu důvodné podezření ze spáchání trestných činů stěžovatele orgány policie měly již před provedením rekognice, nepřímo dotvrzuje i usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného, jež je datováno dnem 18. 5. 2002, tedy dnem, ve kterém byl posléze obviněný zadržen, a který předcházel dnu provedení rekognice. Vadnost provedené rekognice podtrhuje nejen procesně chybné provedení, ale i samotný její průběh. Poškozená v souladu se zákonem před rekognicí v rámci podání vysvětlení popsala pachatele; v popisu mj. uvedla, že pachatel byl štíhlé postavy a měl hubenou tvář (č.l. 121); fotografie poškozené předložené (č.l. 127,128) však zejména u fotografie č. 3 nelze charakterizovat jako fotografii muže s hubenou tváří.
Ze všech těchto důvodů, dle přesvědčení Ústavního soudu, pochybil nalézací soud když považoval rekognici provedenou dne 19. 5. 2002 za úkon, o který by směl opřít svoji úvahu o stěžovatelově vině. Ježto ani odvolací soud toto vytýkané pochybení soudu prvého stupně nenapravil, porušily tím oba tyto soudy stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
Leč ani tento dílčí závěr Ústavního soudu nemůže vést ke kasaci stěžovaných rozsudků, a to proto, že v posuzovaném případě nelze přehlédnout, že uvedená rekognice zdaleka nebyla jediným důkazem, o který opřel nalézací soud svůj závěr o stěžovatelově vině. Naopak celá řada důkazů dalších, a to i důkazů, jež nikterak nenavazovaly na zmíněnou rekognici, stěžovatele usvědčovala.
Nalézacímu soudu v žádném případě nelze vytýkat, že by, s výjimkou shora vytknutou, postupoval při hlavním líčení způsobem, který by mohl jakkoli ohrozit stěžovatelova ústavní práva. Hlavní líčení bylo provedeno v souladu se zákonem a rozsudek z něho vzešlý byl soudem prvého stupně, s výhradou dále uvedenou, řádně odůvodněn.
Z rozsudku zcela zjevně se podává, o jaké důkazy soud prvého stupně opřel své závěry, jakými úvahami se řídil při hodnocení těchto důkazů a jaké právní závěry ze skutkových zjištění jím učiněných vyvodil.
To, že se stěžovatel se závěry soudů neztotožňuje, není způsobilé jakkoli posunout věc do ústavněprávní roviny, neboť není věcí Ústavního soudu, aby přehodnocoval hodnocení důkazů, které náleží soudům obecným. Ústavní soud v žádném případě neztotožňuje se se stěžovatelovým tvrzením, že by právní závěry obecných soudů v jeho věci byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a již vůbec ne s tvrzením, že tyto závěry v žádné možné interpretaci nevyplývají z odůvodnění stěžovaných rozhodnutí. V souladu se svojí stabilní judikaturou nevidí Ústavní soud žádného důvodu, aby dokazování provedené obecnými soudy přehodnocoval, a to zvláště, když, s již vysvětlenou výjimkou, může na podkladě vyžádaného spisu konstatovat, že řízení ve svém souhrnu nelze označit za proces nespravedlivý, a tudíž rozporný s ústavně zaručenými základními právy stěžovatele.
Stěžovateli jest dáti za pravdu, že soud prvého stupně, pakliže některé jeho důkazní návrhy jakožto nedůvodné zamítl (č.l. 445), měl v odůvodnění svého rozsudku vysvětlit, proč tak učinil. To se nestalo a i v tomto směru možno považovat stěžovatelovu námitku proti postupu soudu prvého stupně za opodstatněnou. V té souvislosti nelze však přehlédnout, že se touto námitkou zabýval již soud odvolací, který ve svém usnesení dostatečným způsobem odůvodnil, proč z jeho hlediska pro další rozhodování o vině a trestu nové důkazy zapotřebí nebyly; pochybení soudu prvého stupně bylo tedy napraveno již při přezkumné činnosti v rámci soustavy obecných soudů, takže neexistuje žádný důvod, pro který by Ústavní soud mohl naříkaný rozsudek soudu prvého stupně zrušit.
Ani Nejvyšší soud při projednání stěžovatelova dovolání nikterak nevybočil z kautel ústavnosti, když v souladu s relevantními ustanoveními trestního řádu podaný mimořádný opravný prostředek odmítl, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně a podrobně vyložil, proč dospěl k závěru, že ve věci je třeba postupovat podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Ústavní stížnost byla stěžovatelem konstruována v podstatě jako další opravný prostředek proti rozhodnutí obecných soudů; Ústavní soud však není běžnou přezkumnou instancí, nepřísluší mu do činností nalézacích, odvolacích i dovolacího soudu vstupovat kasací jejich rozhodnutí jindy než v případech, v nichž došlo k porušení ústavně zaručených základních práv, přičemž navíc takové porušení musí mít za následek v rámci soustavy obecných soudů neodstranitelné a vadné rozhodnutí. V dané věci sice došlo v řízení před soudem prvého stupně k dílčímu pochybení, avšak stěžovatelův proces byl završen rozhodnutími, jejichž výroky samy o sobě vadné nejsou. Proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 16. června 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu