ECLI:CZ:US:2004:4.US.624.03
sp. zn. IV. ÚS 624/03
Usnesení
IV. ÚS 624/03
Ústavní soud rozhodl dne 3. března 2004 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. V., zastoupeného JUDr. M. K., advokátem, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 23. 10. 2003 sp. zn. 2 VZv 2/2003, ve spojení s usnesením Policie ČR ÚOKFK ze dne 7. 10. 2003 sp. zn. ČTS:OKFK-146/1-8-2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k přepravě dne 8. 12. 2003 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, o nichž je přesvědčen, že porušují jeho ústavně garantovaná práva upravená v článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a v článku 6 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod [takové ustanovení citované Úmluvy však neexistuje; z obsahu ústavní stížnosti lze mít za to, že se stěžovatel dovolává porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1, popř. i porušení práva na obhajobu dle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy] a konečně v jejich vydání shledává nerespektování článku 2 odst. 3 Ústavy České republiky.
V podané ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že usnesením vedeným pod sp. zn. ČTS:OKFK-146/1-8-2003 policejní rada Policie ČR zahájil trestní stíhání stěžovatele pro pomoc k trestnému činu podvodu podle ustanovení §10 odst. 1 písm. c) a §250 odst. 1, 4 trestního zákona. Stěžovatel toto usnesení napadá pro obsáhlý popis skutku, který je rozepsán na deseti stranách zmíněného usnesení a který prý navíc umožňuje záměnu se skutkem jiným, např. tím, že v 31 bodech bylo použito plurálu bez specifikace jeho účasti. Stěžovatel má za to, že aby byla dodržena zásada spravedlivého procesu a mohlo jím být řádně uplatněno právo na obhajobu, musí mít jako obviněný zcela jasnou vědomost o tom, z čeho je vlastně obviňován; tyto podmínky výše uvedené usnesení dle jeho názoru nesplňuje. Též upozorňuje na skutečnost, že souběžně s tímto usnesením existuje sdělení obvinění pro skutek, jenž se částečně kryje se skutkem popsaným v napadeném usnesení o zahájení trestního stíhání, přičemž stěžovatel se jej měl dopustit jako spolupachatel, což logicky vylučuje účastenství ve formě pomoci a naopak. Vzhledem k tomu, že stížnost proti napadenému usnesení o zahájení trestního stíhání byla Vrchním státním zastupitelství zamítnuta jako nedůvodná, domáhá se stěžovatel nápravy u Ústavního soudu vycházeje z toho, že ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
K podané ústavní stížnosti se vyjádřil vrchní státní zástupce. Konstatuje, že s podstatnými námitkami stěžovatele se státní zástupce vypořádal v usnesení čj. 2 VZv 2/2003-1194. Skutek byl podrobně popsán a nese všechny zákonné znaky trestného činu; ústavní stížnost spíše sleduje zajištění práva na obhajobu a spravedlivý proces, což je plně legitimní požadavek, který však byl postupem příslušných orgánů bez výjimky respektován, a proto podaný návrh nepovažuje za důvodný.
Ústavní soud ve shodě s názorem stěžovatele pokládá ústavní stížnost za přípustnou, dospěl však k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), což však neznamená, že jako jediný poskytuje ochranu ústavně zaručeným lidským právům a svobodám; naopak respekt k lidským právům musí být vlastní všem státním orgánům, orgány činné v trestním řízení nevyjímaje. Z této pozice není Ústavní soud v zásadě povolán zasahovat do rozhodování jiných orgánů státní moci a přezkoumávat správnost aplikace "běžného" práva, pokud v konkrétním případě postupem těchto orgánů nedojde k porušení ústavních kautel.
Jedna z ústavních kautel formulující požadavek uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny), nachází svůj výraz v ustanovení §2 odst. 1 trestního řádu, podle kterého nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví tento zákon. Uvedené ustanovení nutno vyložit tak, že v činnosti orgánů činných v trestním řízení, není prostor pro libovůli a svévoli, ale tyto orgány musí postupovat tak, aby byla plně respektována zákonná ustanovení, a nedošlo tak k případnému porušení ústavně garantovaných lidských práv a svobod. Z těchto důvodů je nezbytné, aby trestní stíhání bylo zahájeno jen v případě splnění zákonných požadavků a usnesení o tomto úkonu obsahovalo všechny zákonem předepsané náležitosti, jak je předpokládá ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu. Zahájit trestní stíhání je možné teprve tehdy, jestliže zjištěné a odůvodněné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin, a současně je dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba. Výrok usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, ze kterého je tato osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, označení obviněného podle ustanovení §120 odst. 2 trestního řádu a v odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Pokud v usnesení o zahájení trestního stíhání některá podstatná náležitost chybí, nelze je považovat za zákonné usnesení o zahájení trestního stíhání ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu.
Námitce stěžovatele, že v rozporu s ustanovením §160 odst. 1 trestního řádu je popsaný skutek zaměnitelný s jiným a že ne vždy byla specifikována jeho účast v uvedeném trestném činu, nelze však dle názoru Ústavního soudu přisvědčit. Vylíčení daného skutku v naříkaných usneseních obsahuje dostatečné množství podrobností (data, kdy došlo k jednání, výše finančních částek, přesná specifikace pozemků, plná jména osob, jimž stěžovatel pomáhal v trestné činnosti, čísla úvěrů a bankovních účtů), takže k záměně s jiným skutkem nemůže dojít. Účastenství ve formě pomoci k spáchání trestného činu přichází v úvahu jak před činem, tak v jeho průběhu, případně i po jeho dokonání. Uvádí-li se v napadeném usnesení o zahájení trestního stíhání, že stěžovatel v něm popsaným jednáním předem záměrně odstranil překážky a vytvořil nezbytné podmínky pro to, aby se hlavní spolupachatelé mohli dopustit trestného činu, je pochopitelné, že při popisu jejich trestného činu, jehož pachatelem stěžovatel nebyl, ale pouze v době předcházející napomáhal jeho k realizaci, není specifikována jeho účast. Ústavní soud uznává, že text předmětného usnesení o zahájení trestního stíhání si žádá naprostou soustředěnost čtenáře, nelze však mít za to, že popis skutku stěžovatelem označený jako bezbřehý, se dostal do konfliktu s právem na řádnou obhajobu, neboť obšírné vylíčení skutku plně koresponduje s rozsahem jednání, ze kterého byl obviněn.
K odkazu stěžovatele na nález III. ÚS 597/99 Ústavní soud poznamenává, že součástí poměrně obsáhlého výkladu podaného v předmětném nálezu byl i výrok, "že výrazným znakem právního státu je také to, že vymezení trestného činu, stíhání jeho pachatele a jeho potrestání, je věci vztahu mezi státem (jím reprezentovanou státní mocí) a pachatelem, a to za nepostradatelné podmínky, že totiž právě stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán." Ústavní soud si plně stojí za tímto stanoviskem, podotýká však, že argumentace tímto nálezem ze strany stěžovatele není příliš přiléhavá, neboť citovaná část odůvodnění uvedeného nálezu navazuje na to, že podstatou uvedené věci byl nezákonně získaný, a tedy v trestním řízení nepoužitelný důkaz; v tehdy posuzovaném případě nešlo o to, že by protiústavnost byla vytýkána ve vztahu ke sdělení obvinění, nýbrž k pravomocnému odsouzení.
V dané věci naopak Ústavní soud neshledává důvod odchýlit se od své stabilní judikatury připouštějící kasaci usnesení o zahájení trestního stíhání určité osoby jen naprosto výjimečně, toliko v případě, že jimi byla porušena ústavně zakotvená základní práva, např. v situaci, kdy takováto usnesení vzešla ze svévolné libovůle, aniž by byla dostatečně odůvodněna; Ústavnímu soudu naopak dle jeho názoru nepřísluší jakkoliv po meritorní stránce přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a vyjadřovat se k jeho opodstatněnosti (viz např. nález III. ÚS 511/02).
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. března 2004
JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu