ECLI:CZ:US:2004:4.US.604.02
sp. zn. IV. ÚS 604/02
Usnesení
IV. ÚS 604/02
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. V. Ř., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2002, sp.zn. 6 To 127/01, a proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 19. dubna 2001, sp.zn. 2 T 8/2000, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto mimo jiné i odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze. Stěžovatel tvrdí, že v řízení před soudem I. stupně bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 2 T 8/2000, z něhož zjistil následující.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. dubna 2001, č. j. 2 T 8/2000-2085, uznal stěžovatele vinným z trestného činu podvodu podle ustanovení §8 odst. 1 k §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, spáchaným ve spolupachatelství podle ustanovení §9 odst. 2 trestního zákona, a z trestného činu podvodu podle ustanovení §250 odst. 1 odst. 3 písm. b) trestního zákona a odsoudil ho podle ustanovení §35 odst. 1 a §250 odst. 4 za použití §40 odst. 2 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle ustanovení §58 odst. 1 písm. a) za použití §59 odst. 1 trestního zákona byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let.
Trestného jednání se stěžovatel dle skutkové věty 2) dopustil tím, že v přesně nezjištěné době v roce 1995 na přesně nezjištěném místě P.K. zfalšoval aval na tiskopise cizí směnky Komerční banky, a. s., centrála Praha, a opatřil směnku dvěma stvrzujícími podpisy, z nichž podpis znějící na jméno "K." vlastnoručně napodobil a následně blíže nezjištěným způsobem tuto směnku získali stěžovatel a obžalovaný J. C., kteří dne 28. 8. 1995 ji společně vyplnili na částku 49.200.000,- Kč se splatností dne 28. 2. 1996, přičemž na směnce jako výstavce uvedli obžalovaného J. C. Takto vyplněná směnka byla určena k prodeji a získání finančních prostředků, avšak k proplacení směnky právě z důvodu zfalšovaného avalu Komerční banky, a. s., centrála Praha, nedošlo. Dle skutkové věty 3) se stěžovatel měl dopustit trestného jednání tím, že v přesně nezjištěné době v březnu 1996 prodal na základě kupní smlouvy poškozenému P. S., nar. 1. 7. 1950, za finanční částku ve výši 600.000,- Kč směnku znějící na částku 49.200.000,- Kč, splatnou dne 28. 2. 1996, výstavce J. Š. a směnečníka J. C., opatřenou zfalšovaným avalem Komerční banky, a. s., centrála Praha, ačkoliv věděl, že J. C. jako směnečník nedisponuje finančními prostředky a že aval Komerční banky, a. s., Centrála Praha, je nepravý a tímto poškozenému způsobil škodu v celkové výši 600.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. V tomto odvolání namítal, že drtivou většinu závěrů, které soud uvedl v písemném odůvodnění rozsudku, musí odmítnout, neboť jsou jednak v rozporu se skutečností a zejména pak se samotnými výsledky provedeného dokazování v hlavním líčení. Namítal, že soud porušil zásadu in dubio pro reo, když prakticky veškeré důkazy soud hodnotil v jeho neprospěch, přičemž jde v řadě případů o takové důkazy, jejichž výsledky takové hodnocení naprosto vylučují, a v další řadě o důkazy, které soud zcela účelově hodnotí v jeho neprospěch. Odůvodnění rozhodnutí soudu o jeho vině podle stěžovatele postrádá logické vazby a používá tvrzení, která nemají oporu v provedeném hlavním líčení. Dále namítal procesní vady přípravného řízení a dovozoval, že některé vady přípravného řízení soud odstranit nemůže. Dále stěžovatel rozebíral jednotlivé, v průběhu řízení provedené důkazy, a činil jejich rozbor.
Vrchní soud v Praze usnesením z 20. května 2002, č. j. 6 To 127/2001-2189, odvolání jako nedůvodné zamítl. V odůvodnění usnesení soud konstatoval, že v řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, nedošlo k žádným podstatným vadám, zejména pokud by mohly mít vliv na možnost uplatnění práv obhajoby nebo na zabezpečení řádného objasnění věci. Pokud v některých případech pochybily orgány činné v přípravném řízení trestním, jak naznačoval stěžovatel, byla tato pochybení napravena v řízení před soudem prvého stupně. Městský soud v Praze provedl zákonným způsobem všechny dostupné důkazy, nezbytné pro jeho rozhodnutí, a distancoval se od důkazů procesně nepoužitelných. Takto provedené důkazy zhodnotil po pečlivém zvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a vyvodil z nich úplná a správná skutková zjištění. Městský soud v Praze vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy jednotlivá skutková zjištění u jednotlivých skutků opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Podrobně se vypořádal i s obhajobou obžalovaných, která později zůstala shodná i v rámci řízení odvolacího, a vysvětlil, z jakých důvodů a v jaké míře považuje jejich výpovědi za nepravdivé a účelové, eventuelně pro posouzení jejich trestní odpovědnosti za irelevantní. Za této situace se Vrchní soud v Praze se skutkovými závěry soudu prvého stupně ztotožnil, neboť jsou procesně správné, úplné, logické, objektivní a přesvědčivé. Poté odvolací soud rozebral jednotlivé odvolací námitky, a konečně poučil stěžovatele o tom, že může podat dovolání prostřednictvím svého obhájce u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje.
Ze spisu Městského soudu v Praze Ústavní soud dále zjistil, že možnosti podat dovolání využili spoluobžalovaní P.K., a V. S. O jejich dovolání rozhodl Nejvyšší soud České republiky usnesením z 29. října 2003, č. j. 5 Tdo 809/2003, tak, že jejich dovolání podle ustanovení §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu odmítl.
Stěžovatel tvrdí, že v řízení před soudem I. stupně bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to tím, že soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích použily pouze některé důkazy, které údajně svědčí proti němu, a pominuly takové závažné důkazy, které svědčí v jeho prospěch. Dále stěžovatel namítá, že z usnesení odvolacího soudu nevyplývá, jakými úvahami a k jakým závěrům odvolací soud na podkladě provedených důkazů dospěl, a je v podstatě nepřezkoumatelné. Dále stěžovatel namítl, že soudy zejména nevysvětlily postoj k výpovědi svědkyně JUDr. J., svědkyně L. Š., obžalovaného C., nevypořádaly se s nevěrohodností svědka S., a protokolem o domovní prohlídce u obžalovaného C.
Ústavní soud vyzval dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Vrchní soud v Praze a Vrchní státní zastupitelství v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily.
Vrchní soud v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Vrchní státní zastupitelství v Praze sdělilo, že bylo jako vedlejší účastník označeno zřejmě omylem a že se s ohledem na ustanovením §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu postavení vedlejšího účastníka vzdává.
Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy představuje soudní orgán ochrany ústavnosti a v tomto smyslu není součástí soustavy obecných soudů, kterým není ani instančně nadřízen. Ústavní soud není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud rovněž není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. S ohledem na ústavní princip nezávislosti obecných soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vymezil Ústavní soud svůj vztah k jurisdikční pravomoci obecných soudů tak, že tam, kde obecné soudy ve svém řízení a rozhodování respektují podmínky a záruky stanovené zákonem (v tomto případě o. s. ř.), nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu, nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Porušení zmíněných ústavních principů však z napadených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze nevyplývají.
V této souvislosti je nutno poukázat na skutečnost, že v trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů - ustanovení §2 odst. 5 odst. 6 trestního řádu. Podle zásady volného hodnocení důkazů zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam a váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy obecného soudu ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu pouze tehdy, kdyby je sám prováděl.
Rovněž je třeba konstatovat, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace přísluší obecným soudům. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, respektovaly příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu (zásada akuzační, ústnosti, bezprostřednosti, oficióznosti, ústavnosti, i volného hodnocení důkazů), jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Z obecného pohledu si pak je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Námitka stěžovatele, že soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích použily pouze některé důkazy, které údajně svědčí proti němu, a pominuly takové závažné důkazy, které svědčí v jeho prospěch, nemá ústavně právní relevanci, neboť ve skutečnosti brojí proti neúspěchu v soudním řízení, což není předmětem ústavní ochrany.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci, provedl dokazování v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí a provedené důkazy zhodnotil. Odvolací soud se s takto zjištěným skutkovým stavem ztotožnil a vypořádal se s námitkami stěžovatele uplatněnými v odvolání.
Pokud se týká stěžovatelem namítaného pominutí výslechu svědkyně J., tato je soudem konstatována na straně 38 rozsudku Městského soudu v Praze, a následně i na straně 10 usnesení Vrchního soudu v Praze. Rozbor této výpovědi v souvislosti s povědomostí poškozeného S. o Komerční bankou namítané problematičnosti avalu je pak rozebrána na straně 39 rozsudku Městského soudu v Praze. Výpověď svědkyně Š. je konstatována a rozebrána na straně 28 rozsudku Městského soudu v Praze. Věrohodnost svědka S. v souvislosti s obstaráním kupní ceny za směnku je konstatována na straně 10 usnesení Vrchního soudu v Praze a v souvislosti s placením palmáre JUDr. J. na straně 11 usnesení Vrchního soudu v Praze. Výpověď obžalovaného C. je postupně konstatována a rozebírána na stranách 18 až 36 rozsudku Městského soudu v Praze a na posledně uvedené straně je pak komplexně vyhodnocena v souvislosti s výpovědí stěžovatele. Tato souvislost je pak rozebírána i na stranách 9 a 10 usnesení Vrchního soudu v Praze. Jak Městský soud v Praze, tak Vrchní soud v Praze, se tedy zabývaly veškerými námitkami stěžovatele a rozebraly úvahy, které je vedly k jejich závěrům. Obecné soudy přitom použily obvyklé metody výkladu norem, jejich interpretace a aplikace jednotlivých procesních ustanovení nejsou projevem libovůle či dokonce svévole. Své závěry o postupu podle uvedených ustanovení zákona soudy náležitě zdůvodnily. Nevybočily tak v ničem z rámce ústavnosti.
Je pravdou, že soudy obou stupňů se v souvislosti s vyhodnocováním stěžovatelem spáchaných skutků nezabývaly protokolem o domovní prohlídce u obžalovaného C., který je na č.l. 161 svazku 7, přičemž tato listina byla soudem k důkazu čtena v hlavním líčení, konaném 10. 4. 2001. Ústavní soud však v této souvislosti konstatuje, že se nejedná o důkaz zásadního významu a stěžovatelem nebylo v hlavním líčení při jeho čtení, při závěrečné řeči a posledním slovu upozorňováno, že by měl jakoukoliv souvislost se skutky přičítanými stěžovateli. Tento důkaz nebyl ani zmíněn ve stěžovatelově odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze. Pokud se tedy jedná o pochybení soudů obou stupňů, lze je považovat rozsahem i významem za bagatelní. Proto má Ústavní soud zato, že případné
pochybení soudů obou stupňů v tomto směru nezakládá zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Na základě uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2004
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu