ECLI:CZ:US:2004:4.US.610.02
sp. zn. IV. ÚS 610/02
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma, ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. J. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. června 2002, č. j. 44 Ca 92/2002-23, a rozhodnutí Okresního úřadu v Benešově, okresního pozemkového úřadu, ze dne 18. ledna 2002, č. j. PÚ 328/1992-4983-VIII, za účasti Krajského soudu v Praze, a Ministerstva zemědělství, zemědělské agentury a pozemkového úřadu v Benešově, jako účastníků řízení, a Pozemkového fondu ČR, Povodí Vltavy, s. p., J. H., M. D. a M. K., jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost dne 17. září 2002, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon"). Stěžovatel v ní napadl shora označený rozsudek Krajského soudu v Praze, kterým bylo v přezkumném řízení dle části páté, hlavy třetí, ve smyslu §250l a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v tehdy platném znění (dále jen "o. s. ř."), a §9 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v tehdy platném znění (dále jen "zákon o půdě"), potvrzeno rozhodnutí shora uvedeného Okresního úřadu v Benešově. Jím bylo, dle §9 odst. 4 téhož zákona, rozhodnuto, že stěžovatel není - vedle dalších osob uplatňujících příslušný restituční nárok - vlastníkem ideální jedné šestiny blíže označených pozemků v katastrálním území R. (dále jen "předmětné pozemky"). Druhým výrokem napadeného rozsudku Krajský soud v Praze zastavil řízení o opravném prostředku stěžovatele, směřujícímu proti rozhodnutí pozemkového úřadu, jímž ve smyslu ustanovení §9 odst. 7 a §6 odst. 4 (pozn. ÚS: správně §6 odst. 3) zákona o půdě, určil oprávněným osobám lhůtu 3 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí k vrácení náhrady za předmětné pozemky "dle Výměru zn. Výst. 26-755/56 ze dne 30. července 1956, na účet Ministerstva zemědělství ČR, v souladu s ustanovením §10 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění zákona č. 441/92 Sb.".
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že předmětné pozemky, na nichž hodlá jako soukromý zemědělec hospodařit, se nacházejí nad zátopovou čarou a současně pod tzv. výkupovou čarou, přičemž v takto ohraničeném území bylo jiným subjektům příslušným stavebním úřadem povoleno postavit rekreační chaty. Zdůraznil, že i ve svém odvolání proti rozhodnutí pozemkového úřadu poukazoval na to, že se nejedná o pozemky nebo jejich části, které byly po přechodu na československý stát zastavěny. Rovněž dle tvrzení stěžovatele netvoří koryto vodního toku Vltavy a nachází se nad hranicí maximálního vzdutí akumulované vodní hladiny, což je zřejmé z toho, že nebyly nikdy zatopeny, což potvrdily i nedávné záplavy. Tato skutečnost prý byla zjištěna i šetřením pozemkového úřadu na místě samém. V daném kontextu s ohledem na uvedené vytýká Krajskému soudu v Praze, že nepřezkoumal rozhodnutí referátu životního prostředí Okresního úřadu v Benešově ze dne 1. října 1997, č. j. Vod. 235-2864/97, a rozhodnutí územního odboru Ministerstva životního prostředí ČR pro středočeskou oblast a hlavní město Prahu ze dne 29. října 1998, č. j. 800/2353/801 11/97. Z těchto důvodů se proto ústavní stížností domáhá zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze a rozhodnutí Okresního úřadu v Benešově, když dovodil, že zmíněnými rozhodnutími byl dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Citovaným rozsudkem Krajského soudu v Praze byl podle jeho názoru porušen i čl. 90 Ústavy ČR prohlašující, že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Dle tvrzení stěžovatele napadený rozsudek "nevychází ze zjištěného skutkového stavu, důkazy nebyly provedeny, aniž to bylo zdůvodněno, právní normy byly aplikovány nesprávně a tak došlo k protiprávnímu posouzení věci". Bližší rozvedení těchto výhrad a podrobnější ústavněprávní argumentaci stěžovatel Ústavnímu soudu na podporu svého tvrzení nepředložil.
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníka řízení - Krajského soudu v Praze - zastoupeného předsedkyní senátu 44 Ca. Ta odkázala na napadené rozhodnutí a jeho odůvodnění s tím, že bylo bezpečně prokázáno, že požadované pozemky tvoří umělé koryto řeky Vltavy, jež je součástí vodohospodářského díla, tj. stavby dle ustanovení §11 odst. 1 lit. c) zákona o půdě.
K ústavní stížnosti se vyjádřil rovněž vedlejší účastník - Okresní úřad v Benešově - Okresní pozemkový úřad, prostřednictvím vedoucího referátu (nyní Ministerstva zemědělství, zemědělské agentury a pozemkového úřadu v Benešově). Ten stručně popsal průběh správního řízení i jeho výsledky, a rovněž v němž poukázal na svou vázanost rozhodnutím o předběžné otázce příslušným orgánem (§40 zák. č. 71/1967 Sb., v platném znění). Uvedl, že se zpočátku domníval, že pozemky nad zátopovou čarou je oprávněným osobám možno vydat. Příslušný vodoprávní orgán jej však s odkazem na schválenou stavební dokumentaci poučil, že pozemky pod zátopovou čarou bývají zatopeny při maximálním vzdutí vodní hladiny v přehradní nádrži. Pozemky nad zátopovou čarou nebývají zatopeny, ale jsou vystaveny dlouhodobým vlivům jako je vlnobití, eroze apod., kdy břehy jsou vymílány a je třeba je zpevňovat a provádět údržbu břehů vodního toku. Dle stavební dokumentace byla stanovena hranice 4 metry nad maximální vzdutí vodní hladiny a ohraničena tzv. výkupovou čarou. V důsledku toho, jak dále pozemkový úřad uvedl, byla vydána citovaná rozhodnutí vodoprávních orgánů konstatující, že předmětné pozemky tvoří umělé koryto řeky Vltavy. Proto je tedy nebylo možno vydat oprávněným osobám.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Praze, vedený pod sp. zn. 44 Ca 92/2002, a rovněž spis Okresního úřadu v Benešově, okresního pozemkového úřadu, č. j. PÚ 328/1992-4983-VIII. Po seznámení se s jejich obsahem, jakož i obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Okresní úřad v Benešově, okresní pozemkový úřad, vydal napadené rozhodnutí poté, co shledal, že právní předchůdkyně stěžovatele, a v důsledku toho i stěžovatel, je oprávněnou osobou. Předmětné nemovitosti byly vyvlastněny na žádost Vodohospodářského rozvojového a investičního střediska v Praze, výměrem Okresního národního výboru v Benešově ze dne 30. července 1956, č. j. Výst. 26-755/56, přičemž v odůvodnění bylo konstatováno, že "uvedené pozemkové plochy je třeba získati pro účely vodního díla ve Slapech, protože předmětné vyvlastněné pozemky jsou v zátopní oblasti již postavené údolní přehrady". Pozemkový úřad na základě provedeného dokazování vzal za prokázáno, že ve věci stěžovatele je dán restituční titul dle §6 odst. 1 lit. n) zákona o půdě, jelikož vyvlastněným vlastníkům byla přiznána (a též vyplacena) náhrada méně než poloviční, což bylo v rozporu s tehdy platnými předpisy, když uvedené zjištění vyplynulo z vypracovaného znaleckého posudku B.K., znalce z oboru ekonomika stavebnictví, ze dne 11. ledna 2002 (č. 2470 - 005/2002), kterým byla ve vztahu k vyvlastnění přezkoumána správnost stanovené náhrady za předmětné nemovitosti.
Z pohledu jednoduchého práva je pro posouzení jádra ústavní stížnosti klíčovou otázka, zda lze daný případ podřadit, jak učinily ve věci rozhodující orgány veřejné moci, pod větu prvou citovaného ustanovení zákona o půdě, dle jehož znění "pozemky nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou a nebo stavbu umístěnou pod povrchem země." Pozemkový úřad, vycházeje z výše uvedených rozhodnutí vodohospodářských orgánů, dospěl k závěru, že předmětné pozemky tvoří umělé koryto řeky Vltavy, jež je součástí vodního díla Slapy a tedy ve smyslu §11 odst. 1 lit. c) zákona o půdě je nebylo možno vydat. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku potom provedl precizaci tohoto odůvodnění, když uvedl, že předmětné pozemky tvoří umělé koryto řeky Vltavy, jež je součástí vodohospodářského díla, tj. stavby, která brání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, a která není stavbou movitou nebo dočasnou nebo jednoduchou nebo drobnou, ani stavbou umístěnou pod povrchem země.
V restituční věci stěžovatele rozhodující orgány veřejné moci jimi učiněnou subsumpcí podle přesvědčení Ústavního soudu nepochybily, pokud podřadily předmětné pozemky pod kategorii pozemků, vymezenou v ustanovení §11 odst. 1 lit. c) zákona o půdě, když konstatovaly, že je zde dána zábrana v podobě překážky jejich vydání předvídaná zákonem, tj. že jsou zastavěny, neboť se na nich nachází dle rozhodnutí vodohospodářských orgánů umělé koryto řeky Vltavy, jež je součástí vodního díla Slapy, resp. dle správního soudu vodohospodářského díla, tj. stavby, která brání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, a která není stavbou movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou, ani stavbou umístěnou pod povrchem země. Je zjevné, že orgány veřejné moci vycházely z definice zastavěného pozemku, dané v již zmíněném ustanovení §11 odst. 1 lit. c) zákona o půdě, kde je jako zastavěný pozemek označena i plocha, která bezprostředně souvisí se stavbou (zahájenou před 24. červnem 1991), která je nezbytně nutná k provozu stavby. V projednávané věci se jedná právě o tento případ, jak vyplývá i z kopie katastrální mapy, doplněné orientačním zákresem parcel podle předchozích pozemkových evidencí z 10. března 1997, a geometrického plánu na oddělení pozemků, zabraných stavbou Slapské přehrady z května 1954, obojí pro katastrální území R..
S ohledem na řečené proto Ústavní soud dospěl k závěru, že v restituční záležitosti stěžovatele překážka pro vydání pozemků tak, jak ji dovodily označené orgány veřejné moci, existuje.
K námitce stěžovatele ohledně zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud uzavírá, že takový zásah shledán nebyl. Stěžovateli bylo umožněno obrátit se ve své věci na soud, který při rozhodování nepřekročil rámec zákonem vymezených limit. Skutečnost, že o žalobě nebylo rozhodnuto způsobem, který stěžovatel očekával, není možno hodnotit jako porušení jeho základních práv. Citované právo zaručuje každému přístup k soudu, a nikoliv právo na příznivé rozhodnutí.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.předsedkyně senátu