ECLI:CZ:US:2004:4.US.622.03
sp. zn. IV. ÚS 622/03
Usnesení
IV. ÚS 622/03
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti Z. P., zastoupeného JUDr. P. K., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.8.2003, sp.zn. 6 Tdo 897/2003 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26.3.2003, sp.zn. 5 To 2219/2002 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8.10.2002, sp.zn. 39 T 11/2001, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e odmítá .
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8.12.2003, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu ČR. Tvrdil, že jimi byla porušena jeho základní práva daná čl. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a to tím, že hmotné právo v jeho případě bylo interpretováno ústavně nekonformním způsobem.
Ze spisu Krajského soudu v Brně, sp.zn. 39 T 11/2001, který si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že dne 8. října 2002 byl stěžovatel Krajským soudem v Brně rozsudkem ze dne 8.10.2002, čj. 39 T 11/2001-2484 uznán vinným spácháním trestného činu krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 odst. 4 tr. zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a podle §148 odst. 4 tr. zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 a 1/2 roku. Zároveň soud vyslovil podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávání obchodní živnosti "koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a reklamní činnost" a to na dobu 5 let.
Uvedený rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, ve kterém uvedl, že soud nesprávně zhodnotil provedené důkazy a vyvodil z nich nesprávný právní závěr. Navrhoval provedení dalších důkazů (výslech dalších svědků, zpracování znaleckého posudku z oboru účetnictví, výslech pracovníků finančního úřadu).
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26.3.2003, sp.zn. 5 To 219/2002, odvolání stěžovatele podle §256 tr. řádu zamítl. Dle názoru Vrchního soudu soud I. stupně provedl dostatečně obsáhlé dokazování tak, aby zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný pro samotné rozhodnutí ve věci. Provedené důkazy pak soud hodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, toto hodnocení je v souladu s pravidly formální logiky a na jeho základě dospěl soud I. stupně ke správným skutkovým a následně i právním závěrům. Z toho pohledu považoval odvolací soud provádění dalších důkazů, navržených obžalovaným, za nadbytečné, neboť z dosavadního dokazování je možné přijmout bez pochybností závěry o vině obžalovaného tak, jak dovodil soud I. stupně a jak je uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku. Pokud jde o výrok o vině, soud zdůraznil, že sám obžalovaný se doznal k tomu, že z části vůbec nepodával daňová přiznání ve lhůtách k tomu určených, příp. nezahrnul veškeré uzavřené obchodní transakce do přiznání k dani z přidané hodnoty v jednotlivých obdobích tak, jak vyplývá z výrokové části rozsudku. Soud I. stupně správně použil právní kvalifikaci jednání obžalovaného, když posuzoval jeho činnost ve smyslu §16 odst. 1 tr. zákona a použil ust. zákona č. 265/2001 Sb., což je pro obžalovaného příznivější než užití zákona ve znění účinném v době spáchání trestné činnosti. Rovněž výrok o trestu vycházel z hledisek uvedených v ust. §23 a §31 tr. zákona. Hodnotil osobu obžalovaného, všechny okolnosti jeho trestné činnosti, dobu páchání, způsobenou škodu a v návaznosti na to i společenskou nebezpečnost této činnosti. Uložený trest odpovídá zákonným hlediskům a kritériím a nelze jej považovat za nepřiměřený.
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci napadl stěžovatel dovoláním z důvodu §265b odst. 1 písmeno g) tr. řádu. Odůvodnil je tím, že rozsudek soudu I. stupně spočívá v nesprávném hmotně právním posouzení věci a soud II. stupně podle jeho názoru zamítl řádný opravný prostředek podaný proti takovému rozsudku, aniž pochybení soudu I. stupně napravil.
Nejvyšší soud ČR dne 27.8.2003, usnesením sp.zn. 6 Tdo 897/2003, dovolání odmítl. V odůvodnění uvedl, že obviněný v rámci uplatněného dovolacího důvodu napadá v převážné části svého dovolání nesprávnost skutkových zjištění obsažených ve výroku o vině, neboť polemizuje se správností způsobu, jakým byly některé důkazy hodnoceny, a v závěru dovolání výslovně uvádí, že nedošlo k objektivnímu objasnění věci z důvodu neúplnosti skutkových zjištění. Tyto argumenty nemůže dovolací soud akceptovat, protože nejde o skutečnosti, které by bylo možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod, a nebyl-li uplatněn jiný argument právní povahy, bylo nutné volit postup podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a dovolání odmítnout jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ust. §265b tr. řádu.
Po obsáhlé argumentaci pak Nejvyšší soud uzavřel, že právní posouzení skutků ve výroku napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8.10.2002, sp.zn. 39 T 11/2001, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26.3.2003, sp.zn. 5 To 219/2002, jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb. je správné a odpovídající zákonu. Soud prvého stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti pro daný skutkový stav podstatné. Se závěry soudu I. stupně se pak ztotožnil i soud II. stupně, přičemž tento se současně bez pochybností a logicky vypořádal též s námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
II.
Všechna uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci i Nejvyššího soudu napadl stěžovatel včas ústavní stížností. V ní namítal, že jestliže soudy došly k závěru, že stěžovatel naplnil zákonné znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zákona v případech popsaných ve výrocích soudu I. stupně, porušily tím ústavně zaručené právo stěžovatele
- na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny, které stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem;
- čl. 4 Listiny, který stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
Podle stěžovatele soudy nesprávně interpretovaly §148 tr. zákona, když stěžovatel neměl žádnou zákonem či smlouvou nebo jiným aktem uloženou povinnost jednat jménem společnosti S. E. Europe, s.r.o., nebyl tedy povinen činit úkony související s vedením účetnictví společnosti, plnit povinnost podat daňové přiznání a plnit povinnost odvést vyměřenou daň. Soudy dále podle stěžovatele neúplně zjistily skutkový stav tím, že nedošlo k verifikaci výše daňových povinností S. E. Europe, s.r.o., nedošlo k vypořádání se s celým spisovým materiálem příslušného finančního úřadu a nebyl proveden stěžovatelem navrhovaný důkazní prostředek - vypracování znaleckého posudku. To pak vedlo k nesprávným skutkovým závěrům o výši škody, k vadnému hodnocení neúplně provedených důkazů a ústavně nesouladnému posouzení věci. Stěžovatel proto požadoval, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu ČR zrušil.
III.
Nejvyšší soud ČR, ve vyjádření doručeném Ústavnímu soudu dne 30.1.2004, uvedl, že v dovolacím řízení může dovolatel brojit výhradně proti rozhodnutí soudu druhého stupně a může se svým dovoláním uspět toliko za předpokladu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo některou z vad uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu. Existence podobné vady je ovšem podmíněna tím, že odvolací soud svým procesním postupem pochybil některým ze způsobů specifikovaných ustanovením §265b odst. 1 písmena a) až k) tr. řádu nebo rozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedeném v ustanovení §265a odst. 2 písmena a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b písmenech a) až k) tr. řádu. Stěžovatel uplatnil v podaném mimořádném opravném prostředku zákonné dovolací důvody předpokládané ustanoveními §265b odst. 1 písmeno g) a §265 odst. 1 písmeno l) tr. řádu, přičemž dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyložil své stanovisko k existenci těchto dovolacích důvodů. Dovolací soud neměl možnost aplikovat ustanovení §265i odst. 3, odst. 4 tr. řádu. Nejvyšší soud dále odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Vrchní soud v Olomouci, ve vyjádření doručeném Ústavnímu soudu dne 30.12.2003 poukázal na to, že ústavní stížnost obsahuje v podstatě dvě námitky.
K první z nich, totiž, že ze strany obžalovaného nemohlo dojít k naplnění zákonných znaků trestného činu podle §148 tr. zákona, popsaných ve výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Brně, uvedl, že soudy I. i II. stupně dospěly k závěru, že skutkovou podstatu zmíněného trestného činu naplnil tím, že předmětnou společnost převedl na svědka Pavelku v úmyslu vyhnout se plnění svých daňových povinností, přičemž mu bylo známo, že tento svědek povinnosti nesplní, neboť k tomu neměl žádné materiální ani formální podmínky. S touto námitkou se soud vypořádal již v rámci odvolacího řízení. Pokud jde o druhou námitku, spočívající v tom, že výše škody stanovená soudem není dostatečně verifikována, když soudy neprovedly stěžovatelem navrhovaný znalecký posudek, takový posudek nebylo v době řízení před oběma soudy ani objektivně možno provést s ohledem na to, že nebylo k dispozici účetnictví předmětné firmy. Rovněž s touto námitkou se odvolací soud v rámci odvolacího řízení vypořádal.
Nejvyšší státní zastupitelství, ve vyjádření doručeném Ústavnímu soudu dne 21.1.2004, poukázalo na to, že stěžovatel v ústavní stížnosti brojí především proti rozhodnutím Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci. Opakuje přitom řadu námitek, které uplatňoval již v rámci svého dovolání. Námitkami stěžovatele, podle kterých nemohl být pachatelem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zákona, se obsáhle zabýval dovolací soud. Nejvyšší státní zastupitelství proto odkázalo na odůvodnění jeho rozhodnutí, se kterým se ztotožňuje. Pokud jde o námitky týkající se výše způsobené škody, směřují svým obsahem proti rozsahu provedeného dokazování a proti hodnocení důkazů nalézacím a odvolacím soudem. K tomu Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, že toliko soudu přísluší posoudit rozsah dokazování, které je nutno provést, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž není povinností soudu vyhovět všem důkazním návrhům obviněného. Taktéž je výsostným oprávněním soudu, aby ve smyslu ust. §2 odst. 6 tr. řádu hodnotil důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. O porušení ústavně garantovaného práva stěžovatele na spravedlivý proces by bylo možné hovořit toliko v případě, že skutková zjištění učiněná soudy by se dostala do extrémního rozporu s obsahem provedených důkazů, popř. že by soud odmítl provést důkaz, který by měl naprosto zásadní význam pro rozhodnutí o vině. Taková okolnost v posuzované věci nenastala. Podle názoru Nejvyššího státního zastupitelství k porušení základních práv stěžovatele nedošlo.
IV.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR); nemůže proto na sebe brát právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou kterou je ČR vázána. Nic takového však v posuzované věci nebylo zjištěno, naopak z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů a jen opakuje argumenty, kterými se zabýval odvolací i dovolací soud a s nimiž se v odůvodnění svých rozhodnutí tyto soudy náležitě vypořádaly.
Ústavní soud porušení čl. 36 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR neshledal. Stěžovatelovou věcí se zákonem předepsaným způsobem zabýval obecný soud, který prováděl příslušným způsobem provedené důkazy a vyvodil z nich odpovídající právní závěry. Obsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Stejně tak nebylo shledáno (a stěžovatelem ani nijak specifikováno), že by stěžovateli, jako účastníku řízení, nebyla poskytnuta v řízení před soudem rovná práva (čl. 90 Ústavy ČR) či byla vůči němu uplatněna státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny. Jak bylo zjištěno, soud v řízení postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti.
K námitce stěžovatele, že soud opomněl stěžovatelem navržené důkazy (posudek znalce, výslech svědka JUDr. N.), Ústavní soud konstatuje, že podle jeho ustálené a obecně dostupné judikatury zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z článku 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl. V posuzované věci se tak stalo a Krajský soud v Brně, jako soud odvolací přesvědčivě zdůvodnil, proč nebyly navrhované důkazy znalcem a výslechem svědka JUDr. N. provedeny.
Pokud jde o nesouhlas s právními závěry obecných soudů v dané věci, v odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel v zásadě opakuje námitky, které již uplatňoval v odvolacím i dovolacím řízení, a staví tak v podstatě Ústavní soud - jak již uvedeno - do role další soudní instance; stěžovatel se v podstatě domáhá jiného hodnocení důkazů než ke kterému dospěly obecné soudy; úkolem Ústavního osudu však není "přehodnocování" hodnocení důkazů.
To, že stěžovatel nesouhlasí s tím, že v rámci volného hodnocení důkazů učinily obecné soudy závěr o tom, že stěžovatel spáchal uvedené trestné činy a uložily mu zákonu odpovídající trest, nemůže samo o sobě zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením čl. 90 Ústavy či čl. 36 odst. 1 Listiny každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není ani být nemůže. Ani nesprávná resp. Ústavním soudem nesdílená interpretace hmotného práva nemůže bez dalšího založit porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 90 Ústavy. Taková interpretace by mohla být důvodem zrušení rozhodnutí pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv.
Rovněž namítaný zásah do základních práv daných čl. 4 Listiny, podle kterého povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Povinnosti, které, jak vyplynulo z dokazování před obecnými soudy, stěžovatel porušil, byly stanoveny zákonem č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů, zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků a zákonem č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, všechny ve znění platném v době, kdy měl stěžovatel příslušné úkony (podat daňové přiznání, ve kterém uvede pravdivé údaje, odvést příslušnou daň) učinit. Soudy jeho činnost posuzoval v souladu s povinnostmi stanovenými těmito zákony a tedy ústavně konformním způsobem.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.8.2003, sp.zn. 6 Tdo 897/2003, usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26.3.2003, sp.zn. 5 To 2219/2002, ani rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8.10.2002, sp.zn. 39 T 11/2001 nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2004
JUDr. Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu