ECLI:CZ:US:2004:4.US.609.03
sp. zn. IV. ÚS 609/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2004 soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou, Ph. D., ve věci P.. J., zastoupeného Mgr. P. Z., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 10. 2003, sp. zn. 3 To 154/2003 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2003, č. j. 48 T 1/2003-595, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí, jimiž nebylo vyhověno jeho návrhu na opravu protokolace, a následně byla zamítnuta i stížnost proti usnesení, jímž byl návrh na opravu protokolace zamítnut a tvrdil, že těmito rozhodnutími vydanými v trestní věci, v níž má postavení obžalovaného, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo garantované "čl. 6 odst. 3 písm. d)" Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel uvedl, že napadená usnesení nesou stopy libovůle a protože "nejsou adhezní ke zcela určitě zjištěnému skutkovému ději, jde o usnesení, která nerespektují trestní řád jako základní procesně právní předpis". V konečném důsledku se takové usnesení podle stěžovatele posouvají i do polohy protiústavní, zejména z hlediska nároku trestně stíhané osoby na spravedlivé posouzení její věci.
Dotazem u Vrchního soudu v Praze Ústavní soud ověřil, že ve věci, v níž došlo k vydání napadených usnesení, stále probíhá řízení před obecnými soudy a na den 12. 10. 2004 je nařízeno u Vrchního soudu v Praze veřejné zasedání.
Ústavní soud, předtím než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon"). A to včetně podmínek ust. §75 odst. 1 zákona, které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv či svobod, je totiž její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Jinými slovy musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv a svobod jiným zákonným způsobem. Zpravidla lze podat ústavní stížnost až po pravomocném rozhodnutí o věci samé, není-li možné ochranu práva dále uplatňovat v jiném řízení. Dílčí rozhodnutí soudu (zejména rozhodnutí, jimiž soud upravuje vedení řízení) jsou napadnutelná ústavní stížností v zásadě jen tehdy, mají-li význam pro ochranu nároku (práva), který je předmětem řízení před obecným soudem, a zároveň nepřípustně a nezhojitelně (v dalším řízení) zasahují do základního práva stěžovatele.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Stěžovatel ústavní stížností napadl postup obecného soudu týkající se protokolace hlavního líčení a dalších otázek, jež souvisejí s organizací a vedením trestního řízení, které v době projednání ústavní stížnosti stále není pravomocně skončeno. Stěžovatel nepoukázal na příčinnou souvislost namítané vady ve vedení řízení s podstatou projednávané trestní věci. O tom, zda o stěžovatelově vině či nevině bylo rozhodnuto způsobem, který neporušuje jeho základní práva a svobody, bude moci být v předmětné věci rozhodováno až po jejím pravomocném skončení. Ostatně stejně tomu bylo i v nálezu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. III. ÚS 628/2000 (trvale dostupný pod touto sp. zn. na www.judikatura.cz), jehož právní věty byly citovány v ústavní stížnosti. Ústavní soud, považuje za nutné zdůraznit, že nikterak nezlehčuje důležitost náležité protokolace pro vydání spravedlivého rozhodnutí o vině, a to s přihlédnutím k tomu, že má z vlastní rozhodovací činnosti poznatky o občasném podceňování významu náležité protokolace (srov. např. nález ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01; www.judikatura.cz). Ústavní soud je přesvědčen, že obecné soudy v řízení o opravných prostředcích, přihlédnou (pokud se tak již nestalo) ke skutečnostem tvrzeným v ústavní stížnosti, a pokud je shledají oprávněnými, budou na ně příslušným způsobem reagovat. Také obecné soudy jsou totiž povinny poskytovat ochranu základním právům a svobodám (čl. 4 Ústavy ČR).
Jak vyplývá z argumentace uvedené shora, má Ústavní soud zato, že na podkladě tvrzení obsažených v projednávané v ústavní stížnosti lze potenciální zásah do základního práva posoudit až v kontextu celého řízení a jeho výsledku. Případný zásah do základních práv a svobod stěžovatele je totiž podle Ústavního soudu reparovatelný v dalších fázích řízení. Jinými slovy, zásah Ústavního soudu ve fázi, v níž se řízení před obecnými soudy nachází, by byl v dané věci - z důvodů vyložených shora - předčasným a nepřípustným.
Aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel vzhledem k výše uvedenému a také vzhledem k doktríně minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů předložený návrh odmítnout, neboť jde o návrh nepřípustný (§43 odst. 1 písm. e) zákona).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 27. září 2004
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj