ECLI:CZ:US:2004:4.US.63.04
sp. zn. IV. ÚS 63/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. května 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci navrhovatele Ing. L. S., zastoupeného Mgr. I. T. advokátem o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. září 2003 sp. zn. 1 To 292/2003 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a dále rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. ledna 2003 sp. zn. 15 T 200/2001, a to pro porušení čl. 36, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil:
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. ledna 2003 sp. zn. 15 T 200/2001 odsouzen pro trestné činy pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák., ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. a podávání alkoholických nápojů mládeži podle §218 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Obviněný spáchal tyto trestné činy v časovém rozmezí od 27. prosince 1998 do 29. září 2000 devíti skutky, které spočívaly (zkráceně řečeno) v tom, že při různých příležitostech osahával na intimních částech těla nezletilé N. G. a K. F., kterým rovněž podával alkoholické nápoje, N. G. byla dcerou jeho tehdejší přítelkyně J. G.a byla svěřena jeho dozoru.
K odvolání stěžovatele zrušil Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. září 2003 sp. zn. 1 To 292/2003 podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestu a za podmínek uvedených v ustanovení §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. uložil stěžovateli za nezměněného výroku o vině podmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a uvádí, že nebyl dostatečně objasněn skutkový stav věci. Soudy se nevypořádaly s rozporem, že N. G. měla mít se stěžovatelem údajně negativní zážitky již v letech 1998/99, přesto však se s nimi nesvěřila své matce, ale dále stěžovatelovu přítomnost vyhledávala a spolu se svou kamarádkou K. F. s ním jela na výlet do Německa. Soudy hodnotily jako usvědčující důkaz deník, který si výše uvedené dívky společně psaly, nevypořádaly se ovšem se skutečností, že v něm uváděly, že se na výlet do Německa těší, ale na druhé straně chtěly zůstat v přítomnosti stěžovatele při smyslech, aby se na nich nedopustil protiprávního jednání. Pokud se v deníku hovoří o pedofilovi, není zřejmé, kdo má touto osobou být a jak se má tato úchylka projevovat. Znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (MUDr. M.) a psychologie (PhDr. V.), hodnotily osobnosti obou dívek i s přihlédnutím k obsahu předmětného deníku, přičemž dospěly k závěru, že výpovědi v něm jsou bezprostřední a reálné, měly ovšem k dispozici jen jeho vybrané fotokopie, ačkoliv podle názoru stěžovatele bylo zapotřebí mít k posouzení osobností obou dívek celý deník. Soudy dále pominuly rozporné výpovědi K. F., jakým způsobem jí měl stěžovatel dát peníze a rovněž rozpor mezi tvrzeními J. a N. G., že před stěžovatelem nechodily v domácnosti nahé a fotografiemi předloženými stěžovatelem u odvolacího řízení, které prokazují opak. Tvrzení N. G., že ji měl stěžovatel "šmírovat" v koupelně, je proto nelogické, neboť z těchto fotografií vyplývá, že se v jeho přítomnosti často pohybovala nahá, a tedy vůbec neměl potřebu ji takto sledovat.
Stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, je uvedeno, že je osobou heterosexuální orientace, bez jakékoliv úchylky, tedy že jako sexuální objekty preferuje dospělé ženy. Závěr znalců, že případný kontakt s dospívajícími dívkami je vybočením a zpestřením jeho sexuálního života, je hypotetický; podle názoru stěžovatele úroveň soudní lékařské praxe neumožňuje, aby jeho případná sexuální úchylka, spočívající v preferenci nedospělých sexuálních objektů, zůstala neodhalena.
Stěžovatel namítá, že soudy pominuly výpověď M. G., která potvrdila jeho výpověď, že byl J. G.po ukončení jejich vztahu vydírán s tím, že pokud jí nedá 250.000,- Kč, tak ho zničí, trestní oznámení přitom podala tato svědkyně až poté, co její vydírání odmítl. V této souvislosti uvádí, že dle výpovědi svědkyně D. D., matky K. F., nejevila její dcera po návratu z Německa znaky rozrušení či traumatu. Matka rovněž nevěděla, že se její dcera vrátila z výletu dříve a po tuto dobu pobývala spolu s N. u J. G.. Je přirozené, že pokud by J. G. zjistila, že obě dívky byly sexuálně zneužívány, neprodleně by tuto skutečnost D.D. oznámila, což však neučinila.
Soudy pak dle tvrzení stěžovatele neprovedly jím navržené důkazy, které měly prokázat jeho nevinu. Jedná se zejména o ohledání na místě samém, či rekonstrukci činu; z prostorového uspořádání místností je totiž zřejmé, že se předmětného jednání nemohl dopustit způsobem, jaký svědkyně popisují. Dále nebyly provedeny výslechy svědkyň .C. a .G., které měly prokázat, že stěžovatel byl J. G. vydírán a JUDr. W. K., která měla prokázat jeho účast na obchodních jednáních v Polsku a tedy jeho nepřítomnost na chatě Čarták na Soláni v době od 27. 12. 1998 do 3. 1. 1999, kde s J.a N. G. pobýval prakticky jen přes den, při jediné noci, kterou s nimi trávil, spaly matka s dcerou na dvoulůžku a on na přistýlce.
Stěžovatel z těchto podrobně uvedených důvodů konstatuje, že soudy v rozporu s ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. neprovedly důkazy, které měly prokázat stěžovatelovu nevinu a provedené důkazy nehodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., pokud by tak učinily, pak by rozpory mezi těmito důkazy musely hodnotit ve stěžovatelův prospěch a zprostit jej obžaloby.
Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Ostravě, který ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel opakuje námitky, které vznášel v průběhu trestního řízení a se kterými se soudy řádným způsobem zabývaly. Vzhledem ke skutečnosti, že neměl k dispozici předmětný spisový materiál, odkázal krajský soud na obsah rozhodnutí soudů obou stupňů. Podle jeho názoru nedošlo k porušení stěžovatelem namítaných ústavních práv a svobod, a proto navrhl, aby Ústavní soud stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Ústavní soud se také seznámil s obsahem trestního spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 15 T 200/2001 a s průběhem dokazování v trestním řízení.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí jakož i řízení mu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a ze zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud ve své již konstantní judikatuře několikrát zdůraznil zásadu minimalizace svých zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, a to zejména v otázkách přezkumu skutkových zjištění a hodnocení důkazů. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině stěžovatele a ani v tomto směru doplňovat důkazní řetězec, ze kterého obecné soudy svůj závěr o jeho vině vyvodily, či přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy.
Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesně právním a hmotně právním rámci. Procesně právní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy.
Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit, a to způsobem, zakotveným v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti napadá hodnocení důkazů obecnými soudy, uvádí Ústavní soud k těmto námitkám následující: V souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ústavní soud konstatuje, že při provádění a hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Dalším z principů představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, je nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 90 Ústavy a s čl. 36 odst. 1 Listiny. Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, jestliže v soudním rozhodování jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Žádný z výše popsaných rozporů však v projednávané věci zjištěn nebyl.
Ústavnímu soudu proto nezbývá, než se ztotožnit se závěry obsaženými ve shora konstatovaných rozhodnutích obecných soudů. Soud prvního stupně provedl dokazování za účelem zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, provedené důkazy zhodnotil v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, z takto zjištěného skutkového stavu věci vyvodil i odpovídající právní závěry. Výrok o vině založil zejména na výpovědích poškozených N. G. a K. F., k věrohodnosti jejich výpovědí byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, podle kterého nemají dívky tendenci své výpovědi zkreslovat, nebo se obviněnému mstít, nemají rovněž sklon k patologické lhavosti, záměrnému zkreslování, či blokování skutečnosti (str. 8 rozsudku nalézacího soudu). Výpovědi obou dívek potvrzuje podle názoru nalézacího soudu deník obou dívek, ve kterém stěžovatele hodnotily jako pedofila a výpověď J. G., která tento deník našla v době, kdy byly obě dívky se stěžovatelem v Německu a vzhledem k jeho obsahu zavolala stěžovateli, aby dívky přivezl na hranici, kde si je vyzvedla; doma pak od nich zjistila, co se odehrálo (str. 9 rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v souladu s §254 odst. 1 tr. ř., s námitkami uplatněnými v odvolání se vypořádal, důvodně shledal, že nalézací soud v napadeném rozsudku vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. K námitkám k výroku o vině uvedenému pod bodem 1. uvedl, že i pokud se stěžovatel mohl na nějaký čas vzdálit z chaty na Soláni, kde měl být skutek spáchán, není tím tento skutkový děj vyloučen (str. 6 rozsudku odvolacího soudu). Provedené důkazy umožňují podle názoru odvolacího soudu logické a odůvodněné závěry o vině obviněného a není je již nutno přes jeho návrh doplňovat (str. 7 rozsudku odvolacího soudu).
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí řadu různorodých námitek. V prvé řadě konstatuje, že se soudy nevypořádaly s řadou rozporů v provedených důkazech - se skutečností, že N. G. s ním udržovala přátelský vztah i přesto, že ji měl na přelomu let 1998/99 pohlavně zneužívat; že neměl důvod tuto svědkyni sledovat v koupelně, když před ním často chodila nahá; že K. F. protikladně vypovídala o způsobu, jakým jí stěžovatel předal peníze; že tato svědkyně nebyla po výletu z Německa nijak rozrušena; že dívky se na výlet do Německa těšily, přestože se stěžovatele obávaly. Podle názoru Ústavního soudu tyto domnělé rozpory nijak nezpochybňují závěr o stěžovatelově vině. V této souvislosti lze konstatovat, že stěžovatel nepáchal trestnou činnost nijak "drastickým" způsobem a svých aktivit zanechal, pokud s nimi dívky projevily nesouhlas, jejich chování tedy není v rozporu se zjištěným skutkovým stavem.
Pokud stěžovatel uvádí, že znalkyně, které hodnotily osobnosti obou dívek i s přihlédnutím k obsahu deníku, z něho měly k dispozici jen fotokopie vybraných pasáží, a proto je posouzení jejich osobností nedostatečné a dále konstatuje, že pokud by trpěl sexuální deviací, nemohla by vzhledem k úrovni soudní lékařské praxe zůstat neodhalena, jedná se o námitky zpochybňující hodnocení důkazů, které však Ústavní soud není povolán přezkoumávat.
K námitce stěžovatele, že soudy pominuly výpověď svědkyně M. G., která měla být svědkem výhrůžek J. G., Ústavní soud konstatuje, že ačkoliv soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích tuto výpověď popsaly, není v nich explicitně uvedeno, jakým způsobem ji hodnotily, nalézací soud poukazuje na věk této svědkyně (narozena v r. 1983), odvolací soud pak na skutečnost, že se stěžovatelem ve svých sedmnácti letech intimně žila, což podle názoru soudu jen potvrzuje stěžovatelův zájem o mladé dívky. Absence jasnějšího hodnocení výpovědi této svědkyně však podle názoru Ústavního soudu nezpochybňuje skutková zjištění učiněná ve věci.
Stěžovatel dále namítá, že orgány činné v trestním řízení neprovedly jím navržené důkazy, aniž toto rozhodnutí řádně odůvodnily. Z obsahu trestního spisu vůbec nevyplývá, že by stěžovatel vznesl návrh na provedení rekonstrukce či prověrky na místě, jak uvádí v ústavní stížnosti. S návrhem na výslech JUDr. W. K., která měla potvrdit stěžovatelovu přítomnost na jednáních v Polsku, se dostatečným způsobem vyrovnal odvolací soud, který uvedl, že i když se stěžovatel mohl po nějakou dobu vzdálit z chaty na Soláni, kde pobýval s J. a N. P., není tím skutek uvedený pod bodem 1. výroku o vině vyloučen. Odmítnutí návrhu na provedení výslechů C. a G., které měly potvrdit, že stěžovatel byl J. G. vydírán, odvolací soud konkrétně nezdůvodňuje, jen obecně uvádí, že vzhledem k úplnosti skutkových zjištění nebylo nutno dokazování doplňovat. V tomto ohledu Ústavní soud zdůrazňuje, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže je rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný. Tak tomu bylo i v posuzované věci; přestože odvolací soud odmítnul návrh stěžovatele na provedení důkazů jen s krajně obecným zdůvodněním, lze přisvědčit jeho závěru, že provedené důkazy dostatečným způsobem odůvodňují závěr o vině stěžovatele.
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by soudním rozhodnutím napadeným ústavní stížností došlo k takovému porušení trestních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. května 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu