ECLI:CZ:US:2004:4.US.626.03
sp. zn. IV. ÚS 626/03
Usnesení
IV. ÚS 626/03
Ústavní soud rozhodl dne 29. března 2004 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Jiřího Muchy a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti JUDr. L. M., zastoupeného Mgr. M. F., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2003, sp. zn. 3 To 428/2003, a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 4 T 59/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora označeného usnesení soudu druhého stupně a částečného zrušení označeného usnesení soudu prvního stupně s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a taktéž právo získávat svou prací prostředky pro své životní potřeby garantované Listinou v článku 26 odst. 3. Stěžovatel nesouhlasí s právním názorem soudů, že důvodná stížnost na průtahy v řízení není úkonem právní služby podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ale má za to, že ji lze podřadit pod ustanovení §11 odst. 2 písm. d) advokátního tarifu, případně úkon blízký úkonům vymezeným v ustanovení §11 odst. 2 písm. b) téhož právního předpisu s tím, že jde v každém případě o účinný nástroj právní služby, který byl důvodně použit ve prospěch klienta.
Předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně ve svém vyjádření plně odkázala na odůvodnění napadaného rozhodnutí.
Předseda senátu Městského soudu v Brně konstatoval, že vyjádření k ústavní stížnosti je v podstatě obsaženo v odůvodnění předmětného rozhodnutí.
Z vyžádaného spisu Městského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že stěžovatel právně zastupoval L. G. v rehabilitačním řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a fakturou ze dne 4. 8. 2003 požádal o uhrazení nákladů obhajoby státem dle ustanovení §19 odst. 3 cit. zákona. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2003 byla stěžovateli přiznána odměna a náhrada hotových výdajů vyjma částky 1150,-- Kč účtované za podání dvou stížností na průtahy v řízení ve dnech 28. 5. 2002 a 17. 10. 2002 s odůvodněním, že se nejedná o úkony právní služby tak, jak má na mysli advokátní tarif. Stížnost proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Brně podle ustanovení jako nedůvodnou zamítl ztotožniv se s odůvodněním napadeného usnesení, že stížnost na průtahy v řízení není samostatným úkonem právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 písm. d) a odst. 3 advokátního tarifu, ale lze ji zahrnout do jiných úkonů, které jsou v rámci obhajoby advokátem činěny.
Po zvážení výše uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jako strážci ústavnosti vyčleněnému ze soustavy obecných soudů mu zpravidla nepřísluší přehodnocovat rozhodnutí jimi vynesená, pokud nedojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů. Ústavní soud proto obecně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva; může tak činit toliko v případě, že současně shledá porušení některé z ústavních kautel, a to v důsledku svévolného postupu orgánů veřejné moci anebo v případě interpretace právní normy, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (srov. nález I. ÚS 615/01).
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas s výkladem ustanovení §11 advokátního tarifu tak, jak jej učinily obecné soudy, tj. že stížnost na průtahy v řízení není samostatným úkonem právní služby. Ačkoli Ústavní soud již několikrát vyhověl stěžovateli ve věci ústavní stížnosti proti rozhodnutí o nákladech řízení (např. zjevně nesprávný výklad advokátního tarifu - srov. nález II. ÚS 598/00, neodůvodnění soudního uvážení podle ustanovení §150 občanského soudního řádu - srov. nález III. ÚS 727/00, stanovení povinnosti platit nadbytečně vynaložené náklady řízení - srov. nález III. ÚS 619/00), jde spíše o výjimečné případy, neboť obecně se judikatura Ústavního soudu shoduje na stanovisku, že problematika náhrady nákladů řízení nedosahuje takové intenzity, že by bylo možno shledat porušení ústavně zaručených práv jednotlivce. Jakkoli nelze námitkám stěžovatele upřít jisté oprávnění, Ústavní soud nemůže opomenout, že stěžovatel opakuje důvody již dříve vyslovené, kterými se obecné soudy zabývaly, čímž staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu však nepřísluší. Odlišná interpretace dotčeného ustanovení provedená stěžovatelem sama o sobě nezakládá neústavnost a není důvodem pro zásah Ústavního soudu, není-li v extrémním nesouladu s požadavky ústavnosti, což není stěžovatelův případ. Pro samotného stěžovatele ostatně nemůže být odmítnutí jím podané ústavní stížnosti nikterak překvapivým rozhodnutím Ústavního soudu, neboť on sám - zastoupen týmž advokátem - již ve věci vedené Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 401/02 domáhal se kasace rozhodnutí obecných soudů ve skutkově obdobné věci; také v tehdejším řízení tvrdil, že nepřiznání odměny za sepis stížnosti na průtahy v řízení je zásahem do jemu ústavně zaručených základních práv, přičemž z důvodů, na které možno odkázat, Ústavní soud jeho argumentaci nepřisvědčil a usnesením ze dne 4. 7. 2002 též ústavní stížnost odmítl.
S ohledem na skutečnost, že obecné soudy při výkladu zmíněného ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, nevykročily z rámce ústavnosti, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 29. března 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu